Indická kuchyně je nekonečně rozmanitá, však také v obrovské jihoasijské zemi žije nespočet národů, národností a kmenů, z nichž každý nabízí své vlastní pochoutky. Čapátí je však společné všem.
Teď nečekejte nějakou kulinářskou rafinovanost. Za oním cizokrajným slovem se skrývá prachobyčejná pšeničná placka. Ale vlastně neobyčejná. To, co je u nás chleba, to je v Indii čapátí. Podnos s čerstvými plackami trůní na subkontinentu uprostřed stolu i při těch nejvybranějších hostinách. Nechybí ani při státní návštěvě. Placky bývají ze všech možných druhů mouky, tenké i tlusté, nasucho pečené i smažené, leč vždy z nekynutého těsta. Kdepak vdolky. Souvisí to s pránou, jemnou vitální energií, nesmírně důležitou pro lidské zdraví i pro uvědomění si vyšších rovin existence. Ideální pro přípravu čapátí je mít mouku čerstvě umletou, v té uleželé totiž - jak říkají moudří Indové již prána chybí. A vytrácí se prý také kvašením. I v Indii se však denně mele čerstvá mouka už jen v některých zapadlých vesničkách. Indický oběd je bez placek nepředstavitelný. Chléb evropského typu je sice nyní běžně k dostání všude, ale zůstává stále cizorodým prvkem a v indické kuchyni je to úplná nula. Stejně nemá žádnou chuť, tvrdí Indové. V různých koutech Indie mají placky různé jméno, například na severu je titulují rótí, slovem, které v hovorové hindštině označuje jídlo obecně. O nepostradatelnosti čapátí svědčí i tradiční indické pozvání ke stolu. Zní: "Prosím, podělte se se mnou o mou čočku s plackou." Čapátí zasáhlo i do politiky. Zvláštního významu nabyly placky počátkem velkého povstání v roce 1857. Zemí tehdy procházeli poslové a z vesnice do vesnice roznášeli čapátí, znamení to ke všeobecné vzpouře proti britským kolonizátorům. Příprava placek je snadná. Prakticky stejně je lidé vyráběli i před stovkami let: Do čerstvě semleté mouky přidáme špetku soli, nepatrně rostlinného oleje a pomalu přiléváme vodu. Zároveň druhou rukou propracováváme těsto, až je dostatečně vláčné a pružné. Hotové ho necháme odležet nejméně půl hodiny. Poté kousek těsta oddělíme a uhněteme z něj kuličku o průměru zhruba tři centimetry. Zmáčkneme ji v dlani na placku, přitlačíme na talířek s moukou a válečkem rozválíme. Kolečko z těsta pak položíme na suchou rozpálenou litinovou pánev, a až mírně zhnědne po celém povrchu, otočíme ji a pečeme o něco kratší dobu z druhé strany. Pokud je všechno v pořádku, placka by se měla začít nafukovat, což signalizuje, že je správně propečená. Hotové čapátí potřeme z jedné strany máslem, vložíme do misky a přikryjeme utěrkou, aby nevychladlo. Nejběžněji slouží jako příloha k sabdží, což je zeleninová směs včetně brambor s karí, mírně osmahnutá na oleji a poté podušená, nebo k dalu, do měkka uvařené čočce smíchané s osmaženou cibulkou, hořčičným semínkem, popřípadě kapiemi a rajčaty. Nezbývá než popřát: Dobrou chuť! A pamatujte, příboru není v Indii zapotřebí. Slušný mrav a dobré vychování přikazuje: jí se třemi prsty pravé ruky a jídlem se smí potřísnit jen první článek palce a první dva články ukazováku a prostředníku. Kdo se upatlá víc, ten nepatří mezi slušné lidi. Levá je při jídle naprosto vyloučena - tou se provádějí nečisté úkony. Že urvat kus čapátí jedinou rukou je skoro kouzelnický výkon? Jde jen o cvik. Placku je třeba jedním prstem přimáčknout k podnosu a palcem a ukazovákem utrhnout malý kus. Zkuste to, uvidíte, že to půjde.
