Cartagena, to je siesta

Pro mnoho lidí, kteří se točí kolem genetiky a biotechnologie, je kolumbijská Cartagena symbol, nikoli město. Satčilo málo a i pro mě se stalo jen městem, kde se v hektickém tempu dolaďoval protokol o biologické bezpečnosti. Cartagena je však především městem siesty, poklidného tempa, které je nám často odepřeno. Seznámení to bylo kouzelné. Protože do Bogoty se letí dlouho a odtamtud do Cartageny létá místní společnost s místní životní filozofií, rozvážel nás autobus městem od hotelu k hotelu až v noci. Kdo byl při předchozích konferencích, měl plnou hlavu sporných bodů a ke své škodě asi nevnímal, co se za okny autobusu předvádí. Venku zatím pomalu kráčeli muži s dřevěnými nosítky obsazenými termoskami s horkou kávou a ledovou šťávou, kterými v polystyrénových kalíšcích přispívali k pohodě neméně rozvážně se pohybujících chodců. Na ně mávali mladíci vlající z plošin pomalovaných a ozáclonkovaných autobusů, zastavujících kdekoli na pokyn rukou. Když někdo pospíchal, byl to cizinec. Neměl to vždy jednoduché. Když přišel do kanceláře místních aerolinek a neuměl španělsky, po nějaké době se dočkal odněkud z hloubi úřadovny vylovené dívky, která mu anglicky sdělila letový řád. Buď od ní, nebo v hotelu se však dověděl, že letadla se namáhají pouze, je-li to nezbytné, totiž sejde-li se dost pasažerů. Jinak se let ruší. Však zítra je také den. Ani prodavači kokosů nasbíraných v lese, které jedním máchnutím mačety proměňují v pramen osvěžení, nevolali na kolemjdoucí. Stejně ve stánku se smaženými rybami a nakládanou zeleninou plynulo klábosení jako chodci okolo. Kdo chtěl, koupil, kdo právě neměl chuť, nabízením by ji určitě nedostal. Proč se tedy vyrušovat. Když jste vstoupili do hlubokých jeskyní ve středověkých hradbách, které byly přeměněny na pěkně zařízené obchody s místní lidovou tvorbou, prodavač vás pozoroval, ale nenabízel. Jste přece dost zkušení, abyste sami poznali kvalitu a úžasně nízkou cenu. Nedaleko kongresového paláce je domorodá autoopravna. I český člověk na lecos zvyklý má silný pocit, že by moc chtěla uklidit, zalátat střechu a alespoň z ulice nabílit. Majitel je zřejmě jiného názoru: sedí před polovyvrácenými vraty v obstarožním houpacím křesle a pozoruje pelikány. Není to krásná země a šťastní lidé? Prý by Kolumbijci měli daleko vyšší životní standard, kdyby převzali něco z naší pilnosti. Možná. Byli by však šťastnější?