Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Malý český Řím: ze soch pod širým nebem v Kuksu jde hrůza

aktualizováno 
Východočeský Kuks, ojedinělá barokní kompozice z počátku 18. století, ozvláštňuje mírnou a nevzrušivou krajinu Podkrkonoší. Z původního projektu budovaného na popud hraběte Šporka se sice do dnešních dnů dochovalo jen torzo, to se však po nákladné rekonstrukci posledních let skví v nové kráse. Prohlídku hospitálu doplňuje procházka do Betléma k Braunovým sochám.

Pohled na hospitál v Kuksu od severu krátce před započetím poslední rekonstrukce. | foto: (Jirka Dl.)Creative Commons

Z různých míst obce Kuks, položené nad svažitým levým břehem Labe, se otevírá známý pohled. Oko sklouzává přes řeku do mírného lučinatého protisvahu, nad nímž trůní dominantní budova hospitálu. Ten působí v protisvětle jižního pohledu téměř mystickým dojmem, při bližším pohledu zaujmou galerie soch na balustrádách před oběma křídly komplexu.

Dílo vizionáře Šporka

Prý za tím byla snaha vyrovnat se „staré“ šlechtě a ukázat, že i méně urozený muž může dokázat něco velikého. František Antonín Špork (1662–1738) každopádně nezapadal do obrazu establishmentu přelomu 17. a 18. století.

Fotogalerie

Jeho otec pocházel z Vestfálska, z chudých poměrů, a do šlechtického stavu byl povýšen za hrdinské činy v císařské armádě (účastnil se mj. bitvy na Bílé hoře). František Antonín získal dobré vzdělání, hodně cestoval a v období tuhé protireformace nasákl svobodomyslnějším duchem, než bylo v kraji zvykem. Mimo jiné propagoval i náboženskou toleranci.

Nemalého majetku využíval Špork mimo jiné k mecenášství. Měl vytříbený vkus a také smysl pro barokní symboliku, která je základní osou areálu v Kuksu. Zatímco levý labský břeh podle Šporkových představ ztělesňoval zábavu a život, stavby na břehu pravém odkazují ke věčnosti a smrti. Přepychový zámek, dvorská společnost, víno a zpěv proti hospitálu (budově pro vysloužilé vojáky) a rodové hrobce. Začátek proti konci, život proti smrti.

Pohled z mostu na prostor bývalého zámku v Kuksu

Pohled z mostu na prostor bývalého zámku v Kuksu

A všude plno symbolů, viditelných i skrytých. Přeslavné sochy dobrých a špatných vlastností (či, jak jsme si zvykli říkat, ctností a neřestí) shlížejí z terasy hospitálu sice v kopiích, ale do tváře originálů můžeme pohlédnout v lapidáriu hospitálu.

Skvělá díla Matyáše Bernarda Brauna snad nikoho nechají v klidu. Možná ještě tak Ctnosti, ale z Neřesti vyzařuje takové napětí, že se nám chvílemi chce odejít na čerstvý vzduch. Výraz stařeny, lačně hledící na měšec s penězi (Lakomství), je skutečně ohyzdný. A zlostné gesto ženy v antické zbroji (Hněv) hrozí dopadnout na zírající návštěvníky. A co se asi honí v mysli postavy Lstivosti, která si škraboškou zakrývá tvář?

Zase v plném lesku

Hospitál Kuks prošel v posledních letech nákladnou opravou, která dohromady stála téměř půl miliardy korun (placených většinou z Evropského fondu pro regionální rozvoj) a letošní sezóna je druhá v novém hávu. Na návštěvnosti je to znát a nejde jen o vlastní stavbu, upravené je i okolí včetně bylinkové zahrady. Té vévodí mohutná socha Křesťanského bojovníka z Braunovy dílny.

Prohlídka vlastního hospitálu zabere asi hodinu a k jejím vrcholům patří vedle Ctností a Neřestí také pohled na nově odkrytý soubor alegorií Tance smrti. Fresky, kterých je dohromady přes padesát, pokrývají stěny dlouhé chodby v přízemí hospitálu a byly nově zjištěny při poslední rekonstrukci.

