Bhútán: Utajená země v Himalájích

  • 5
Ngavang přihazuje pár polínek a po chvilce z krbu sálá příjemné teplo. Místností lákavě zavoní čerstvé chlebové placky. Muž obřadně nalévá do porcelánových misek tibetský čaj, ochucený pořádnou porcí jačího másla a navrch "koňskou" dávkou soli. Ngavang žije v Lingši, odlehlé bhútánské vesnici mezi horskými štíty ve výšce přes 4000 metrů nad mořem.

Když pak paní domu připraví thukpu, silnou nudlovou polévku se zeleninou a špalíčky skopového, cítíte se jako v ráji. Idylku nenarušuje ani pravidelné vrzání modlitebního válce na střeše stavení či truchlivé psí vytí nesoucí se odkudsi z hor.

Až donedávna plynuly dny Ngavanga a jeho ženy navlas stejně jako životy Bhútánců před staletími. Před třemi lety však rodina poprvé pocítila závan moderního věku. To když v Lingši otevřeli základní školu. Teď má třiasedmdesát žáků, a tak se často vyučuje na trávě, mezi pasoucími se jaky, neboť třída už nestačí všechny děti pojmout.

"Pojďte, něco vám předvedu," vzpomněl si pojednou Ngavang. Vedle v pokoji pak pyšně roztáčí primitivní zařízení na kopírování školních testů, které sám zhotovil. Ukazuje také některé kompletně vyplněné v téměř bezchybné angličtině. "To Dava, můj syn, učí se moc dobře," chlubí se.

Z protější stěny, kde mají čosun, speciální prostor na modlení, na něho upřeně zírá guru Padmasambhava, legendární jogín, který už v osmém století přinesl do Bhútánu tantrický buddhismus.

Bhútán, himálajské království krčící se mezi giganty Indií a Čínou, v minulosti přibouchl před světem dveře. Chtěl zůstat nedotčený. Nyní ustoupil před nevyhnutelným a statečně vykročil do budoucnosti. Co mu to přinese, to zatím netuší ani on sám.

To si pište, že vím, co je televize
Buddhismem je himálajské království nasáklé dodnes. Jen máloco tam lze rozhodnout bez požehnání lámů. Země je poseta opevněnými kláštery, často tři sta či čtyři sta let starými, kde lidé stále rytmicky roztáčejí modlitební válce, o nichž věří, že šíří Buddhovo slovo do celého světa.

V prastarém klášteru v Lingši dnes přebývá jediný osamocený mnich. Rád se pochlubí soškami hrůzu nahánějících božstev nebo sbírkou starých přileb, štítů a mečů, které místní před sto lety ukořistili tibetskému vojsku, jež sem vtrhlo. Pastevci z okolí mu přinášejí jídlo a nezbytné jačí máslo, aby mohl rozžehnout stovky lampiček na oltáři. Dny tráví v modlitbách, meditacemi a klidnou přípravou na smrt a nové zrození. I k němu už však dolehla neodbytná ozvěna nového světa.

"To si pište, že vím, co je televize," odpovídá skoro dotčeně. Magickou obrazovku na vlastní oči nikdy nespatřil. Nezná jméno prezidenta USA, nic mu neříká ani arciterorista Usáma bin Ládin. Ale opravdově se těší, že se to brzy změní. "Je lepší mít televizi, budu tak moci sledovat, jak žijí lidé v ostatních zemích," zasní se buddhistický mnich.

Jeho postoj je pro dnešní Bhútán příznačný. Drukpové, jeho většinoví obyvatelé, jsou nesmírně zvídaví lidé. Na jedné straně nedají dopustit na své věky prověřené tradice, na straně druhé je čím dál víc láká všechno nové a neznámé. Předlouho spící země hřmícího draka, jak místní říkají své zemi, se rychlým tempem probouzí i na venkově. Na jeho městské obyvatelstvo už proces modernizace úspěšně útočí delší dobu.

