Indonésie není destinací, kam by se Češi běžně vydávali, a stejně tak i moje volba pro tuto zemi nebyla zprvu tak jasná. V roce 2012 jsme se s kamarádkou rozhodli, že chceme o prázdninách vyjet do zahraničí a zažít něco nového. Velkou náhodou bylo, že na naší fakultě sídlí pobočka studentské organizace AIESEC, která zprostředkovává stáže různě po světě.
Zprvu jsme přemýšleli o Číně, ale před začátkem prázdnin nám nastaly vízové trable. Nakonec jsme zvolili Indonésii skoro namátkou, vlastně hlavně proto, že tam v té době bylo období sucha a nikoliv dešťů jako například na Filipínách. A tak bylo rozhodnuto. Jede se do Indonésie!
Stáž v místní neziskovce
Poprvé jsem v Indonésii zůstal dva měsíce jako dobrovolník v místní neziskové organizaci. Společnost Rumah Peradaban, pro kterou jsme pracovali, se zaměřuje na vzdělávací, zdravotní a komunitní projekty. Během stáže jsem učil angličtinu děti z chudých rodin, pomáhal řešit problémy komunit z odlehlých částí Indonésie, podílel se na přípravě vyšetření šedého zákalu pro žáky a učitele základních škol a také informoval o České republice. Díky této stáži jsem se podíval do různých koutů Indonésie, poznal místní kulturu a získal skvělé přátele. Celkově ve mě Indonésie, moje první navštívená asijská země, zanechala hluboký dojem a moc se mi nechtělo po dvou měsících se sbalit a prostě odjet.
Po návratu do Čech jsem se cítil první týden nějak nesvůj. Řekl bych, že jsem prožil jakýsi zpětný kulturní šok. Už v téhle době jsem ale věděl, že se do Indonésie brzo vrátím. A opravdu. Skoro do roka a do dne jsem byl zpátky. Přijal jsem totiž roční stáž ve stejné neziskové organizaci jako předtím. Rozdíl byl v tom, že tato stáž už nebyla dobrovolnická, ale pracovní.
Nyní žiju v Indonésii už přes rok a půl, hodně jsem toho procestoval, vzdělal se v rámci zvyků, náboženství a trochu se naučil mluvit indonésky.
Práce v muslimské škole
Po skončení pracovní stáže v neziskové organizaci jsem chtěl v Indonésii ještě nějakou dobu zůstat, a tak jsem se poohlížel po další práci. Nechtěl jsem se ale „uvázat“ na rok, a tak bylo obtížné něco sehnat. Náhoda tomu chtěla, že jsem potkal polského cestovatele, který v Indonésii už nějakou dobu učil na různých školách. Díky jeho doporučení jsem se nakonec stal učitelem angličtiny a informatiky na muslimské základní škole Ar-Ridha Al Salaam, kde pracuji dodnes. Nejsem sice vystudovaný učitel, studoval jsem management a marketing, ale práci si momentálně užívám a baví mě.
Komunitní projekt neziskové organizace Rumah Peradaban
Setkání s kmenem z Papuy
Indonéský vzdělávací systém má zřetelné nedostatky, propast mezi státními a soukromými základními školami je obrovská. Situace by šla jednoduše popsat takto: „Máte peníze? Dostanete perfektní vzdělání. Nemáte peníze? Buďte rádi, že nějaké vzdělání vůbec poskytujeme.“ Základní školy státního charakteru se většinou neplatí a poskytují nízkou úroveň vzdělání. Soukromé školy jsou drahé, ale nabízejí zajímavé vzdělávací programy s vysokou kvalitou. Nejnákladnější a zároveň nejkvalitnější jsou mezinárodní školy.
Já pracuji v soukromé škole, kde se přednáší i ekologie. Budova se nachází na obrovském pozemku na okraji Jakarty, obklopena zelení, tropickými ovocnými stromy a společně s dětmi se staráme i o školní zvířata, jako jsou slepice, kočky, pes, želvy, králíci a ryby. Mám na starost anglický program a výuku informatiky pro 4. a 6. třídu. Hned od začátku mě překvapilo, jak učitelé drží pohromadě jako tým a pomáhají si. Ještě víc mě ale překvapily znalosti studentů. To, že studenti čtvrté a šesté třídy mají dobré znalosti v matematice, historii, společenských vědách nebo například ve fyzice jsem tak nějak předpokládal, ale že tito studenti velmi slušně mluví v indonéštině, místním dialektu, arabštině a v angličtině mi vyrazilo dech. A to se nezmiňuji třeba o tom, že rozpoznají kolem 80 státních vlajek z celého světa a podobně.
