První čtyři desítky kilometrů, vpravdě nejkrásnější úsek svého říčního života, protéká na území Plzeňského kraje. Otava přichází na svět již jako dospělá řeka s průměrným ročním průtokem přes osm kubických metrů za vteřinu, a to spojením dvou dravých horských říček, Vydry a Křemelné, ještě hluboko v šumavských hvozdech.
Název, zachycený písemně již k roku 1045 jako Otaua, by prý mohl souviset ještě s dávným předslovanským, keltským osídlením Pootaví. Skuečností je, že zvláště horní Otava bývala řekou zlatonosnou a stopy po keltském i středověkém rýžování zlata z říčních štěrkopískových náplav jsou na březích Otavy dosud patrny v podobě mnoha zarostlých pahorků - hrůbků.
Z otavského zlata razili Keltové - jako vůbec první u nás - zlaté mince a Keltům je připisováno i vybudování mohutných strážních hradišť vysoko nad údolím horní Otavy - Obřího hradu nad Rejštejnem a Sedla u Albrechtic. Tato nejvýše položená hradiska celých Čech ovšem mohla plnit i kultovní funkci posvátných náboženských středisek a být tedy jakousi obdobou barokních poutních míst. Dnes však řeka láká hlavně vodáky a milovníky přírody a památek.
Otava je za příznivých vodních poměrů splavná od samého počátku jako divoká voda druhého až třetího stupně obtížnosti (WW čili Wild Water II-III). Mimořádně působivé je místo jejího zrození u Čeňkovy Pily, nazvané podle pražského obchodníka s dřevem Čeňka Bubeníčka, který tu roku 1867 hostil i Bedřicha Smetanu. Hluboký kaňon Otavy, sevřený skalnatými srázy, se zdaleka ohlašuje hukotem a šumem peřejí, valících se balvanitými kaskádami v úzkém korytě. Tento úsek vyžaduje již značné vodácké zkušenosti a samozřejmě i kryté kajaky či kánoe. Nejpůsobivější pohled na říční soutěsku se však nabízí shora, od vyhlídky u Dračích skal, kam se můžeme dostat pouze pěšky stezkou od horské samoty Svojše. Zvláště působivý je odtud pohled nejen na zpěněné řečiště hluboko pod námi, ale také na mohutný masiv hory Křemelné na levém, západním břehu řeky.
Již po pěti kilometrech se však otavská soutěska začíná otevírat. Z údolí u starého hornického městečka Rejštejna (nazvaného vlastně původně německy Reichenstein, tedy Bohatý kámem) se nabízejí kouzelné průhledy na pošumavské kopce. Vpravo dominuje krajině dvouvěžová zřícenina Kašperku, hradu kdysi střežícího zlaté doly u Kašperských Hor, a vlevo se tyčí výrazná kupa bájného Svatoboru s rozhlednou. Čistá, i když rašeliništně narezlá voda spěchá peřejnatým řečištěm kolem bývalých annínských skláren a pod románským mouřeneckým kostelíkem k prvnímu většímu doteku s civilizací - k starobylému královskému městu Sušici.
 |
