Boka Kotorská: tady jsme to milovali

- Jestli není Boka Kotorská nejkrásnější zátokou Jadranu, je určitě nejzajímavější. "Tam jsem dožil Homérovu báseň," napsal kdysi o těchto místech ohromeně spisovatel Richard Foss. Pro Čechy má navíc zátoka společně s krátkým, písečným černohorským pobřežím už dlouho výjimečný punc. Tady na počátku roku 1918 vzplála pod vedením jednoho z našich předků vzpoura v řadách rakousko-uherského válečného námořnictva, která předznamenala definitivní rozpad monarchie a vznik Československa.
Sem na černohorské pobřeží pak zanedlouho přišli i první českoslovenští turisté, kteří krásy těchto míst "objevili" pro okolní svět. Tady jsme to vždycky milovali a jak říkají místní lidé, i oni měli rádi nás. Abyste dnes mohli jít ve stopách prvních československých "pionýrů", musíte si při cestě z vnitrozemí onen nevšední zážitek nejprve zasloužit. Auto supí na dvojku úzkými serpentinami po silnici, kterou koncem devatenáctého století vytesali přímo do skalních stěn. Vzadu kámen, kolem kámen, nahoře kámen, dole kámen a vpředu kámen. Všude samý kámen, takové je pohoří Lovčen, přes které se musíte šplhat, abyste se dostali k moři. A slunce tolik pálí. To už mát za sebou Njeguši, malou vesničku na horské planině, kde spatřil světlo světa velký černohorský vládce a básník Petar II. Petrovič Njegoš a kterou proslavila výroba vynikajícího pršutu, sušené šunky. Až ve výšce téměř 1700 metrů se to najednou přehoupne a vy spatříte, jak hluboko dole pod vámi se moře kamene z ničeho nic přelévá do moře vody. A tu ji máte jako na dlani, Boku Kotorskou, místo, kde se dlouhá staletí psala historie a které dnes ospale čeká na znovuzrození - na návrat svých Čechů a Slováků i dalších turistů, kteří by této zemi po letech novodobých balkánských válek vrátili prosperitu. Nebezpečné serpentiny nekončí, teď se jen kroutí strmě dolů. V jednom okamžiku vytáčí silnička viditelné písmeno "M". "K tomu se váže pověst," vypráví průvodce Gojko. "Projektant silnice Josip Slade byl tehdy koncem 19. století natolik zaslepen krásou černohorské kněžny Mileny, manželky knížete Nikolaje, že vysoko nad Kotorem zvěčnil právě ono gigantické písmeno, kterým začínalo její jméno." Tak prý dodnes dokáží milovat Černohorci, muži, jimž zbraň byla po staletí důvěrnějším nástrojem než kladivo, kosa, či rýč. Za 200 let touto zemí otřáslo na 40 válečných konfliktů. Padáte k moři až uši zaléhají. V maličké Černé hoře naštěstí žádná cesta netrvá dlouho. U zátoky jste za pár minut. Hned je tu Kotor, kamenné město v hradbách, které se pnou prudce vzhůru do skal až k pevnosti svatého Ivana. Kdysi tu bylo významné centrum obchodu a námořní dopravy v oblasti, které bojovalo o mocenskou a obchodní prestiž se samotným Dubrovníkem. Dnes atmosféra nábřeží před městskými hradbami připomíná i ve všední den nedělní dopoledne. Pár lidí se prochází mezi palmami, dívka ve stánku nabízí ovoce z Itálie, Řecka. Uvnitř starého města je trochu rušněji. Zahrádka kavárny na náměstí katedrály svatého Triphona je obsazena hlavně mladými lidmi. Krámky a butiky, které se krčí v přízemích honosných patricijských paláců, nabízejí podobné zboží, jaké je k dostání po celém světě. Dívky a ženy jdou viditelně s módou a nejen to. Zjišťujete, že mýtus o černohorských krasavicích není mýtem. Podvědomě hledáte nějaké stopy posledních válek. Ale brzy se uklidníte. Kotor stejně jako celá Černá Hora byly bojů ušetřeny. Všechno zůstalo nepoškozeno, jen trochu zešedlo, oprýskalo, zesmutnělo. "Čekáme na vás, až k nám zase začnete jezdit na dovolenou," ozývá se neustále z různých stran. Na Čechy (a také Slováky) tu prý mají dobré vzpomínky. "Čechoslováci tu byli mezi prvními turisty," říká Gojko. "Kousek odtud v Bečiči máme například Slovenskou pláž, jednu z nejdelších a nejhezčích v Černé Hoře. Ale Češi a Slováci tady byli ještě dříve a sehráli roli v jedné z epizod první světové války. Námořní muzeum v Kotoru dodnes připomíná vzpouru námořníků rakousko-uherského válečného loďstva v Boce Kotorské z počátku roku 1918. Jedním z vůdců byl právě Čech, sociální demokrat František Raš. "Soudruzi vojáci a námořníci! Jestliže dezertujete, zbavíte sebe nejen hrozného otroctví,... ale vykonáte i skutek vlastenecký, opustíte-li řady armády a námořního loďstva tohoto státu, který potlačoval vaši národnost," praví se v pamfletu revolučního výboru vzbouřenců. Při cestě nazpět je už z hlavní brány města vidět kotvící parníček v kotorském přístavu. Možná právě někde na jeho místě tehdy kotvil rakouskouherský válečný křižník Svatý Jiří, z něhož vzbouřenci ohlásili výstřelem začátek vzpoury. Akce si nakonec nezískala patřičnou podporu, po pár dnech byla potlačena a Raš spolu s dalšími třemi vůdci popraven. Už za několik měsíců se však monarchie zhroutila tak, jak dříve požadovali vzbouřenci. Pojďme z Kotoru dál zátokou podél jejího levého břehu. Přijde Prčanj s majestátním chrámem Matky Boží, Stoliv, odkud už spatříte na protějším břehu pitoreskní městečko Perast, kde bývala stará námořní škola. Uprostřed zátoky se pak krčí ostrov Gospa od Škrpjela, uměle navršený po staletí námořníky vracejícími se z plaveb. S díky za ochranu Panny Marie sem pravidelně házeli kameny až vznikl ostrůvek, na němž pak vybudovali malý kostelík. Moře je tiché a mírné, na břehu kvetou mimosy a nad tím vším se zdvíhají z vody až do nebe ostré skály. "Vy jste Češi? Pojďte na rakiji, pojďte," volá najednou někdo z vilky, která stojí kousek přes silnici. Za chvíli si už Božidar připíjí s hosty, zatímo jeho žena Nada nosí na stůl šunku-pršut, dva druhy sýrů a chléb. "Přijedete letos? Podívejte jak je tu krásně," láká Nada. "Pamatuji se jak kolem stálo na dvacet aut a stanů, hlavně vaši," ukazuje na terasovitou zahradu, kde se dnes pase kráva a roste vinná réva. "Tak, aby zase bylo všechno jako dřív," zdvíhá druhou rakiji Božidar.

Věžní hodiny ve starém Kototru