Při mé předchozí práci v neziskové organizaci jsem většinou narážel na žáky státních škol, kde byl problém dorozumět se v angličtině i na té nejzákladnější úrovni. Naopak s mými nynějšími žáky si můžu hravě pohovořit o kdejakém tématu a vysvětlit jim víc než jen anglickou gramatiku, většina mých studentů je zvídavá a běžně se ptají na mnohé věci ze světa nebo na cestovatelské zážitky.
Moji žáci na základní škole
Indonésie jako muslimská země
Indonésie je země s největším počtem obyvatel hlásících se k islámu, což jsem při mé první návštěvě nedomyslel. Takže si asi každý dovede představit, jak na mě Indonésané koukali, když jsem jim přivezl jako dárek plzeňské pivo a českou kořalku.
Islám je v Indonésii hlavním náboženstvím už několik století a koexistuje celkem v harmonii se všemi ostatními náboženstvími. Já jsem se s muslimskými tradicemi setkával už od prvního dne v Indonésii. Často mě ve čtyři ráno vzbudil „Azan“ (svolávání k modlitbě), při období půstu nebylo vhodné pít nebo jíst před mými kamarády anebo jsem musel čekat při cestování na moje přátele, než se pomodlí (muslimové by se měli modlit minimálně pětkrát denně). Osobně jsem otevřený všem druhům náboženství a straním se stereotypů, místo rychlého soudu se snažím dané náboženství poznat a pochopit.
Mešita „Zlatý dóm“ (Depok)
Relax na jednom z ostrovů Pulau Seribu
Kultura, tradice, jazyk
Indonésie se skládá z více než 17 tisíc ostrovů, některé jsou od sebe vzdálené stovky kilometrů. Je tedy přirozené, že Indonésie je velmi rozmanitá země.
Co se náboženství týče, můžete tady najít místa, která jsou výhradně muslimská, zatímco o kousek dál narazíte na místo nebo malý ostrůvek, který je oddán křesťanství. Nejlepším příkladem je turistické Bali, které se vymyká standardům Indonésie. Je to totiž místo, kde se po staletí udržel jako jediné náboženství hinduismus.
Svítání nad vulkánem Bromo na východní Jávě
Tradiční kultura a oděv oblasti východního Bornea
Celkově se Indonésie skládá z 33 provincií a každá z nich se pyšní vlastní kulturou, zvyky, jazykem i pokrmy. V Indonésii se proto používá pojem „jednota v rozdílnosti“. Zatím jsem stihl navštívit asi jen deset provincií a mohu potvrdit, že kultura a tradice se velmi liší. Například svatbu slaví každá provincie odlišným způsobem, používá se jiná výzdoba a šaty svatebčanů jsou navržené a vyzdobené tradičním způsobem konkrétního regionu.
Nejpozoruhodnější je, že jazyků a dialektů, kterými se mluví v Indonésii, je přes 700 (např. javánština, balijština, sundanština apod.). Úředním jazykem je indonésština (Bahasa Indonesia), kterou prý vynalezli kupci ve středověku kvůli prodeji a nákupu zboží. A i když se tradičně většina manželství uzavírá v rámci regionu nebo provincie, existují i smíšená manželství. V těchto případech se pak rodinní příslušníci domlouvají indonéštinou.
Oděv nevěsty ze střední Jávy
Gunung Padang, zřejmě několik tisíc let pohřbená pyramida pod vrškem hory.
K Indonésii patří i regiony se zvláštním kulturním dědictvím. V Papui se v tradičních pralesních kmenech nenosí moc oblečení a páni si většinou zakrývají své mužství bambusem, nebo zvířecími rohy. V oblasti Makasaru (jižní Sulawesi) se zase náhodně zemřelé děti kmenu Toraja pohřbívají do velkého dutého stromu, aby mohly jít přímo na onen svět. Kolem města Bandung na západní Jávě se běžně pořádají spirituální a duchařské seance, při kterých se dobrovolníkům otevírá šestý smysl a je prý možné spatřit duchy a přízraky. A tak bych mohl pokračovat.
Indonéská kuchyně
Indonéské pokrmy jsou stejně pestré jako celá země, můžete zde tedy zkusit tisíc a jeden chod.
