Ze šedesátidenní cesty se vrátil před pár dny. Opálený a bez jediného kousnutí od hadů, krokodýlů a pavouků.
"Celkem to proběhlo v pohodě a podle plánu. Měl jsem pětatřicet menších defektů, vyměnil dva pláště a pět duší a shodil devatenáct kilo. Denně jsem vypil dvanáct litrů vody a vyčůral tak pět deci," usmívá se Kostka. Na koloběžce japonské výroby zkompletované firmou Vela Náchod už projel Skandinávii, Řecko, Ukrajinu i Itálii.
Jak vypadala trasa po asfaltce napříč Austrálií? "Sever Austrálie je něco jako naše Vysočina, ale dole je rovina bez bodu na obzoru. To je až depresivní. Nejvýš se objeví cedule upozorňující, že přes silnici přebíhají klokani. A billboardy – to není jako u nás reklamy na adidasky. Na něco upozorňují. Třeba, že tři sta kilometrů dál je minimarket," líčí vousatý muž.
Kostkovi se prý v Austrálii podařilo téměř všechno s výjimkou jediného. Neochutnal steak z krokodýla. Na krokodýlí farmu u Darwinu sice dorazil před zavírací dobou, která je v půl třetí odpoledne, ale obsluha mu řekla, že je pozdě, steaky podávají dopoledne. "Krokodýla bych ochutnal. Nebo speciality, které nabízejí místní domorodci," poznamenal Kostka.
Austrálie z pohledu koloběžkáře Oldřicha Kostky je země příjemných lidí. Na cestě neměl nouzi o nabídku pomoci od cizích.
Zprávy o jeho putování po silnici se rozšířily na stovky kilometrů daleko, někteří už na něj čekali s foťáky. "Každé auto zastavilo. Lidi v něm nabízeli pomoc nebo třeba pivo. Australané jsou po Italech a Polácích nejvíc společenští lidé," vzpomíná Kostka.
Zaujali ho další solitéři projíždějící kontinent na kolech. Někteří z nich tak žijí deset, dvanáct let. Živí se příležitostnou prací.
Kdy měl Kostka největší strach? "Zajímal mě černý had u silnice. Byl stočený a nehýbal se. Zblízka jsem ho fotil a pak dráždil." To už mu prý připadalo, že překonal osobní hranici strachu. "Když jsem ho vyzdvihl, byl gumový. Taková dětská hračka to byla," popsal dobrodruh.
Kostka už plánuje další cestu na koloběžce. Chce dojet přes poušť do afrického Dakaru.
