Černá Hora - k dokonalosti chybí hodně

Měla jsem možnost procestovat téměř celé pobřeží Černé Hory a její bývalé hlavní město Cetinji. Ale až na několik málo výjimek to nebyly příjemné zážitky. Za ceny (v DM) srovnatelnými se zeměmi EU, jsem se musela neustále vyhýbat horám odpadků, které nikdo nevynášel. Zdejší lidé hází odpadky třeba i do moře, ve kterém se pak koupou. Ne že by tato horská země nebyla nezajímavá. Jela jsem sem hlavně kvůli památkám, kterých je stále ještě dost, ale prakticky nikdo se o ně nestará. Černá Hora mě prostě zklamala.

Ubytovala jsem se v Kotoru, který jsem chtěla za každou cenu vidět. Vzpomínka na ponorky Matyáše Sandorfa kotvící v Kotorském zálivu mi nedala spát. Procházela jsem se starým městem, které bylo postaveno do trojúhelníku. Ten je ze dvou stran obklopen vodou a ze strany třetí se tyčí hrad několik set metrů dlouhý a vinoucí se po strmé skále vzhůru.

Pohled z něj je opravdu úžasný a mohu ho doporučit mnohem více než samotné toulání úzkými uličkami. Některá zákoutí jsou velmi malebná, ale když z kontejneru vyskočí naráz dvacet koček a roztahá po malých náměstíčkách zbytky jídel a odpadků, po kterých se kloužete, romantika vás brzy přejde.

Hrad nad městem je velmi příhodné místo k meditaci, jelikož tam nikdo z místních obyvatel nechodí. Já sama jsem tam za celý den potkala jen jeden pár mladých lidí, samozřejmě, jak jinak, Čechů. Výhled z nejvyšších trosek (je to totiž ruina) je úchvatný a otevírá pohled k druhému zálivu Boky kotorské.

V Perastu je asi třicet kostelů, z toho ovšem několik bylo upraveno na obytné domy a zbytek jen chátrá.

Tam jsem navštívila městečko Perast, což bylo jediné místo, které se ubránilo tureckým vpádům. Je taktéž malebné a špinavé, ale stojí za to ho navštívit. Už kvůli jednomu ostrůvku (jsou tam dva) nesoucím název „Gospa od Škrpjela“ (do češtiny přeloženo jako „Paní ze skaliska“). Ve středověku bylo na místě dnešního ostrůvku jen asi metr velké skalisko, u kterého jednou lovil rybář a zjevila se mu Panna Maria. Zanedlouho nato byl zhotoven i její obraz a skalisko začali zbožní námořníci a rybáři z Perastu rozšiřovat, až na něm, za několik desítek let, postavili kostel.

V něm je největší sbírka stříbrných votivních darů na světě a v přilehlém muzeu najdeme i unikátní výšivku jedné perastské občanky, manželky námořníka, který se dlouho nevracel z cest. Žena pod lupou vyšívala obraz Matky Boží ze skaliska a modlila se, aby se jí muž vrátil. Za dvacet let, během nichž přišla o zrak i rovná záda, zakončila práci (800 stehů na 1cm2) a zemřela, aniž by se její manžel z moře navrátil.

Nedaleko od Perastu je městečko Risan. To už je jen špinavé. Nacházejí se zde ale vzácné římské mozaiky. Po dlouhém vyptávání místních občanů, kde že jsou, jsem je nakonec objevila sama. Akorát, že byly za zrezlým rozbitým plotem a běhalo po nich hejno krůt. Jedna znázorňuje boha spánku a patří ke světovým raritám, jelikož bůh Hypnos byl zobrazován velmi zřídka.

Putování na západ od Kotoru jsem zakončila ve městě Herceg Novi, kde kromě domu a muzea spisovatele Andriće najdeme ještě staré centrum s několika kostely, samozřejmě několik stovek kaváren (národní zvyk Černohorců je vysedávat v kavárně každý den, a to zřejmě celý), přístav, muzeum, hrad Kanli Kula, kde se v létě pořádají hudební a divadelní festivaly a samozřejmě pláže. Jsou to ovšem skaliska zpevněná betonem, protože písečné pláže začínají až na jihu, několik málo kilometrů od hranic s Albánií. Nedalo mi to, abych se nejela podívat i tam.

Konečnou zastávkou autobusů na jihu země je Ulcinj, město s většinovým podílem albánské menšiny. Naštěstí jsem sem jela až těsně před odjezdem z Černé Hory. Tam jsem zjistila, že jsem celému zbytku země křivdila. Ulcinj je nejšpinavější místo, jaké jsem kdy v životě viděla. Kdybych nevěděla, že bylo založeno už ve starověku bájnou princeznou Teutou, nikdo by mi nevymluvil, že bylo vybudováno na několikasetkilometrové skládce.

Můj dojem jen doplnil hrad, kde se jen tak povalovaly byzantské dělové koule a starověké římské náhrobky byly využívány obyvateli Ulcinje k doplňování fasád domů. Ve městě je klasické tržiště, kde koupíte živého osla i poslední modely spotřební elektroniky. Dále tu najdete několik mešit, ale i pravoslavný kostel se hřbitůvkem.

Při návratu do Kotoru jsem projela velkým přístavem v Baru a malebným městečkem Petrovacem, kam letos zamířili i  mnozí turisté od nás, ze Slovenska a Maďarska.
Po cestě do Bělehradu jsem se ještě zastavila v bývalém hlavním městě Černé Hory, v Cetinji. Královský palác je pěkná vilka se spoustou obrazů a památek na královskou rodinu. Velkému obdivu se těší i několik obrazů od českého malíře Čermáka, který zobrazoval Černohorce minulého století.

V Černé Hoře jsem zažila i velký požár nad Budvou a Svatým Stefanem - dvěma atraktivními přímořskými letovisky. Sucho často zapříčiní samovznícení už beztak řídkého klečovitého porostu vysokých hor tyčících se často nad hustě osídlenými městy. Projel kolem mě i hasičský vůz, který ale připomínal interiér královského paláce v Cetinji. Nechápu, jak se podařilo požár za odpoledne lokalizovat s takovou technikou!

Naproti královskému sídlu pak stojí o mnoho větší palác největší postavy černohorských dějin, biskupa Njegoše, tzv. Biljarda. Tam na mě dýchl duch romantismu a národního obrození, po čemž jsem se přesunula do pravoslavného kláštera, ke kterému patří i velmi bohaté muzeum církevních reálií a historie. První evangelia psaná cyrilicí, staré kodexy, ale i liturgická roucha různých epoch, ikony atd.

Podgoricu, hlavní město Černé Hory jsem už jen projela. Je to nezajímavé a asi jediné průmyslové město Černé Hory rozkládající se na planině mezi horami. Zajímavé byly záblesky Skadarského jezera. O to se dělí Albánie a Černá Hora a patří ke skvostům tamější přírody. Ještě mnoho vody v něm ale bude muset protéct, než si Černá Hora uvědomí, jak může využívat své polohy a svých památek k rozvoji nejen turistického ruchu, ale i sebe samé. Určitě k tomu nemůže přispět televizní klip s modelkou Schifferovou, kterak se v bikinách usmívá do kamery a láká svět na pohádkovou dovolenou v Černé Hoře.

Pohled na moře