Do dneška si pamatuju, jak mě během mých prvních dní vzali přátelé na večeři, abych poprvé ochutnal pokrm z Padangu na západní Sumatře. Tradičně se skládá z rýže, ovoce nangka (v angličtině „jackfruit“), listů manioku, hovězího masa připraveného speciálním způsobem (v indonésštině „rendang“) a jedné další ingredience, kterou zatím nebudu jmenovat. Nejí se příborem, ale pravou rukou. Kamarádi mě schválně neupozornili, že jídlo obsahuje velice pálivý „sambal“ a kusy zelené chilli papričky, které na talíři vypadaly stejně jako ostatní zelenina. Poznal jsem to záhy, když jsem zrudl a a z očí se mi začaly valit slzy. Samozřejmě to pro mé přátele byla ta největší legrace.
Barvení kuřátek zvyšuje jejich cenu na trhu.
Čerstvá krev kobry smíchaná s míchou by podle staré receptury měla mít posilňující účinek.
Typicky se indonéská kuchyně skládá z rýže nebo nudlí, které se kombinují s různým typem ryb, hovězím nebo kuřecím masem (vepřové muslimové nekonzumují), zeleninou, vajíčky, sójovými produkty a samozřejmě chilli papričkami nebo sambalem. Indonéská jídla jsou hodně pálivá a bývají často smažená. Nejoblíbenější jsou např. nasi goreng (smažená rýže), bakso (masové koule), bubur ayam (kuřecí ovesná kaše), ikan bakar (grilovaná ryba), satay (grilované maso na špízu) apod.
Zpočátku mi pálivá jídla způsobovala značné zažívací potíže. A také jsem prodělal břišní tyfus, přestože jsem se na něj v Česku očkoval. Nicméně po nějaké době si žaludek i organizmus zvyknou a vše se vrací zpět do normálu.
Varan Komodský, pocházející z ostrova Komodo, je největším ještěrem na světě.
Satay – grilované kuřecí nebo kozí maso na špízu podávané s arašídovou omáčkou
Cestování v Indonésii
Indonésie je pro lidi, kteří milují cestování, jako stvořená. Můžete navštívit opuštěné ostrovy, čajové i kávové plantáže, panenské pláže, neprostupné pralesy, dech beroucí vodopády, hluboké jeskyně, sopečná pohoří s činnými sopkami, podvodní svět, starobylé chrámy, sultánské paláce apod.
Pokud se chcete vyhnout přeplněným turistickým cílům, je dobré cestovat s někým místním. Pokaždé, když jsem cestoval sám, tak se náklady zvedly, jelikož místní účtují pro cizince většinou mnohem vyšší cenu. V Indonésii totiž stále panuje přežitý stereotyp, že všichni „bule“ (v indonéštině „bílý cizinec“) jsou strašlivě bohatí. Nikdo nevnímá, že sem převážně míří baťůžkáři s omezeným rozpočtem.
Často se mi hodilo, že jsem aktivním členem portálu Couchsurfing, díky čemuž jsem našel spoustu přátel a společně jsme uspořádali bezpočet výletů a víkendových „gateway“.
Slavná pláž na ostrově Belitung
Souostroví Karimunjawa
Na cestách po Indonésii si nejvíc užívám stopování. Poprvé jsem to zkusil před necelým rokem, kdy jsem vyrazil s mým kamarádem z USA a se dvěma kamarády z Indonésie na třídenní výlet z Jakarty na jižní pobřeží ostrova Jáva. My cizinci jsme měli za úkol zaujmout řidiče a stopnout jakékoliv vozidlo, Indonésané pak všechno domluvili. Cestovali jsme výhradně stopem, vystřídali asi 17 dopravních prostředků, a to všechno zdarma. Asi nejlepší zážitek byl ležet na zádi pickupu uprostřed noci a pozorovat hvězdy. Někteří z nás i takto usnuli. Zatím jsme uspořádal čtyři takové výlety a rozhodně s tím nekončím.
Místo v mém srdci
Život v Indonésii není zpočátku jednoduchý a spoustu věcí budete muset zkrátka „překousnout“, ale zažijete tady příběhy, které budete vyprávět až do stáří. Přírodní krása Indonésie, tradiční kultura, charaktery lidí, to je přesně to, co mě tady tak upoutává. Indonésie si natrvalo vydobyla místo v mém srdci.
