"A proč vůbec chcete do Bolívie? Jeďte rovnou do Chile," nařizoval mi nabubřelý úředník na hranicích. Do Bolívie mě nechtěli pustit, protože na jejich zažloutlém seznamu zemí s bezvízovým stykem stálo "Československo". A tuto pro ně bezvýznamnou změnu jsem jim s pasem vydaným v České republice v roce 2003 jen těžko dokazovala.
Ráda bych viděla jejich fotbalový stadion, který je nejvýše položený na světě, odpovídám. "Neznáte nějakého českého fotbalistu? Čecha, Rosického?" ptám se optimisticky. A úředník se hned probral. "Rosizci! A Baros, ten je taky od vás?" Za pár minut mám kýžené razítko v pase České, alias Československé republiky.
Fotbal vládne Bolívii. Vždy a všude
Hned první dny jsem vyzvídala na taxikářích, jak jsou na tom s fotbalem oni. Sledují ho? "Ano, ano, señorita, aby ne! To je přece nejlepší sport," odpovídala většina z nich. Fotbal je v Bolívii opravdu sportem číslo jedna.
V barvách vašeho oblíbeného klubu vám prodejci nabídnou téměř všechno. I zmrzlinu.
Chudí proti bohatým
Nejmladší, nejpopulárnější, jediná. Taková je liga del Fútbol profesional Boliviano, bolivijská profesionální fotbalová liga. Tvoří ji dvanáct týmů, z toho tři jsou v samotném La Pazu: La Paz FC, žlutočerní The Strongest (el Tigre), kteří jsou podporováni především vyšší třídou, což napovídá i název, a nebesky modrý Bolívar.
Ten nese jméno osvoboditele většiny států Jižní Ameriky od španělské nadvlády a jeho fanoušci se rekrutují hlavně z chudších, indiánských vrstev. Oficiální začátek ligy se datuje až do roku 1977 a v současnosti je to jediná profesionální sportovní liga v celé zemi.
Asi každý si spočítá, že 12 týmů může v jednom ligovém kole sehrát jen šest zápasů. O stylu hry mnohé napoví pohled do tabulky prvních utkání. Hned v prvním kole letošního roku bylo rozdáno sedm červených karet.
Výhoda, která nepomáhá
Chystám se na nedělní fotbalový zápas, který se odehraje na nejvýše položeném profesionálním fotbalovém stadionu na světě. Jeho název je Estadio Hernando Siles a je pojmenovaný po Hernandu Silesovi Reyesovi, 31. prezidentovi Bolívie (1926–1930). Ne vždy tady ale měl fotbal na růžích ustláno.
Počasí v La Pazu se mění každou chvíli.
Fanoušci klubu The Strongest (el Tigre)
Kvůli četným protestům hostujících týmů, které měly oproti tomu bolivijskému obrovskou nevýhodu v podobě nedostatečné aklimatizace (stadion se nachází ve výšce 3 637 m n. m) FIFA vydala prohlášení, že kvalifikace pro zápasy Světového poháru mohou být hrány pouze na stadionech nacházejících se do nadmořské výšky 2 500 m n. m.
Proti tomuto novému prohlášení se začalo samozřejmě ihned protestovat, a jak jinak než v Bolívii. Proti byl i samotný indiánský prezident Evo Morales. Odpor byl tak silný, že hned den po vyhlášení zákazu vydala FIFA další prohlášení a stadionu v La Pazu udělila výjimku. Hostující národní týmy tak sotva zvládnou udýchat první, natož dohrát druhý poločas.
Nutno dodat, že to aklimatizovanému bolivijskému týmu zase až tak nepomáhá. Ale já osobně jsem po příletu do La Pazu, hlavního města Bolívie, mohla sotva chodit a budova bez výtahu pro mě znamenala jednoznačnou červenou kartu.
Blondýna na správné straně
Na fotbalový zápas se těším i proto, že stadion je známý svou vynikající atmosférou. Do začátku zápasu zbývá ještě téměř celá hodina, ale vše kolem mě už připomíná zápas v plném proudu. Stadion je narvaný k prasknutí, nevěřím, že prodali jen tolik vstupenek, kolik je zde míst. Ale vlastně mě to ani nepřekvapuje.
Začíná pršet a v mžiku se objevují prodavači pláštěnek. "Modrou, jedině modrou," volá z vyšších řad jeden zájemce, fanoušek Bolívaru. Prodavač šmátrá v bedně a kýženou pláštěnku posílá po lidech nahoru. Za chvíli putuje pět bolivianos (necelých 13 Kč) dolů. Jenže najednou se projeví typické proměnlivé počasí v La Pazu a už zase svítí slunce.
Atmosféra na nejvýše položeném profesionálním stadionu na světě je opravdu dokonalá.
Žlutočerné peklo je ve varu i když nepadl jediný gól.
Neuplyne ani minutka a objevují se prodavači zmrzliny. V nabídce je samozřejmě i modrá a není pochyb, že jsem v sektoru Bolívaru. Můj kamarád Marco mi navíc navléká šálu kolem krku a najednou nemám na výběr, komu budu fandit. Se svými blond vlasy a světlou pletí sem sice moc nezapadám, ale to rozjařeným indiánům vůbec nevadí.
Během prvních pěti minut zápasu padají tři žluté karty. Hra probíhá ve stylu: fotbalista dostane míč, uběhne pět až deset metrů a je faulován. A to se opakuje pořád dokola. Hra je komentována ve stylu (hodně umírněně přeloženo ze španělštiny): Co to děláš? Sraz ho, tygra pruhovanýho. Utíkéééj! Sakra, tam ne. Můj Bože. "No to si děláš...," burácí nejméně polovina stadionu na rozhodčího a komentuje neodpískaný ofsajd šesti hráčů najednou.
Obávám se, že to svatostánek nevydrží a zhroutí se. Za chvíli ukáže rozhodčí už druhou červenou kartu. "Arriba Arriba. Abajo Abajo. Somos la Furia celeste carajo! (Nahoru, dolů, jsme zatraceně modrá zuřivost)," jednotně to halasí všude kolem mě. Vše dokonale doplňují desítky bubnů a trumpet.
Věrní fanoušci
Kvůli všem těm faulům, odnášení raněných a úklidu věcí poházených na stadion se prodlužuje snad patnáct minut. Ani to však nepomůže Tygrům či Bolívarovcům ke kýženému gólu. Zápas skončil 0:0 a říkám si, že je to dobře. Vstřelený gól by stadion i mnozí fanoušci nemuseli vůbec přežít.
Před stadionem žebrá klučina v ušmudlaném dresu Tygrů. "Jsem nejlepší fanoušek Tygrů, oddaný, miluji je, je to nejlepší tým na světě," halasně zpívá. I přes dnešní neúspěch se mu v žlutočerné kšiltovce hromadí drobné.
Bolivijci si zkrátka umí užít vše, od začátku až do konce. Nikdo neodcházel před poločasem, nikdo před koncem, všichni fandili až do úplného konce zápasu. S vervou, nadšením, se vztekem i radostí. Prostě naplno, s bolivijskou indiánskou horkou krví. Viva fútbol, viva Bolivia! Ať žije fotbal, ať žije Bolívie!
