Hubené, starší dámy ze Spojeného království se vydají na svou nekonečnou pouť pobřežím. Za chvíli se rozlehne křik dětí poskakujících kolem chův a dospělých. Ti dříve narození rozloží pod pruhované plátěné kabinky svá lehátka.
Jakoby se nic nezměnilo od Belle Epoque, zlaté doby konce 19. století a začátku 20. století. Prominentní hosté přijížděli odevšad, z Ameriky, Norska, Belgie, nejvíce však z Anglie. Na bálech, které končily nad ránem, byl k vidění nejeden panovník. Zažloutlé pohlednice vypovídají o oblíbenosti tohoto místa odpočinku, pokřtěného na Citadelu pohody. Koupání, závody lodí, kroket, tenisové turnaje a dostihy byly v programu návštěvníků Dinardu. Až krize 1929 odzvonila lesku Belle Epoque, nástup placených dovolených přinesl prostší klientelu, která z velké části nahradila původní.
Bohudíky navzdory času přetrvávají přímořská sídla. Dinard zdobí osm set výjimečných staveb, z nichž polovina byla zařazena mezi chráněné historické památky. Tato pohádková stavení ozdobená pestrým vějířem dekoračních atributů vypůjčených snad ze všech reportoárů - středověkého, gotického, Ludvíka XIII., maurského, italského, anglického či normandského, vystavují na obdiv svou originalitu.
Pravidlem architektů byla asymetrie a fantazie. Jejich protikonvenční styl si liboval v navršenosti forem a zastřešení, v četných verandách a terasách, lomených štítech, mnohosti věžiček, velkých oknech, mozaikách.
Jak lákavé zasnít se, jít od jedné k druhé a v duchu si vybírat tu, která by alespoň na chvíli patřila vám. Každá z těchto krásných dam je něčím vyjímečná, třeba "Stráž", která jakoby z oka vypadla renesančnímu zámku z loirských břehů. Vypráví se, že její původní majitel, rodina Hennessy nechala vytesat schodiště ze stejného dřeva jako sudy, ve kterých stárne proslulý koňak. Ve vile pojmenované Ptačí louka zkomponoval Claude Debussy za jedné bouřkové noci Moře.
Procházka podél útesů umožňuje pohled na celkové panorama, na místa plná událostí a osudů, která se přesto zdají křehká a pomíjivá. V pozdních večerech ztrácí město svou příznačnou britskou upjatost. Terasy kaváren šumí pivní atmosférou, divoká techno-muzika rozdivočí i ty nejvlažnější. S vycházejícím sluncem nezůstane po nočním hýření ani památky, město se převlékne do anglické elegance.
Bretaňský Dinard zůstává navštěvován především Angličany, kteří si na něj dělají svým způsobem nárok. Většina kulturních a společenských akcí je orientována na anglickou klientelu, například na podzim organizuje Dinard každoročně Festival britského filmu. Angličané vtiskli hluboce svou pečeť těmto místům a dnes se mnozí francouzští obyvatelé Dinardu ptají, zda jsou vlastně na půdě anglické či francouzské
Jakoby se nic nezměnilo od Belle Epoque, zlaté doby konce 19. století a začátku 20. století. Prominentní hosté přijížděli odevšad, z Ameriky, Norska, Belgie, nejvíce však z Anglie. Na bálech, které končily nad ránem, byl k vidění nejeden panovník. Zažloutlé pohlednice vypovídají o oblíbenosti tohoto místa odpočinku, pokřtěného na Citadelu pohody. Koupání, závody lodí, kroket, tenisové turnaje a dostihy byly v programu návštěvníků Dinardu. Až krize 1929 odzvonila lesku Belle Epoque, nástup placených dovolených přinesl prostší klientelu, která z velké části nahradila původní.
Bohudíky navzdory času přetrvávají přímořská sídla. Dinard zdobí osm set výjimečných staveb, z nichž polovina byla zařazena mezi chráněné historické památky. Tato pohádková stavení ozdobená pestrým vějířem dekoračních atributů vypůjčených snad ze všech reportoárů - středověkého, gotického, Ludvíka XIII., maurského, italského, anglického či normandského, vystavují na obdiv svou originalitu.
Pravidlem architektů byla asymetrie a fantazie. Jejich protikonvenční styl si liboval v navršenosti forem a zastřešení, v četných verandách a terasách, lomených štítech, mnohosti věžiček, velkých oknech, mozaikách.
Jak lákavé zasnít se, jít od jedné k druhé a v duchu si vybírat tu, která by alespoň na chvíli patřila vám. Každá z těchto krásných dam je něčím vyjímečná, třeba "Stráž", která jakoby z oka vypadla renesančnímu zámku z loirských břehů. Vypráví se, že její původní majitel, rodina Hennessy nechala vytesat schodiště ze stejného dřeva jako sudy, ve kterých stárne proslulý koňak. Ve vile pojmenované Ptačí louka zkomponoval Claude Debussy za jedné bouřkové noci Moře.
Procházka podél útesů umožňuje pohled na celkové panorama, na místa plná událostí a osudů, která se přesto zdají křehká a pomíjivá. V pozdních večerech ztrácí město svou příznačnou britskou upjatost. Terasy kaváren šumí pivní atmosférou, divoká techno-muzika rozdivočí i ty nejvlažnější. S vycházejícím sluncem nezůstane po nočním hýření ani památky, město se převlékne do anglické elegance.
Bretaňský Dinard zůstává navštěvován především Angličany, kteří si na něj dělají svým způsobem nárok. Většina kulturních a společenských akcí je orientována na anglickou klientelu, například na podzim organizuje Dinard každoročně Festival britského filmu. Angličané vtiskli hluboce svou pečeť těmto místům a dnes se mnozí francouzští obyvatelé Dinardu ptají, zda jsou vlastně na půdě anglické či francouzské
 Bretaňské pobřeží Francie připomíná pohádkové dekorace |