Freska z cyklu Tanec smrti v chodbě hospitálu

Freska z cyklu Tanec smrti v chodbě hospitálu

Freska z cyklu Tanec smrti v chodbě hospitálu

Freska z cyklu Tanec smrti v chodbě hospitálu

Jsou to ponuré, symbolické výjevy. Kostlivec si odvádí na smrt své „oběti“ bez ohledu na společenské postavení, kramáře i boháče, někde v pozadí se houpe šibenice.Chovanci hospitálu kolem fresek procházeli každý den a zjevně jim měly připomínat, že smrt si nevybírá. A že čeká i na ně. Hlavní vzkaz kukského Tance smrti, tedy memento mori, dnes ještě podtrhuje fakt, že z některých fresek se dochovaly jen fragmenty a výjevy se tak ztrácejí v mlze nezřetelného pozadí.

Po stopách starých časů

Negativní energii, která z hospitálu chtě nechtě vyzařuje, si chceme jít spravit na „pozitivní“ stranu Kuksu, tedy na protilehlý břeh. Jenže tady si musíme pomoci hodně velkou porcí představivosti, případně starými fotografiemi. Z výstavného komplexu staveb, který tu ze Šporkovy vůle vznikl, se totiž nedochovalo téměř nic.

Od mostu přes Labe (ani ten není původní) stoupáme vzhůru po schodech lemovaných úzkými kaskádami. Dnes po nich stéká voda, v dobách barokního rozkvětu Kuksu ovšem kamennými nádobami drženými postavami Tritónů občas protékalo víno. To když se opodál bavilo panstvo v zámku, který již neexistuje. Stejně tak zanikly lázně, hostinské domy a řada dalších staveb.

Představu o tom, jak to tu tenkrát vypadalo, se pokoušíme vyvolat před informační tabulí, která panoramaticky ukazuje rozmístění zaniklých struktur. Bylo tu dokonce závodiště, letohrádek, naproti stál Dům filozofů.

Pohled na hospitál z bylinkové zahrady, v popředí socha Křesťanského bojovníka. Stav po rekonstrukci

Pohled na hospitál z bylinkové zahrady, v popředí socha Křesťanského bojovníka. Stav po rekonstrukci

Zámek byl zbourán v roce 1901, po desítkách let neúdržby a zanedbávání. Následovníci Františka Antonína Šporka totiž věnovali pozornost hlavně protilehlému hospitálu a o zámek ani o lázně nejevili valný zájem. A tak se z velkolepého areálu v Kuksu dochovala jen polovina, a to ještě můžeme mluvit o štěstí. V roce 1938 totiž hospitál zabraly německé úřady (Kuks byl původně německojazyčnou obcí Kukus), chovanci museli odejít a stavba sloužila mj. jako polepšovna; po válce tu zase fungovala léčebna nebo archiv a areál se dostal do velmi špatného stavebního stavu. Návrat do lepších časů přinesla teprve poslední rekonstrukce.

Osamění v Novém lese

Po prohlídce hospitálu vyrážíme pěšky do plenéru směrem do Nového lesa, který ukrývá ojedinělý soubor barokních plastik známých jako Betlém. I o toto dílo se zasloužil František Antonín Špork a lidé moderní doby mohou mít problém s tím, jak to celé vlastně uchopit. Šporkovou ideou bylo totiž vytvořit prostředí vhodné pro modlitby a rozjímání uprostřed přírody. Proto nechal vytvořit plastiky odkazující ke kontemplaci a usebrání se. Povolal k tomu opět mistry nejlepší, dokázaná je účast Matyáše Bernarda Brauna a jeho dílny. Sochy v Novém lese mají vysokou výtvarnou úroveň, kterou nestačily setřít ani škody způsobené povětrností. Byť se zde, podobně jako v Kuksu, ani zdaleka nedochovalo všechno.

