Možná to tak bylo, možná ne,neboť v tomto příběhu jsou jen dvě věci jisté. Tou první jsou botičky s jednou tkaničkou obyčejnou, špinavě béžovou, a druhou jásavě červenou, jež jsou vystaveny ve vitríně bloku čtyři v Osvětimi. Dochovaly se dodnes, zatímco dítě,které se v nich batolilo, bylo zplynováno a spáleno. To je ta druhá jistota.
Když se dnes člověk pohybuje po Osvětimi, má pocit, že něco není v pořádku. Vidí baráky bloků, ostnatý drát, pověstnou Mengeleho rampu, trosky krematorií, ale atmosféra je nějaká zvláštní. Pak na to přijde: divné je to, že se neděje nic divného.
Na místě největší apokalypsy lidstva by očekával věčné příšeří a pochmurné mraky. Zlověstné dunění hromu, nebo naopak nekonečné ticho. Zlo navždy vpálené do půdy. Smutnou poušť, kde život definitivně odumřel. Předpeklí.
Ale místo toho ptáci zpívají, občas vykoukne slunce,tráva je lahodně zelená a včely bzučí. Tak tady byly zabity skoro dva miliony lidí. Zůstalo po nich jen pár stop, ale bolí z nich srdce. Podívejte, třeba věci vystavené v blocích pět a šest. Ztemnělé sklo přes celou místnost vypadá jako výkladní skříň obchodního domu. Ale za ním jsou jenom vlasy. Bez padesáti kilogramů dvě tuny vlasů. Poslední várka, kterou už Němci nestačili odvézt.
Patřily černovláskám, brunetám, blondýnám, šedovlasým babičkám. Celkem padesát tisíc žen, padesát tisíc životů. Projděte se kolem a znovu je uvidíte: ženy, které milovaly, ustaraně dávaly obklad nemocnému dítěti, když ještě žily kdesi daleko doma, měly své sny, přání, bolesti. A pak zažily tu strašnou chvíli, když doprovázely své děti na smrt.
O kus dál je vidět, k čemu třetí říši vlasy obětí byly. Ve vitríně visí uniforma, jejíž látka byla z jedné třetiny tvořena vlasy, a tím zpevněna, aby si bojovníci za novou Evropu neprošoupali lokty. Za kilo vlasů stržil osvětimský lágr padesát feniků.
V jiné vitríně jsou zase stovky, možná tisíce plechových konviček, talířů, džbánků a misek z tisíců kuchyní a desítek zemí. Vzpomínka na miliony jídel, teď již anonymních, neboť jejich majitelé už nikdy nezasedli ke stolu.
Jinde je hora zubních kartáčků, štětek na holení, kartáčů na boty i na šaty. Těla těch, jimž patřily, ještě hořela, ale jejich zubní kartáčky už byly roztříděny. Za jiným sklem se tyčí obrovská houština brýlí. Jako pavouci smotaní v jediné nohaté klubko se tady splétají brýle odebrané desetitisícům z celé Evropy. V další vitríně jsou dětské boty, šaty, nějaké hračky, mezi nimi panenka se sukní ze skotské kostky.
Vitríny, to je obrazárna lidské špatnosti. A v jednom z těchto obrazů je motiv jako pro Danta. Za sklem se vrší protézy, berle, hole, podpůrné korzety lidí s nemocnou páteří, umělé klouby. Protézy, šaty, kartáče i brýle jsou anonymní.
Ne však kufry. Leží za sklem jako mrtvé ryby v obrovském akváriu. Lidé si v nich brali věci pro nový život tam někde na východě, v nějž věřili. A aby se jim jejich pár svršků neztratilo, kufry si podepsali. Jakpak asi skončil Jindřich Veselý z Brna? A kdo byla slečna či paní podepsaná jen jako Zdenka Fantl? A co Else Hitschmann(ová)? Pamatuje si na ni někdo? Bydlela, jak to stojí na kufru, jenž po ní zbyl, v Sokolské 30, Praha 2. Její poslední adresou však byla Osvětim. To jméno zní zlověstně.
Ale v němčině má ještě horší zvuk. Řekněte si ho nahlas: Auschwitz. Jako když neodvolatelně zasviští kosa, jako když pero odškrtne položku v seznamu a vyškrtne z kartotéky života. Ještě před válkou byla Osvětim neznámým hnízdem. Protože ležela stranou, a navíc na železničním uzlu, vybrali si Němci tamní rozlehlá kasárna za koncentrační tábor. Nad bránou vztyčili cynický nápis Arbeit macht frei, Práce osvobozuje, uvnitř však zřídili hned popraviště, blok smrti a první plynovou komoru.
Později z ní byl protiletadlový kryt pro esesáky. Po válce byl kryt upraven znovu tak, aby bylo jasné, jak plynová komora fungovala. Můžete vstoupit dovnitř, prohlédnout si otvory ve stropě, kudy padal cyklon B, a potom poodejít doprava k pecím krematoria. Vyráběla je firma Topf a synové z Erfurtu, specialisté na pekařské provozy...
