Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Legendární železnicí skrz tropický prales rovnou k Atlantiku

aktualizováno 
Je to cesta několik století do minulosti, kdy ještě jižní část Brazílie pokrýval Atlantický prales. Koukám z okna vlaku, který pomalu klesá k oceánu, na bujnou vegetaci kolem železnice a představuji si, jak zelený musel být tento kout planety, dokud ho Evropané nezačali osidlovat ve prospěch portugalské koruny.

Serra Verde Express při své pomaličké jízdě přes park Marumbi | foto: Tomáš Nídr, MF DNES

Z Atlantického pralesa však po kácení, které jeho původní plochu redukovalo na desetinu, zůstaly jen zbytečky roztroušené po jihu domoviny slavného fotbalisty Pelého. Džungli lze najít třeba uvnitř Rio de Janeira, kde divočina obývaná malými opicemi může Kristovi rozpaženému na městem připadat jako vstup do ráje. Já se však za ní vydám do státu Paraná a volím dopravní prostředek, který je v Brazílii spíše raritou: vlak.

Ve městě Curitiba, které svými výškovými budovami a prosklenými tubusy místo autobusových zastávek přesvědčí i skeptika, že Brazílie nebude mít s organizací fotbalového mistrovství světa v roce 2014 výrazné problémy, mířím na nádraží. Chystám se na pětihodinovou cestu, při níž se po 110 km dlouhé trati dostanu plazivým tempem z náhorní plošiny v téměř tisícimetrové výšce až k pobřeží.

Je neděle a souprava je plná do posledního místečka. Blahořečím si, že jsem si jízdenku koupil den předem. Už v tu dobu byly vyprodané jednosměrné lístky do levnější třídy za 74 realů (800 Kč), musím tady zaplatit 107 realů (1 150 Kč). Za vyšší cenu dostávám odměnu: malou svačinku a plechovku místní limonády Guaraná Antartica, která v Brazílii šlape na paty Coca-Cole.

Mezi pasažéry převažují místní, což průvodčího vede k domněnce, že výklad v portugalštině stačí. Vypráví o tom, proč dráha vlastně vznikla. Pochopím jen útržky, takže se později poučím z internetu. Ve druhé polovině 19. století hledali obchodníci možnosti, jak rychle dostat obilí z oblasti Curitiby do přístavů, ze kterých by se dalo exportovat. Byla to doba, která milovala lokomotivy, proto se i Brazilci rozhodli pro toto řešení, byť terén byl mimořádně složitý.

Železnice v mimořádně náročném terénu

Curitiba sice leží v rovině, která pak ostře spadá k oceánu. Evropští inženýři, kteří byli konstrukcí pověřeni, si s tím poradili množstvím serpentinových klesání, třinácti tunely a 30 mosty. V roce 1885 po pěti letech práce devíti tisíc lidí zahájila železnice s velkou slávou provoz.

Od té doby Brazílie plně vsadila na automobilovou dopravu zboží (s výjimkou Amazonie, kde dominuje lodní transport) a v 90. letech se železnice přestala vyplácet. Ale přišlo se na to, že cesta malebnou krajinou může být turistickým lákadlem. Byla to trefa do černého.

Vlak není výkřikem nových technologií, ale nepatří ani mezi veterány. Stručně řečeno, ve vozovém parku Českých drah by se lehce ztratil. Nevýhodou jsou okénka, která se nestahují, nýbrž otevírají do stran. Jenže dost omezeně, což účastníka vyhlídkové jízdy potěší asi jako vegetariána steak na talíři.

Fotografování je docela komplikované. Naštěstí průvodčí hlásí, zda se po vyjetí z tunelu máme soustředit na krajinu vlevo nebo vpravo, takže lze dopředu zaujmout fotografickou pozici.

Takto to v jižní Brazílii vypadalo všude, než přišli Portugalci a začali ji...

Takto to v jižní Brazílii vypadalo všude, než přišli Portugalci a začali ji osidlovat.

Trsem banánů téměř přes nos

Pohledy na národní park Marumbi se otvírají nádherné. Od strmé skály, ke které jsou koleje přilepené, vidíme do dálky na zelené plochy, nad kterými se klene blankytná obloha. V některých místech zase zajedeme do divoké vegetace.

Kdybychom přes nepraktická okénka mohli vystrčit hlavu, nejspíš bychom si ji srazili o trs divoce rostoucích banánů nebo by nás propleskly palmové listy. Strojvedoucí se nám snaží dávat co nejvíc času na pořízení snímků, takže brzdy na poměrně strmé dráze bez ustání ječivě skřípou. Kdykoliv projíždíme tunelem, dolehne do mého vagonu, který je zařazený jako poslední, křik ze zbytku soupravy. Brazilští výletníci si průjezdy tmou krátí vřískotem jako v parodii na horor.

