Sedmnáct let byl zaměstnán na jatkách, která před dvěma lety zkrachovala. Majitel obchodu s textilem, kde donedávna pracoval v bezpečnostní službě, náhle před třemi týdny provozovnu uzavřel. Několik dní byl jako nezaměstnaný nucený spát s manželkou a třemi dětmi na ulici. Pak si našli ubohý přístřešek provozovaný jednou charitativní společností.
Dnes spolu s řadou dalších mužů a žen žije na samém okraji společnosti. Všichni mají jedno společné; jsou nezaměstnaní, bezdomovci a hlavně běloši. "Musel jsem prodat i mobil," říká osmatřicetiletý van Niekerk, provádějící návštěvu po svém novém 'domově', chatrči z hnědého kartonu o jedné místnosti, nesoucí hrdý název Bouda G7. "Manželka musela dokonce prodat snubní prsten, ale ani to nestačí na nájem, který za tohle musíme platit," říká.
"Nová Jižní Afrika je teď velice obtížné místo k přežití," přiznává tiše, když vypráví svůj příběh. Přitom sedí na vypůjčené posteli. "Dřív jsem to všechno prožíval jinak. Považoval jsem tuto zemi za svou vlast. Dnes už to rozhodně netvrdím." Před nástupem vlády černochů k moci v roce 1994 společenské postavení bělocha znamenalo mít stálé zaměstnání, dům, auto a určitý respekt okolí. Pro převážnou obyvatel JAR bílé pleti to představuje životní hodnoty dodnes.
Na stále větší počet bělochů však dopadá nová, tvrdá realita. V letech 1995 až 1999 počet nezaměstnaných bělochů v JAR vzrostl podle vládních statistik ze 3,4 procenta na 6,8 procenta. Přitom jich v zemi se 43 milióny obyvatel žije 5,1 miliónu. Ve srovnání s nezaměstnaností černochů (asi 35 procent) se to zdá zanedbatelné procento. Obrovský počet chudých stále ještě tvoří černoši a bohatou a zaměstnanou vrstvu nadále lze najít mezi bělochy.
Přitom případy jako je van Niekerkův však u nich vyvolávají obrovskou paniku. Firmy, které ještě donedávna odmítaly zaměstnávat černochy, je nyní vítají s otevřenou náručí. Běloši musí čelit stále většímu konkurenčnímu tlaku ze strany černých, obzvláště v podřadnějších druzích zaměstnání.
Organizační tajemník bělošského Odborového svazu horníků Greyling Bezuidenhout, v němž je organizováno asi 65.000 Afrikánců, zaměstnaných v důlním průmyslu, spojích a strojírenství, zcela jasně s obavami říká: "Nezaměstnanost bělochů byla pro tuto zemi donedávna zcela neznámý pojem. Chudoba mezi bělochy se lavinovitě šíří, ale nikdo o tom nechce mluvit."
Podle neoficiálních odhadů se mezi bílými nezaměstnanými šíří alkoholismus a požívání drog. "Nic mi nezbylo," líčí svůj příběh běloch John Wait (42),který strávil deset let života v armádních službách a dalších osm roků jako člen bezpečnostní služby. Pak si zranil záda a byl propuštěn. "Měl jsem dům v hodnotě 35.000 dolarů (přes 1,2 miliónu Kč). Nemohl jsem na něj splácet vysokou hypotéku, takže mi ho banka vzala. Potom jsem přišel o nábytek i o auto. Myslel jsem si, že se po úrazu nějak vypracuji, třeba jako manažer nebo něco podobného, ale nová vláda (černochů) mi udělala čáru přes rozpočet."
"Neříkám, že jsem po tom všem rasista. Nikdy jsem jím nebyl a v armádě byli mými nejlepšími přáteli právě černoši. Tahle vláda však nedělá nic, čím by nám bělochům ulehčila život," dodává. "Chtělo by se vám z toho všeho brečet," říká Meie Erasmusová (51), bydlící v Boudě D7. Podle jejích slov manžel běloch, který byl řidičem dálkového kamiónu, přišel o práci proto, že byl bílý, na jeho místo byl přijat černoch.
