Světový výkon
Jediný, kdo se zatím pokusil o nějaký sjezd z K2 (8611 m), byl italský skialpinista Hans Kammerlander, který sjel před čtyřmi lety z výšky 5859 m.
Z české expedice Leopolda Sulovského bohužel nemohl nikdo Josefa Lukáše při jeho extrémním výkonu natočit, všichni byli v tu dobu nahoře, v základním táboře byl jen vyčerpaný Colombo, který neměl kameru.
Lukáš se na poslední chvíli v základním táboře domluvil s německým horolezcem Danielem Bartschem, který jeho sjezd ze vzdálenosti 2 km natočil. Na film si pak ale Lukáš musel počkat až do začátku října, kdy mu Bartsch po návratu jejich expedice do Německa video poslal.
* Jak dlouho sjezd trval? Z jaké výšky jste jel?
Bylo 20. července 2007, stejný den, kdy Libor Uher stál na vrcholu K2. Ráno jsem vstal asi ve 4:30 a za hodinu, kolem 5:30, jsem vyrazil nahoru. Bylo nádherné ráno, obloha úplně vymetená. Do zhruba 11 hodin to šlo, ale pak sníh změknul a já se začal bořit. Někdy jsem ve sklonu 50 stupňů zapadl až po pás, bylo to hodně náročné.
Zhruba v 6200 metrech jsem spadl do trhliny, sice jen jednou nohou, ale byl to pro mě pádný důvod skončit s výstupem a jet dolů. Původně jsem chtěl sjet ze 7000 m, ale to bych tu už asi nebyl... Se sjezdem jsem začal ve 13 hodin, trval 40 minut, převýšení 1200 m.
* Jaký byl nejnebezpečnější moment sjezdu? Jaká byla největší rizika?
Největší strach jsem měl z lavin a trhlin, do jedné jsem spadnul sice jen jednou nohou, ale málem jsem se "po...". Když víte, že jste odkázáni jen sami na sebe a pomoc opravdu daleko, jede se vám špatně, je to jenom o psychice.
Posledních 400 metrů to byl čistý ledovcový led, v něm zamrzlé kameny, sklon 45 stupňů, takže jsem musel kličkovat, to už jsem snad v hlavě neměl žádnou myšlenku.
* Jaké jste měl vybavení? S čím se dá sjet nejtěžší hora světa?
No, asi nejsem zrovna prototyp "reklamy" na drahou lyžařskou výzbroj. Staré skialpinistické boty TR 10 Nordica jsem měl půjčené od spolulezce Colomba, měly urvané jazyky a nikdy jsem v nich nelyžoval, takže jsem si to vyzkoušel na jednom svahu v okolí základního tábora.
Lyže jsem měl na sobě také poprvé - věnoval mi je před odjezdem kamarád, který má obchod s lyžařskou výstrojí - byly to AK Swiss Engeneering, 165 cm, rádius 16 m. Vzal jsem si je proto, že byly velmi lehké (kolem 4 kg), a protože jsem věděl, že je pak můžu nechat v Pákistánu.
Vázání jsem měl starou Silveretu 300. Bylo vlastně úplně jedno, jaké vázání budu mít, protože jsem si ho přidělal stříbrnou páskou, aby nevypnulo. Pak jsem si přidělal ještě cepín k tyčce, abych měl čím brzdit, kdybych spadl (smích - pozn.redakce).
Nakonec jsem celou svou výzbroj daroval Fabriziovi Zangrilovi, šéfovi americké expedice.
* Bál jste se? Jak se na tento váš nebezpečný koníček dívá vaše rodina a blízcí?
Strach máte před a po výkonu, během toho sjezdu nemyslíte na nic jiného, než jak se dostat v pořádku zpět dolů, musíte se neustále koncentrovat.
Rodina a nejbližší si už zvykli a znají mě. Lyžuji od 3 let, kdy jsem jezdil s taťkou a starším bráchou, kteří mě k tomu přivedli, shodou okolností táta lyžoval závodně. Ale kdo mě posunul ještě výše, to je Luděk Konečný, s ním mám ty nejlepší sjezdy - je to superlyžař a hlavně skvělý parťák a člověk.
* Jak jste se připravoval?
No, tak to bylo trochu slabší... Minulý rok jsem měl dva pády, takže celý leden a půl února jsem proležel se subdurálním hematomem (krvácení do mozku). Pak jsem si koupil nové lyže a přetrhl si křížový vaz, takže následovaly dvě operace. Začít trénovat jsem mohl až někdy v září.
* Na co se chystáte nyní? Jaké máte plány?
Myslím, že jsem si vše splnil, takže v lednu bych chtěl jet s Poldou Sulovským a přítelkyní na Aconcaguu, chceme zkusit nějakou novou českou cestu. Pak si chci hlavně odpočinout, protože jsem se vrátil ke střelbě z pistole a chtěl bych na olympiádu. Tam teď směřují moje myšlenky, ale to je ještě dlouhá cesta...
On-line zpravodajství z expedice na K2 jste mohli od května do srpna sledovat ve speciální příloze na cestovani.idnes.cz.