"Vnějšímu světu se ovšem otevíráme s rozmyslem, nechceme dopadnout jako sousední Nepál, kde se stará kultura pomalu vytrácí," vysvětluje průvodce Dava Tsering.

Osvícený, vzdělaný král
Lví podíl na nynějším rozvoji Bhútánu má jeho král Džigme Singye Vangčuk, muž vzdělaný v Indii a ve Velké Británii. Zrušil mnohé z tradičních nařízení. Jeho poddaní mu už smějí pohlédnout přímo do očí a nemusejí před ním devětkrát padnout k zemi.

Osvícený monarcha uznal nezbytnost, aby se jeho země stala součástí globálního světa. Jeho cílem je však rovnováha mezi ekonomickou prosperitou a udržováním kulturního dědictví. To je také důvod, proč země draků zůstává masové turistice dál uzavřena: loni ji navštívilo jen tři tisíce turistů.

Přitisknutá k himálajským štítům je bhútánská monarchie výjimečným klenotem zachovalé přírody. Její lesy jsou hluboké, řeky bystré a čisté, ostrý vzduch voní po borovicích. Ve městech a vesnicích, choulících se v hlubokých údolích, buddhistické symboly štěstí a všudypřítomné modlitební praporce zdobí okenní rámy i bílé kamenné zídky.

Jedním z nejhorších nepřátel je v Bhútánu kouření. Sehnat tam cigarety, jejichž prodej je ve většině krajů zakázán, je pořádná fuška. Ještě před třemi lety bylo v tomto zbožném království namontování satelitní antény zločinem. To už je dávno pryč. V mnoha rodinách zdomácněl všemocný televizor a Bhútánci s oblibou sledují svoji BBC, Bhutan Broadcasting Service...

Metropole Thimphu je prostá neonových reklam, nemá dokonce ani semafory, žádné pizzerie či McDonald´s. V zemi vycházejí jediné noviny - týdeník Kuensel. Telefonní signál je však díky japonské pomoci rozveden po celé zemi, což prospívá momentálně rychle se rozvíjejícímu internetu. Místní úředníci rádi poukazují na skutečnost, že jen jediný člověk z 600.000 Bhútánců dosud zemřel na AIDS a že země téměř nezná kriminalitu.

"Ve vchodech do vesnických stavení nepotřebují zámky," tvrdí Dava Tsering.

Armádu tvoří pět tisíc lehce ozbrojených gardistů, kteří téměř nemají do čeho píchnout. Angličtina je tu až nečekaně rozšířená, zvláště mládež ji mrská opravdu skvěle.

Vidíme omyly ostatních
"To, že jsme rozvojový proces začali tak pozdě, má i své výhody. Měli jsme možnost pozorovat jiné země a vidět omyly, kterých se dopouštěly. Teď se jim můžeme vyhnout," vysvětluje průvodce Tsering.

Něco na tom jistě bude, nicméně někteří Bhútánci jsou přesto zneklidněni tím, jak cizí svět nešetrně vtrhl do jejich životů. Při dopravní špičce moderní toyoty občas ucpou jedinou obchodní ulici v Thimphu. Bary a nové hotely tam rostou jeden za druhým, začínají se objevovat haldy smetí a mládež se čím dál víc připodobňuje hudebním vzorům ze Západu.

"Jakékoli otevření znamená materialismus," říká pohledná majitelka hotelu v Paro. Poněkud pokrytecky, její dcera a dva synové studovali stejně jako ratolesti stovek dalších vysokých vládních úředníků v zahraničí, někteří i na elitních univerzitách v USA. "Naše kultura, náboženství, naše originalita, to všechno nejspíš utrpí," soudí také Dodo Tshering, který u paroského letiště zápolí v lukostřelbě, tamním nejoblíbenějším sportu. "Lidi se brzy změní."

Děti z bohatších rodin odjíždějí studovat za hranice, izolace jejich vlasti se jim moc nelíbí. Tento chlapec ale zatím pomáhá vyřezávat sošku Budhy...

Tohle není představení pro turisty. Těch se do Bhútánu může podívat jen málo. Loni jich byly pouhé tři tisíce.