Před lety jsem byla s mým mužem a s kolegou na delší návštěvě umělecké školy v Helsinkách. Tato škola uskutečnila zájezd na ostrov Jurmo, který se nalézá mezi Finskem a Švédskem. Byli jsme mezi pozvanými. Naše výprava nebyla početná. třináct osob, studenti a pedagogové. V časných, mrazivých hodinách, obtěžkáni zavazadly s jídlem, spacáky a teplým oblečením, jsme nastoupili do autobusu a jeli do Turku. Odtud menší lodí, která spojuje ostrovany s pevninou, na ostrov Jurmo. Po sedmi hodinách celkové jízdy jsme přistáli v rybářské osadě a ubytovali se v domku, který byl pro nás připraven. Druhý den, jsme podnikli výlet po ostrově. Cesta byla kamenitá, lemovaná fialkami, vřesem, jalovcem ale i žampiony. Po krátkém poledním občerstvení v opuštěném, strém přístavu, jsme se vraceli přes les zpět do osady. Zbývala nám ještě návštěva kaple a druhého konce ostrova. Atmosféra v kapli byla působivá, neboť za zvuků varhan, jsme se okny dívali na moře ozářené sluncem. Ale to nejúžasnější nás teprve čekalo. Došli jsme ke konci ostrova, kde jsou zbytky původního osídlení. Bylo již pozdní odpoledne a na jedné straně ostrova zapadalo slunce a zbarvilo moře i pevninu do červena a na druhé straně vycházel měsíc a ostříbřil druhou část. Den a noc si podávaly ruce. Oněmělí jsme zůstali stát, vědomi si toho, že pro nás je tento zážitek neopakovatelný.
- sobota 4. března 2000