Železniční most v Morretesu, kde většina turistů svoji cestu vlakem ukončí.

Železniční most v Morretesu, kde většina turistů svoji cestu vlakem ukončí.

Nádraží architekturou i atmosférou připomíná dávné časy.

Nádraží architekturou i atmosférou připomíná dávné časy.

Dojedeme do Morretesu polohluší od ustavičného skřípění brzd. Naprostá většina pasažérů tu vystoupí. Tady totiž panoramatická jízda končí. Posledních 42 kilometrů vede po zemědělské krajině až do Paranaguá na atlantickém pobřeží, na tuto část projížďky nás zůstane pouze desítka. Většinu vagonů odpojí a nás naženou do prvního za lokomotivu. K mé zlosti zjišťuji, že tady mají okénka jednoduše stahovatelná.

Kokosový dýchánek v Paranaguá

Z exkurze do historie neobydlené Brazílie se dostávám do současnosti jejích občanů patřících k chudé většině. Vesničanům vidím až do kuchyně. Bydlí v kůlnách z nepravidelně stlučených prken nebo v domcích z nenahozených cihel. Vybledlé prádlo se suší na šňůře natažené mezi seschlými banánovníky, poblíž se na doutnající skládce pase kůň. Malí naháči běží po bahnité cestě a nadšeně mávají houkající mašině. Poslední půlhodina se ve vedru neúnosně vleče. Na vozovce rovnoběžné s tratí nás předjede i dosti rozvážná cyklistka. Jaký výsměch názvu Serra Verde Express, který pyšně nese náš spoj.

Za časného odpoledne dojedeme do Paranaguá, kde to vypadá jako po morové epidemii. Nikde nikdo. Barevné, byť dost otlučené fasády kousek od řeky, která líně teče do blízkého Atlantiku, jako by chtěly naplnit plakátovou představu Brazílie jako ospalé tropické destinace.

Paranaguá – barevné městečko, kde v časném odpoledni

Paranaguá – barevné městečko, kde v časném odpolední "chcíp pes".

Nechci atmosféru města narušovat přehnanou aktivitou, tak si v zahradní restauraci téměř bez hostů nechám naservírovat čerstvý kokos. Vousatý muž mi ho několika lehkými švihy oseká mačetou a udělá do něj dírku na brčko. Můžu se rozvalit pod palmou, srkat kokosové mléko a vychutnávat si jako zbytek Paranaguá brazilskou víkendovou pohodu.

Serra Verde Express

Serra Verde Express

Autor:




Nejčtenější

Zboží s tematikou zatmění 2017
Reportáž: Zatmění slunce vyhnalo Američany na venkov. Přípravu nepodcenili

Jackson, USA (od zvláštního reportéra Technet.cz) Zatmění slunce je astronomická událost, která je (na rozdíl třeba od průletu komety) srozumitelná úplně každému. Američané se už nemohou dočkat, především pak...  celý článek

Kalinov: první osvobozená obec v Československu
Dobre tu už bolo. Bizarní svět kolem Lupkovského tunelu na Slovensku

Pokud máte dojem, že tunely souvisí s politikou, pak pro Lupkovský tunel na severovýchodním Slovensku to sedí stoprocentně. Po několikaleté pauze přes něj...  celý článek

Panorama Nepomuku s neodmyslitelnou kulisou Zelené hory.
Krajinou Černých baronů a milované historie. Cyklotoulky okolím Nepomuku

Zvlněná a přátelská krajina luk, polí a remízků v okolí Nepomuku byla osídlená generacemi předků, jejichž dávné působení můžeme pocítit v drobných i...  celý článek

Italský ostrov Ischia zasáhlo zemětřesení (21.8.2017)
Italský ostrov Ischia zasáhlo zemětřesení, zemřeli nejméně dva lidé

Jihoitalský ostrov Ischia v pondělí večer zasáhlo zemětřesení o síle 4. Agentura Reuters uvedla, že se zřítilo několik budov. Italský list Corriere della Sera...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Další z rubriky

Katar, Dauhá, Katařan, Katařanka
Katar láká turisty, zrušil vízovou povinnost pro 80 zemí, včetně ČR

Katar s okamžitou platností ruší vízovou povinnost pro občany 80 zemí, včetně České republiky. Oznámili to dnes zástupci katarského ministerstva vnitra,...  celý článek

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.