Centrální reliéf v Novém lese (Betlém): Příchod Tří králů a Klanění pastýřů

Centrální reliéf v Novém lese (Betlém): Příchod Tří králů a Klanění pastýřů

Kousek od ústřední skupiny Betléma s jeskyní a reliéfy Klanění pastýřů a Tří králů hledíme do exaltované tváře poustevníka Onufria. Z jeho výrazu vyzařuje úlek poté, co po šedesáti letech na poušti měl znovu spatřit člověka. I tvář dalšího poustevníka, Juana Garina, je nabitá emocemi, tentokrát ve chvíli, kdy jej vyslídili psi patřící otci dívky, kterou on zavraždil.

Tvorba mimořádných děl v Novém lese ovšem vyvolávala i trochu jiné emoce, typicky šporkovské. Šlechtic zde vedl spory s jezuity, usazenými v nedaleké obci Žireč, a část reliéfů zřejmě nechal vytvořit na jejich území. Spor se nakonec urovnal, ale Špork se jezuitům stejně pomstil. Socha Křesťanského bojovníka, vzniklá zde v roce 1732, hrozila totiž taseným mečem nepřátelům – obrácená samozřejmě směrem k jezuitské rezidenci. Dnes je přemístěna do zahrady u hospitálu.

Utajená křížová cesta

Zpět do Kuksu se vracíme po červené značce, která klesá dolů do údolí a poté vede po malebných loukách podél Labe. To tu má charakter spíše většího potoka, pospíchajícího bystře směrem k Polabské nížině.

Ještě než se dostaneme k Labi, narážíme na soubor moderních soch označený jako Křížová cesta 21. století. Celkem patnáct moderních plastik, vzniklých před necelými deseti lety, symbolizuje naděje, touhy i utrpení. A také víru v to, že smrtí nemusí vše končit. Jako symbol symbolů pak lze vnímat fakt, že hlavní hybatel díla, sochař Vladimír Preclík, se inaugurace křížové cesty nedožil.

Krajina kříže od Čestmíra Mudruňky, jedna z plastik, které tvoří Křížovou cestu 21. století u Kuksu.

Krajina kříže od Čestmíra Mudruňky, jedna z plastik, které tvoří Křížovou cestu 21. století u Kuksu.

Socha poustevníka Juana Garina v Novém lese

Socha poustevníka Juana Garina v Novém lese

Jednotlivé objekty křížové cesty jsou rozesety po délce asi jednoho kilometru a volně se drží témat skutečné křížové cesty popsané v Bibli. Také tato díla, byť jsou méně jednoznačná než ta Braunova, o tři století starší, působí silnými dojmy. Potkáváme symbol trnové koruny či Veroničiny roušky, k nebi míří sepjaté ruce představující „katedrálu prosby“. Některými sochami lze projít. Ale kam vlastně?

Křížová cesta 21. století navazuje na tradici založenou Šporkem a jím přizvanými umělci. Jednak materiálem (objekty jsou vytesané do hořického pískovce) a také odkazem na tehdy budovanou křížovou cestu, která však kvůli sporům mezi Šporkem a jezuity nebyla dokončena. Zda plastiky umělců z počátku 21. století přetrvají věky podobně jako se to podařilo Ctnostem, Neřestem či plastikám v Betlémě, to ovšem posoudí až další generace.

Může se hodit

Informace
www.hospital-kuks.cz: Oficiální webová prezentace Hospitálu Kuks.
www.revitalizacekuks.cz: Webové stránky o. p. s. Revitalizace Kuks.
www.kuks.cz: Informace o obci Kuks.

Doprava
Železniční zastávka Kuks leží 300 metrů od hospitálu (blíže než parkoviště pro auta v obci). Z Hradce Králové sem po železnici dojedete za půl hodiny, z Prahy za 140 minut. Silniční vzdálenost Praha – Kuks činí 140 kilometrů.

Čas na prohlídku
Hospitál je přístupný jen s průvodcem, velký okruh včetně lapidária trvá něco přes hodinu. Další hodinu počítejte na propátrání protilehlého břehu, kde stojí obec Kuks a kde býval zámek. Pěší okruh od hospitálu do Nového lesa k Betlému a zpět kolem nové křížové cesty a podél Labe zabere i s prohlídkou reliéfů asi dvě a půl hodiny.

Autor: pro iDNES.cz




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.