V zimě je to běžný obrázek plný dosti depresivních tónů. Když se ráno díváte na strmé svahy Krušných hor z Chomutova, Mostu či Teplic, často si řeknete, že jste ty lyže mohli nechat doma a jít dělat něco jiného. Pokud tedy na kopce vůbec dohlédnete, lepivá nízká oblačnost se smogem často nedovolí ani to.
Jenže nahoře to bývá úplně jiná káva. Zatímco Podkrušnohorská pánev se v zimě zhusta topí v inverzi, hřebeny Krušných hor, které jsou o 500 metrů výš, bývají často zalité sluncem. A i když to se sluncem nevyjde, tak vás na hřebenech česká běžkařské eldorádo.
Z Čech do Německa a zase zpátky
Běžecké safari po východních Krušných horách začínáme pod známým vrcholem Bouřňákem v osadě Nové Město. Ta je hlavně severočeským zimním sportovcům dobře známá, okolí totiž bývá protkané hotovou myriádou pěkně udržovaných stop, tedy pokud to stav sněhové pokrývky samozřejmě dovolí. Po chvilce studia mapy zimních tras se pouštíme do údolí v souběhu s letním červeným značením a za pár minut jsme blízko státní hranice. Hlubokými lesy většinou mírně klesáme, voda tu totiž teče už k severu do Německa.
Pláň v okolí Cínovce
V zatáčce nad saskou osadou Rehefeld se rozhodujeme na chvíli „emigrovat“ k sousedům a najíždíme krátkou spojovací stopu, která nás za chvilku kolem hraničního patníku přivede na německou stopu. Jak na české, tak na německé straně hranice jsou běžkařské trasy velmi dobře udržované, vždy po jedné stopě v každém směru s prostorem na bruslení uprostřed. V Sasku je ale větší provoz, zřejmě díky známému biatlonovému areálu u Altenbergu, na který se odtud lze snadno napojit.
Po překonání asi dvoukilometrového mírného stoupání, největšího na celé trase, se z lesů dostáváme na holou pláň a scenérie se výrazně proměňuje. Plošina kolem Zinnwald-Georgenfeldu (na české straně se torzo někdejší hornické osady nazývá Cínovec, více o něm jsme psali zde) je otevřená větrům a roztroušená stavení neposkytují valnou orientaci, podobně jako chaotické klubko stop rozbíhající se do všech směrů.
Ačkoli to tu dobře známe, musíme v mlze chvíli improvizovat, ale nakonec se přes hranici k lyžařskému nadjezdu překonávajícímu hlavní silnici u horského hotelu dostáváme bez ztráty desítky. Za námi je 12 kilometrů, čas na první občerstvení.
Po hraně hor nad uhelnou pánví
Po obědě vyrážíme po české straně podle ukazatelů východním směrem, za chvíli se zase noříme do lesa a brzy se terén pod lyžemi začíná sklánět dolů. Báječný sjezd s řadou táhlých zatáček si užíváme a na nevelkou mýtinu u bývalého loveckého zámečku Sedm štítů (Siebengiebel) nás stopa vystřeluje docela solidní rychlostí.
V okolí Cínovce - Zinnwaldu je bezpočet lyžařských stop po obou stranách státní hranice.
Z idylického místa se poprvé otevírá výhled do českého Podkrušnohoří, které je ale většinou skryté pod cáry řídké mlhy. Zato na jižním obzoru vystupují dramatické kužele vyhaslých sopek Českého středohoří. Žádný div, že se tu knížatům z rodu Clary-Aldrigen zalíbilo, a to již v 18. století. Ze zámečku, používaného jako základna pro lov vysoké zvěře, se ale bohužel nic nedochovalo a z hájovny zbývá jen torzo. Co přetrvalo věky, je alespoň pramen pitné vody u cesty.
Následující úsek, od Sedmi štítů až pod Komáří hůrku, má téměř nulové převýšení. Široká lesní cesta se malebně kroutí a mezi stromy občasně problesknou dílčí pohledy do pánve. Ten nejlepší se otevře z místa zvaného Sedmihůrská vyhlídka, která je dokonce upravená, s dřevěnou platformou, lavičkami a zábradlím.
Užíváme si ideální běžkařský terén a ještě k tomu s minimální frekvencí ostatních lyžařů. Však také cesta rychle ubíhá, ke Komáří vížce nám vychází rychlostní průměr 14 km/h aniž bychom měli pocit, že se přepínáme.
Prázdná krajina na temeni hor
Hotel Komáří Vížka na samém vrcholu Komáří hůrky (808 m, německy Mückentürmchen) si stanovujeme jako druhou a poslední občerstvovací stanici. Notně omšelá stavba sice nebudí velkou důvěru, ale jinou možnost už nemáme. Alespoň historické fotografie prozrazují, že objekt pamatuje lepší časy.
Komáří hůrka sice převyšuje bezprostřední okolí jen asi o 50 metrů, ale to stačí k tomu, aby se stala výraznou dominantou východních Krušných hor. Terén na temeni hor je tu totiž tak plochý, že bychom se klidně mohli nacházet někde v Polabí, přitom jsme v nadmořské výšce kolem 750 metrů.
Jedna důležitá věc ale při srovnání nehraje. Na rozdíl od docela hustě osídlených nížin budeme po Krušných horách pokračovat krajinou, kterou lidé opustili.
Večerní pohled na zasněženou krušnohorskou pláň u Altenbergu
Historický pohled z roku 1908 na objekt na Komáří hůrce (Mückenberg)
Do závěru běžkařského putování se tak s postupně se utvářející mlhou a přibližujícím se soumrakem vkrádají melancholické tóny. Krušnohorská magistrála nás vede napříč holými pláněmi nejprve ke vzorně opravenému Goldhammerovu kříži. Ten stál původně na křižovatce cest vedoucích z okolních obcí Fojtovice a Habartice. Obě však po 2.světové válce de facto zanikly, Habartice úplně, z Fojtovic zbylo jen torzo. Většinu chalup, včetně kostela, zbourala v 50. letech armáda.
Po zaváté silničce se později dostáváme do lokality Adolfov, kterou dnes oživují rekreační chaty a také východiště upravovaných běžkařských stop nad Zadní Telnicí.
Tras je tu ovšem tolik, že než najdeme tu správnou, musíme se z lesa dvakrát vrátit. Nakonec sjíždíme do Zadní Telnice po zasněžené silnici, v samém závěru pak po sjezdovce. Vzhledem k tomu, že mezitím již nastala úplná tma, hodnotíme to jako vydařené finále. Večerní autobus nás odváží zpět do civilizace.
Může se hoditNové Město – Zadní Telnice na běžkách Informace Doprava |