Teď nečekejte nějakou kulinářskou rafinovanost. Za oním cizokrajným slovem se skrývá prachobyčejná pšeničná placka. Ale vlastně neobyčejná. To, co je u nás chleba, to je v Indii čapátí. Podnos s čerstvými plackami trůní na subkontinentu uprostřed stolu i při těch nejvybranějších hostinách. Nechybí ani při státní návštěvě. Placky bývají ze všech možných druhů mouky, tenké i tlusté, nasucho pečené i smažené, leč vždy z nekynutého těsta. Kdepak vdolky. Souvisí to s pránou, jemnou vitální energií, nesmírně důležitou pro lidské zdraví i pro uvědomění si vyšších rovin existence. Ideální pro přípravu čapátí je mít mouku čerstvě umletou, v té uleželé totiž - jak říkají moudří Indové již prána chybí. A vytrácí se prý také kvašením. I v Indii se však denně mele čerstvá mouka už jen v některých zapadlých vesničkách. Indický oběd je bez placek nepředstavitelný. Chléb evropského typu je sice nyní běžně k dostání všude, ale zůstává stále cizorodým prvkem a v indické kuchyni je to úplná nula. Stejně nemá žádnou chuť, tvrdí Indové. V různých koutech Indie mají placky různé jméno, například na severu je titulují rótí, slovem, které v hovorové hindštině označuje jídlo obecně. O nepostradatelnosti čapátí svědčí i tradiční indické pozvání ke stolu. Zní: "Prosím, podělte se se mnou o mou čočku s plackou." Čapátí zasáhlo i do politiky. Zvláštního významu nabyly placky počátkem velkého povstání v roce 1857. Zemí tehdy procházeli poslové a z vesnice do vesnice roznášeli čapátí, znamení to ke všeobecné vzpouře proti britským kolonizátorům. Příprava placek je snadná. Prakticky stejně je lidé vyráběli i před stovkami let: Do čerstvě semleté mouky přidáme špetku soli, nepatrně rostlinného oleje a pomalu přiléváme vodu. Zároveň druhou rukou propracováváme těsto, až je dostatečně vláčné a pružné. Hotové ho necháme odležet nejméně půl hodiny. Poté kousek těsta oddělíme a uhněteme z něj kuličku o průměru zhruba tři centimetry. Zmáčkneme ji v dlani na placku, přitlačíme na talířek s moukou a válečkem rozválíme. Kolečko z těsta pak položíme na suchou rozpálenou litinovou pánev, a až mírně zhnědne po celém povrchu, otočíme ji a pečeme o něco kratší dobu z druhé strany. Pokud je všechno v pořádku, placka by se měla začít nafukovat, což signalizuje, že je správně propečená. Hotové čapátí potřeme z jedné strany máslem, vložíme do misky a přikryjeme utěrkou, aby nevychladlo. Nejběžněji slouží jako příloha k sabdží, což je zeleninová směs včetně brambor s karí, mírně osmahnutá na oleji a poté podušená, nebo k dalu, do měkka uvařené čočce smíchané s osmaženou cibulkou, hořčičným semínkem, popřípadě kapiemi a rajčaty. Nezbývá než popřát: Dobrou chuť! A pamatujte, příboru není v Indii zapotřebí. Slušný mrav a dobré vychování přikazuje: jí se třemi prsty pravé ruky a jídlem se smí potřísnit jen první článek palce a první dva články ukazováku a prostředníku. Kdo se upatlá víc, ten nepatří mezi slušné lidi. Levá je při jídle naprosto vyloučena - tou se provádějí nečisté úkony. Že urvat kus čapátí jedinou rukou je skoro kouzelnický výkon? Jde jen o cvik. Placku je třeba jedním prstem přimáčknout k podnosu a palcem a ukazovákem utrhnout malý kus. Zkuste to, uvidíte, že to půjde.