Ale skutečným vyhlazovacím táborem byla až Osvětim II, Březinka. Leží asi dva kilometry od »kmenového« lágru. Tábor je rozlehlý, ale příchozí se orientuje rychle. Pod strážní věží, která je zároveň vstupní branou, vedou koleje dovnitř, vlevo i vpravo od nich několik zachovalých bloků. Jinak všude trčí k nebi jako vztyčené prsty osamělé komíny vypálených baráků, jichž bylo na tři sta.
Na konci kolejí jsou ruiny plynových komor a krematorií. A pískem vysypaný peron podél kolejí, to je pověstná rampa. »Rampa! Pro miliony jediný symbol Osvětimi, protože z ní nic víc, kromě plynových komor, neviděli,« napsal Rudolf Vrba, jeden z mála vězňů, jimž se podařilo z tábora uprchnout. Z hlavní strážní věže je rampa jako na dlani. Návštěvníci odtud vidí stejná místa, jako tehdy esesáci.
Vypadalo to nějak takhle: z vlaku právě vylézají vyčerpaní lidé, kteří stále věří, nebo chtějí věřit, že míří do pracovních táborů na východě. Esesáci se chovají relativně slušně, protože chtějí, aby se dav choval klidně. K tomu, aby lidé věřili výmyslu o přesídlení, sloužily různé triky.
V Osvětimi jsou dodnes jízdenky, které si zaplatili řečtí Židé. Někteří přijížděli s potvrzením o zakoupených pozemcích. Dokonce ještě v šatnách esesáci nabádali příchozí, aby si zapamatovali čísla svých věšáků.
Pak přichází selekce. Postavte se na rampu čelem ke vstupní bráně a vidíte, jak to probíhalo: kdo byl poslán doleva, do baráků, prozatím přežil. Kdo musel jít doprava, byl již v podstatě mrtev. Přešel po můstku mělký příkop na asfaltovou vozovku a odtud zamířil přímo do plynu. V táboře stále mají vystavenu hromadu kontejnerů smrtícího plynu cyklon B. Plechovky o průměru snad dvacet a výšce patnáct centimetrů jsou otevřeny jakýmsi velkým otvírákem. Čtyři stačily na jednu komoru, kde byly dva tisíce lidí.
O kus dál je také model plynové komory a krematoria. V komoře se právě umírá. Figurky zabíjených jsou propleteny ve smrtelném zápase. Strašný pohled. Ale copak můžou postavičky z moduritu vystihnout hrůzu a předsmrtný zápas? »Jakmile se zhaslo, a oni (esesáci) vždycky vypnuli světlo, ti silnější se začali drát nahoru, protože instinktivně cítili, že čím výš se dostanou, tím víc získají vzduchu... A právě proto děti, slabší lidé, starší lidé pak leželi vespodu,« řekl Filip Müller, vězeň z komanda působícího v krematoriu.
Osvětim je místo, kde fakta znějí málem slabě - co se tam dělo, víme dobře, ale stejně si to neumíme představit. Největší vyhlazovací tábor, jaký nacisté postavili. Nejnelidštější zařízení v dějinách lidstva. Hromadná smrt tady měla plně komerční rozměr a byla rozepsána bod po bodu jako technologický návod pro výrobu prášku na praní.
»Technologický« slovník bezděky na okamžik přejímá i místní průvodce. »Takže tady vidíme další část postupu...,« říká, když u modelu popisuje průběh zplynování transportu v komoře. Všechno bylo tak masové, neosobní, nelidské. »Někdy jsem zašel na záchod jen proto, abych se chvíli choval jako člověk,« opakuje průvodce to, co mu vyprávěl jeden bývalý vězeň. Těžko se tomu rozumí. Kdo odchází z Osvětimi, cítí se provinile. I kdyby tady prochodil hodiny, nemůže pochopit téměř nic z utrpení, strachu a ponížení těch, po nichž tady zbyly kufry, kartáčky a dětské botičky včetně těch s jednou červenou tkaničkou.
Může se hodit
Osvětim leží zhruba hodinku jízdy od hraničního přechodu v Českém Těšíně.Přes léto je otevřeno od rána od osmi hodin do sedmi večer.P ozději se otevírací doba zkracuje. Vstupné se neplatí. U vchodu si kupte malou brožurku, kde jsou i plánky táborů Osvětim I a Osvětim II (Březinka). Mezi oběma místy jezdí každou hodinu autobus, dvoukilometrovou vzdálenost lze však snadno ujít pěšky.Oficiálně se nedoporu čuje návštěva dětí mladších třinácti let, vše ale závisí na tom, jak se rozhodnou dospělí
- neděle 2. července 2000
