Mezi oblasti s největším výskytem medvědů patří vedle zmíněného Kodiaku například ostrov Admirality či národní parky Katmai, Wrangell-St.Elias a Denali. Zejména v těchto oblastech tedy musíme být na setkání s nimi připraveni.
V Národním parku Denali (DNP) je přípravě na setkání s medvědy věnováno množství vzdělávacích programů, přednášek i audiovizuálních pořadů. Rangeři a další zaměstnanci parku turistům neustále opakují základní bezpečnostní poučky. Pokud si vás medvěd nespojuje se zdrojem potravy, obvykle se vám vyhne a nebezpečí střetu tudíž nehrozí (výjimkou může být například samice s mláďaty, cítí-li se v ohrožení; v tomto případě je na místě extrémní opatrnost). Z tohoto důvodu jsou také medvědi, živící se odpadky z kontejnerů - ať už stranou lidských obydlí či přímo v obcích - nežádoucí škodnou. V DNP, který se pyšní tím, že zde zvířata žijí ve svém původním prostředí, jen minimálně narušeném člověkem, platí proto velmi přísná pravidla pro styk s těmito impozantními, ale potenciálně nebezpečnými šelmami.
Především platí absolutní zákaz krmení. A fed bear is a dead bear (Krmený medvěd je mrtvý medvěd) - zvíře, které si navyklo v člověku spatřovat zdroj potravy, musí být z parku neprodleně odstraněno, což nezřídka znamená utraceno.
Ke kempování v DNP je nejen třeba povolení (jež se vystavuje podle důmyslného systému zón a kvót; v každé z přibližně třiceti zón o rozloze v desítkách kilometrů čtverečních táboří denně maximálně dvě až tři skupiny, jež se ideálně nemají vůbec potkat), vyžaduje to také maximální opatrnost a nemalou dávku zodpovědnosti, spojenou i s jistým rizikem. Od založení parku v roce 1917 - jak hrdě prohlašuje správa parku - zde sice nebyl medvědem zabit jediný turista, nicméně... Během každé sezony se možná stovky lidí dostanou do situace, kdy je medvěd napadne.
K co nejdokonalejší izolaci medvěda od lidské stravy slouží tzv. medvěduvzdorné zásobníky (malé soudky z odolného plastu s víkem, uzavírané mincí, aby ho zvíře -přilákané vůní -- nemohlo otevřít). Pro přípravu a uskladňování jídla dále platí pravidlo trojúhelníku o straně alespoň patnácti metrů, do jehož rohů umístíme stan, zásobník a ohniště (opět, aby si méďa nespojil vůni a případné drobky či ukápnutý tuk s vaší přítomností -- noční návštěva hladového huňáče ve stanu by mohla pocuchat nervy i těm neotrlejším zálesákům).
Při přímém styku s medvědem lze aplikovat různé způsoby chování, základním pravidlem však je: neutíkat! Za prvé člověk nemá šanci utéci (rangeři s oblibou turistům říkají: medvěd dokáže vyvinout rychlost 50 km/h - a co vy?), za druhé - což je horší - ve zvířeti vyvoláme lovicí pud, a to pak na nás skutečně dostane chuť. Ač jsou medvědi všežravci a v DNP tvoří hlavní část jejich jídelníčku bobule (jichž denně dokáží spořádat i dvě stě tisíc), nepohrdnou masitým zpestřením a jedí prakticky vše, na co narazí - od drobných hlodavců až po losí mláďata a někdy i dospělé kusy. Spořádat člověka by jim tudíž nedělalo větší problém. Na druhou stranu k jejich běžné kořisti člověk nepatří a za normálních okolností se mu vyhnou. Je ovšem nutné, aby zvíře o našem příchodu vědělo; jestliže je nenadále překvapíme, může se zachovat nepředvídaně, tedy může i zaútočit. Jako prevence se tudíž doporučuje dávat svou přítomnost najevo hlukem: zvonečky, hlasitou mluvou, zpěvem (nedostatečný hudební sluch není v tomto případě na překážku).
Jestliže se i přes tato opatření s medvědem setkáme, osvědčuje se, co nejvíce zdůrazňovat příslušnost k lidskému druhu: mávat nad hlavou rukama (ostatní zvířata je nemají), mluvit pokud možno klidným, vemlouvavým hlasem (”Běž pryč, míšo”).
Přibližuje-li se huňáč neochvějně dál, můžeme začít opatrně, ZVOLNA ustupovat. Budiž zde znovu zdůrazněno: NIKDY za žádných okolností se nesmíme obrátit na útěk - i kdyby nám to pud sebezáchovy sebevíc přikazoval, abychom v šelmě neprobudili predátorský instinkt.
Jednou z možností je rovněž vyšplhat na nejbližší strom, ta je však poměrně riskantní. Medvěd hnědý či grizzly sice lézt po stromech neumí, jeho bratranec medvěd černý však ano. A jelikož oba mohou dosahovat různých barevných odstínů od světle hnědé až po černou, není lehké je rozlišit. Bezpečně je prý sice rozeznáme podle velikosti horních stoliček(!), tuto metodu však za dané situace zřejmě zvolí jen zoologové vskutku do roztrhání těla.
Když žádný z uvedených způsobů medvěda neodradí, zbývá poslední možnost: padnout na zem, stočit se do klubíčka a hrát mrtvého. Máte-li na zádech batoh, neshazujte ho - bude vás případně chránit před útocníkovými drápy. Medvěd si s vámi možná ”jen” pohraje, případně vás převalí, ale s největší pravděpodobností bude nehybností své ”kořisti” natolik zmaten a odrazen, že po chvíli znechuceně odejde. Tuto variantu však můžeme považovat skutečně za krajní; případy, kdy se medvěd nedá zaplašit výše uvedenými prostředky, jsou velmi řídké.
I když pravidla chování při setkání s medvědy je třeba respektovat a případná nebezpečí nesmíme brát na lehkou váhu, rozhodně by nás neměla odradit od návštěvy některé z oblastí jejich výskytu. Pohled na tato majestátní zvířata v jejich přirozeném prostředí patří k nezapomenutelným zážitkům.
 Vidět medvědy v jejich přirozeném prostředí je nezapomenutelný zážitek. |
 Medvěda lze na Aljašce potkat v kteroukoliv roční dobu. |
 Pozorujte medvědy, ale raději takhle na dálku. |
