Pro srovnání. Panna Marie v bulharském Chaskovu měří 14 metrů, socha Ježíše Krista v Rio de Janeiro 30 metrů, zatímco newyorská socha Svobody dosahuje výšky 46 metrů. A když k ní připočítáme monstrózní podstavec, dostaneme se na 93 metrů.
To v Asii mají jiný metr a seznam soch čínských, japonských či thajských Buddhů, kteří jsou větší než padesát metrů, má desítky položek. Ten největší je k vidění v Jižní Barmě, na délku měří 180 metrů, na výšku něco přes třicet, a aby toho nebylo málo, naproti už mu staví o dvacet metrů delšího bratříčka. Brzy je má však trumfnout Čína, kde už vzniká Buddha o délce půl kilometru.
Úlovek do mobilu
Ale zpátky do Barmy. Obří socha ležícího Buddhy se dokončuje zhruba dvacet kilometrů od působivého koloniálního městečka Mawlamyine, které bylo v polovině 19. století na třicet let centrem britské Barmy. A představuje jeden z největších či nejpůsobivějších zážitků, které jsou v Barmě k vidění. I s vědomím toho, že nejde o historickou památku (jako třeba skvostné chrámy v Baganu či Mrauk-U), ale spíše o pouťovou atrakci či přímo buddhistický Disneyland, který vyhledávají především místní.
Cizinců zde moc nepotkáte, a když se sem vypravíte, musíte počítat s tím, že se sami stanete zvláštní atrakcí. A místní se s vámi budou chtít fotit do mobilů, jako byste byli největší hvězdy showbyznysu, což dvakrát či třikrát potěší, ale po dvacáté už je to celkem otrava.
Velkou sochu ležícího Buddhy začali místní mniši budovat poté, co Taliban zničil slavné skalní sochy Buddhy v Afghánistánu.
Odpověď Talibanu
První dojem je velkolepý. V malém údolí leží na levé straně hlavou ke vchodu obrovská postava Buddhy s lehce povzneseným úsměvem, zatímco na pravé straně je k vidění jen maketa obří hlavy s betonovou konstrukcí naznačující jeho budoucí tělo.
Ale ani první Buddha není po patnácti letech stále dokončen. Buduje se totiž z příspěvků věřících a ty nejsou v jinak velmi chudé Barmě kdovíjaké. A proč monstrózní stavba vzniká? Obří sochu ležícího Buddhy začali mniši z nedalekého kláštera stavět na začátku století, přičemž hlavním impulsem nebyla honba za světovým rekordem, ale naopak zpráva o zničení slavných skalních Buddhů v Afghánistánu, které nechali odstřelit vůdci Talibanu.
Cestu k obrovskému Buddhovi lemuje nekonečný zástup mnichů s miskami na almužnu.
Zákaz dětské práce v Barmě neplatí a tak na stavbě Buddhy pracují také deseti až dvanáctiletí chlapci.
Pohled od pekla
Do nitra Buddhy můžete vstoupit hned několika směry. Třeba od nohou, které se stále dodělávají a jejichž vnitřek vzdáleně připomíná zmenšenou kopii silničního tunelu. Nebo se vydat po oficiálním schodišti do jeho obří hlavy, kde má pár zaměstnanců zaparkované motorky, na kterých sem přijeli po zadní, neoficiální cestě.
Z hlavy se dá vyjít na malou plošinu pod Buddhovou tváří a zblízka si prohlédnout metrové drátěné řasy zdobící Buddhovo oko. Místní žertují, že jednou tady bude stát lanovka, která přemostí údolí a povede od nosu jednoho Buddhy k nosu toho druhého. Pak se můžete vrátit do útrob a projít desítky místností, které slouží jako muzeum a jsou naplněné jak obrazy ze života nepálského prince, tak motivy z indické historie. A nechybí ani obrazy působivého buddhistického pekla, které jsou značně naturalistické.
A nechybí ani obrazy buddhistického pekla, kde démoni trestají hříšníky.
V útrobách Buddhy je mnoho místností s výjevy z Buddhova života a z indické historie.
Sleduj svůj krok
Peklem na zemi však může být samotná procházka útrob Buddhy, neboť celá atrakce je považována za svaté místo, což znamená jediné: vyzout si boty i ponožky již u vchodu a celou prohlídku absolvovat naboso. To je sice u buddhistických chrámů a klášterů normální, ale zde stále procházíte částečným staveništěm, a tudíž je podlaha tu a tam pokryta kousky betonu a dalším stavebním odpadem. Proto je důležité sledovat vedle poutavých historických scén také podlahu a místa, kam člověk šlape.
Příznivci buddhismu či poutníci nadšení stavebním výkonem mohou přítomným mnichům darovat libovolnou částku, za což dostanou certifikát čestných dárců.
Druhá socha Buddhy má být ještě o dvacet metrů delší, než ta první.
V hlavě Buddhy mají místní zaměstnanci zaparkované motorky.
Hory odpadků
Po dvouhodinové prohlídce celého areálu, jehož další atrakcí je třeba velký sedící Buddha či nekonečný zástup soch několika set mnichů s miskami na almužnu, se můžete zastavit u některého z četných stánků na oběd, tedy pokud vám nebude vadit pohled na jezírko plné igelitových pytlíků a umělohmotných tácků, které sem návštěvníci zahazují, neboť starost o životní prostředí je v Barmě na jednom z posledních míst a krásné památky tu často lemují hory odpadků. Nicméně jídlo u stánků je skvělé, ať už jsou to smažené placičky ze sójových klíčků, smažená dýně či populární vařené vepřové vnitřnosti.
A potěší i ceny, za slušný oběd zaplatíte dolar, vstup do areálu je zdarma, takže více peněz stojí jen motorikša z Mawlamyine, který si za zpáteční cestu i s dlouhým čekáním bere zhruba šest až sedm dolarů.
