Bartošovice, kolébka lyžování

- Jinde jsou možná svahy prudší a horská střediska rušnější. Čím okouzlují zdejší nedotčené kouty, je především neokázalý půvab nekonečných stromořadí, mizejících v mlžném oparu, stejně jako vesničky jako zázrakem nezasažené rukou poválečných plánovačů.

Vyhlášenou přírodní scenérií uprostřed chráněnné krajinné oblasti proslula Zemská brána, kudy vede jedna z přístupových cest. Divoká Orlice se zde v úzké soutěsce stáčí k jihu a protíná hlavní hřeben Orlických hor.
Riskneme jízdu poměrně neupravenou cestou a vydáme se dále směrem ke kolébce orlických lyžařů, do Bartošovic.
Pohledná vesnička s charakteristickými roubenými chalupami byla místem, kde místní kolař jako první již před první světovou válkou vyráběl jasanové lyže. Právě Bartošovice se chlubí tím, že zde začala éra lyžařského nadšení.
Zdejší příznivci dřevěných prkének záhy provozovali závody na čtyři kilometry dlouhé sjezdovce, nechyběl ani skokanský můstek. Již tehdy zabezpečovaly hlavní hřebenovou cestu hřebenem Orlických hor dva a půl metrové dřevěné tyče pro případ špatného počasí.
Dnes nalezneme v tomto příhraničním pásu podél hranic s Polskem množství lehkých "rodinných" terénů, vhodných k výuce drobotiny. Pro náročnější svahy je lépe se vydat do nedalekých Říček či ještě vzdálenější Deštné.
K výletu na běžkách je ideálním místem hlavní hřeben Orlických hor, s výhledy do desítky kilometrů vzdálených míst v nížinách.
Kdo však přijme výzvu, že si občas stopu i sám prošlápne a dá se cestami neprobádanými, může se vydat zasněženou scenérií horských vesniček, kterých je podél hlavního hřebene nepočítaně. Odpadá zde únavné vyhýbání se ve stopě, přibydou četná překvapení.
Bartošovice jsou v mnohých ohledech typické pro všechny ostatní orlické vesničky. Rozptýlené osídlení po okolních svazích, pečlivě udržovaný barokní kostel a absence nevkusných kýčovitých přestaveb. Dodnes zde nalezneme četné příklady dřevěné lidové architektury s bohatě výtvarně řešenými lomenicemi.
Lidé zde stále znají vlídné slovo pro nově příchozího a spěch se zdá být nepoznaným pojmem.
V chladném ránu, kdy bílá mlha zvolna vzlíná po okolních svazích, se choulí bělavé konečky stromů k zemi a krajina se podbízí ke kalendářovým záběrům. Vychutnat ten vzácný pohled, nebo spěchat na společnou snídani?
Tady podobná dilemata odpadají. V Orlických horách, hájemství klidu, se prostě nespěchá a vše má svůj čas.