Břidlicový kraj, ráj pro hledače klidu

Je to místo pro ty, kdo hledají samotu. Divoký, zapomenutý kraj, kde téměř každá chalupa kdysi měla střechu pokrytou břidlicí. Její těžbu dodnes připomínají zatopené lomy a zabedněné vchody do starých, dávno vytěžených štol. Pro trampy a cyklisty je břidlicová oblast v Oderských vrších a části Nízkého Jeseníku doslova ráj. Pro místní nuda a málo pracovních příležitostí. Někteří se proto snaží vzkřísit tradici těžby břidlice, přilákat na ni turisty a vrátit kraji alespoň trochu zašlé slávy.

Venku je pětadvacet nad nulou, ve štole asi sedm stupňů. Prochladlí výletníci v gumácích a přilbách se svítilnami čvachtají kalužemi vody a okukují horníky, kteří ze všech sil zabírají za tyče vsunuté do mezer ve stěnách osm metrů vysoké komory. Snaží se odloupnout co největší plát šedočerného nerostu. "Tato oblast je nádherná, ale zapomenutá. Rozhodli jsme se provádět turisty dolem, abychom dali lidem o zdejší břidlici zase vědět," říká Ladislav Reček, ředitel a průvodce dolu ve Starých Oldřůvkách. Spolu s nedalekou Lhotkou a Hrubou Vodou jsou jedinými břidlicovými doly v zemi. Na jiných místech se břidlice získává v lomech.

Ta ze Starých Oldřůvek například pokrývá střechu pražského Týnského chrámu a část Karlštejna. Desítka mužů ji ve Starých Oldřůvkách získává úplně stejným způsobem, jako to dělávali jejich předci před sto lety. Stroje nejsou v úzké štole nic platné. Nejdůležitější je, nakolik je předák zkušený a umí odhadnout, k čemu se který kus břidlice hodí. Jestli na střešní tašku, náhrobní kámen, obložení krbu či stolovou desku.

Skupinky turistů se dívají pod ruce takzvaným štípačům, kteří dávají šedočerným plátům tvary. "Jsme umakartová generace. Teprve nyní po letech zase začínají lidé břidlici objevovat. Spíše mladší chalupáři nebo bohatí podnikatelé, kteří ji používají při stavbě svých sídel," říká Ladislav Reček. Výlet do břidlicového dolu je třeba předem domluvit v muzeu v nedalekém Budišově nad Budišovkou. V jednom z nejstarších domů ve městě zřídila radnice před pěti lety stálou expozici věnovanou těžbě břidlice.

Průvodkyně turistům vypráví o její historii, ukazuje, co všechno se z ní vyrábělo a vyrábí, předvádí staré nástroje nalezené v dnes dávno vytěžených štolách. "Jsou to věci ze soukromých sbírek i práce mladých výtvarníků, kteří se snaží z břidlice dělat šperky či jiné užitné předměty," vysvětluje průvodkyně Marie Okálková. Z domku s břidlicovou střechou a dlažbou je cítit doba, kdy v této oblasti bývalých Sudet těžili břidlici původní obyvatelé němečtí sedláci. V létě hospodařili na statcích, v zimě těžili levný a dostupný nerost, kterým opravovali střechy svých chalup. Štípači břidlice tvrdí, že tašky z ní vydrží na střeše sedmdesát let. Pak se prostě odšroubují, jedna po druhé převrátí na opačnou stranu a je nová střecha na dalších sedmdesát roků. Dnes potomci původních německých obyvatel jezdí do Budišova, Vítkova a okolí na výlety. U místních si natrvalo pronajímají části chalup. Platí za ně s podmínkou, že je majitelé budou udržovat v původním, zpravidla "břidlicovém" stavu.

Odsun původního obyvatelstva a roky socialistického hospodaření jsou na kraji dodnes znát. Budišov nad Budišovkou má sice krásný barokní chrám a pečlivě upravenou radnici (jak jinak než obojí s břidlicovou střechou), náměstí je však omšelé, smutné, v rohu straší budova bývalé Jednoty. Pozůstatek socialistické architektury, který hyzdí snad každé malé město. V Budišově s asi třemi tisíci obyvateli, není ani jeden hotel či penzion. Sem tam někdo ubytuje zbloudilé turisty v soukromí, jinak se musí spokojit s kempem. V místních restauracích se však dá slušně najíst. Ubytování je možné si zařídit v Zálesí, Kružberku nebo asi deset kilometrů vzdáleném městě Vítkov. "Lidé tady mají strach začít podnikat. Movití tady nežijí ani sem nejezdí. Přes zimu by se z turistiky neuživili. Budišov stárne, mladí odjíždějí do škol, za prací a vracet se sem nechtějí," říká Marie Okálková, která se do městečka, jež letos v červenci slaví sedm set let svého vzniku, přistěhovala před lety s rodiči. Ti sem přišli jako většina současných obyvatel osídlit po válce tehdejší pohraničí. "Je znát, že tady nemáme kořeny. Lidé jsou uzavření. Je to příliš krátká doba na to, aby se vytvořily vazby, láska k tomuto kraji," míní Marie Okálková. Oblast s romantickými zatopenými lomy a skálami naopak milují lidé z měst -

záchranáři a potápěči, kteří tam trénují, skauti, trampové a turisté, kteří o víkendech táboří v zapadlých osadách. Do břidlicového kraje nejčastěji přijíždějí po železnici ze Suchdolu nad Odrou, která spojuje městečka Budišov nad Budišovkou, Vítkov a Odry. Z železničních zastávek pak vyrážejí turistickými trasami do údolí řek Odry, Budišovky a Moravice. Budišov je také často výchozím místem výletů ke kružberské přehradě. Turisté však musí počítat s tím, že koupat se v ní nesmí. "Je to ideální oblast pro turistiku, pro ty, kdo chtějí klid," říká ředitel dolu ve Starých Oldřůvkách. Ví, o čem mluví. Ujel z Ostravy, bydlí teď ve skromné budově u břidličné štoly uprostřed lesů a vychutnává si výlety do okolí.

Může se hodit

Návštěvu v břidlicovém dole je třeba předem domluvit na telefonním čísle 0654 305284 nebo 305334 v budišovském kulturním středisku. Tam také zájemcům poradí kontakty na ubytování a tipy na výlety do okolí. Muzeum břidlice je od 1. července přes léto otevřeno denně kromě neděle a pondělí, po domluvě průvodkyně otevírají podle toho, jak si turisté přejí.

Budišovský chrám má střechu celou z břidlice