"Vůbec nic ale proti tomu nenaděláme, takže to musíme brát, jak to je," říká smutně.
Dnes spolu s řadou dalších mužů a žen žije na samém okraji společnosti. Všichni mají jedno společné; jsou nezaměstnaní, bezdomovci a hlavně běloši. "Musel jsem prodat i mobil," říká osmatřicetiletý van Niekerk, provádějící návštěvu po svém novém 'domově', chatrči z hnědého kartonu o jedné místnosti, nesoucí hrdý název Bouda G7. "Manželka musela dokonce prodat snubní prsten, ale ani to nestačí na nájem, který za tohle musíme platit," říká.
"Nová Jižní Afrika je teď velice obtížné místo k přežití," přiznává tiše, když vypráví svůj příběh. Přitom sedí na vypůjčené posteli. "Dřív jsem to všechno prožíval jinak. Považoval jsem tuto zemi za svou vlast. Dnes už to rozhodně netvrdím." Před nástupem vlády černochů k moci v roce 1994 společenské postavení bělocha znamenalo mít stálé zaměstnání, dům, auto a určitý respekt okolí. Pro převážnou obyvatel JAR bílé pleti to představuje životní hodnoty dodnes.
Na stále větší počet bělochů však dopadá nová, tvrdá realita. V letech 1995 až 1999 počet nezaměstnaných bělochů v JAR vzrostl podle vládních statistik ze 3,4 procenta na 6,8 procenta. Přitom jich v zemi se 43 milióny obyvatel žije 5,1 miliónu. Ve srovnání s nezaměstnaností černochů (asi 35 procent) se to zdá zanedbatelné procento. Obrovský počet chudých stále ještě tvoří černoši a bohatou a zaměstnanou vrstvu nadále lze najít mezi bělochy.
Přitom případy jako je van Niekerkův však u nich vyvolávají obrovskou paniku. Firmy, které ještě donedávna odmítaly zaměstnávat černochy, je nyní vítají s otevřenou náručí. Běloši musí čelit stále většímu konkurenčnímu tlaku ze strany černých, obzvláště v podřadnějších druzích zaměstnání.
Organizační tajemník bělošského Odborového svazu horníků Greyling Bezuidenhout, v němž je organizováno asi 65.000 Afrikánců, zaměstnaných v důlním průmyslu, spojích a strojírenství, zcela jasně s obavami říká: "Nezaměstnanost bělochů byla pro tuto zemi donedávna zcela neznámý pojem. Chudoba mezi bělochy se lavinovitě šíří, ale nikdo o tom nechce mluvit."
Podle neoficiálních odhadů se mezi bílými nezaměstnanými šíří alkoholismus a požívání drog. "Nic mi nezbylo," líčí svůj příběh běloch John Wait (42),který strávil deset let života v armádních službách a dalších osm roků jako člen bezpečnostní služby. Pak si zranil záda a byl propuštěn. "Měl jsem dům v hodnotě 35.000 dolarů (přes 1,2 miliónu Kč). Nemohl jsem na něj splácet vysokou hypotéku, takže mi ho banka vzala. Potom jsem přišel o nábytek i o auto. Myslel jsem si, že se po úrazu nějak vypracuji, třeba jako manažer nebo něco podobného, ale nová vláda (černochů) mi udělala čáru přes rozpočet."
"Neříkám, že jsem po tom všem rasista. Nikdy jsem jím nebyl a v armádě byli mými nejlepšími přáteli právě černoši. Tahle vláda však nedělá nic, čím by nám bělochům ulehčila život," dodává. "Chtělo by se vám z toho všeho brečet," říká Meie Erasmusová (51), bydlící v Boudě D7. Podle jejích slov manžel běloch, který byl řidičem dálkového kamiónu, přišel o práci proto, že byl bílý, na jeho místo byl přijat černoch.
"Vůbec nic ale proti tomu nenaděláme, takže to musíme brát, jak to je," říká smutně.
