Ať patříte k obdivovatelům nevšední architektury, designu nebo módy, vyznavačům sportu, milovníkům kultury, umění, historie, bezstarostného slunění nebo výtečné kuchyně, v Barceloně si přijdete na své.
Město letních olympijských her v roce 1992 patří k nejkrásnějším metropolím Středozemí. Zatímco z jihu jej omývají křišťálově čisté vody moře, ze severu jej chrání mohutná hradba malebných hor.
Jeho ulice pulzují životem a radostí z něj. Jsou plné kontrastů, uspěchané i klidné zároveň. Nervózní podnikatelé s mobilem u ucha chvátají kolem bezstarostných důchodců hrajících na lavičce před domem svou nekonečnou šachovou partii.
O kus dál předvádějí mladí tanečníci svá strhující čísla plná temperamentu, jakoby tím chtěli dokázat, že jejich vnímání rytmu života je jiné než u nehybného mima, který stojí opodál, a již hodinu nehnul brvou.
Gaudí: Muž číslo 1
Prastaré klikaté uličky, plné gotických památek, připomínají zlatou éru města v době, kdy patřilo k nejvýznamnějším přístavům v Evropě. V jejich labyrintu můžete nasávat historickou atmosféru do doby, než zabloudíte a octnete se na prestižní třídě Passeig de Grácia. Je to jako výlet strojem času.
Zatímco před chvílí jste obdivovali katedrálu z roku 1298 a stavební klenoty středověku, najednou stojíte před vrcholnými díly modernismu z doby o šest století později.
|
|
Secesní domy Casa Battló a Casa Milló nelze přehlédnout. Patří totiž k nejznámějším stavbám v zemi. Stvořil je nejslavnější muž Barcelony, svérázný architekt, stavitel a vizionář Antonio Gaudí. Člověk, bez něhož by katalánská metropole rozhodně nebyla nebyla tím, čím je. Příliv turistů i souvisejících příjmů do městské kasy by byl mnohem menší, chudší by byla i pokladnice světové architektury.
Mistrův nenapodobitelný rukopis nese kromě řady domů v nejrůznějších částech města i slavný secesní park Güell. Tento jedinečný skvost, ve kterém je osobitá architektura v neobvyklé harmonii s přírodou, je jedním z důkazů umělcova génia.
Návštěvníci sem nechodí pouze kvůli bezvadným výhledům na Barcelonu či originálně pojatým výtvorům jako je barevný mozaikový drak, řecké divadlo, neobvyklá kolonáda, sloupová síň nebo nekonečná zvlněná lavička pokrytá barevnými keramickými střepy. Přitahuje je zejména způsob, jakými Gaudí tato díla skloubil a sjednotil s přirozeným prostředím. O tom, že se mu to povedlo opravdu výjimečně, svědčí i to, že byl park zapsán na prestižní seznam památek UNESCO.
Osmý div světa
Nejznámějším Gaudího dílem ovšem zůstává to, které již nestihl dokončit. Chrám Svaté rodiny neboli Sagrada Família. Tato monumentální stavba není pouze nejpopulárnějším výtvorem geniálního umělce. Je to zhmotněný sen. Fantastický výtvor imaginace, mnohými považován za osmý div světa. Neodmyslitelný symbol Barcelony, a zároveň i jeden z nejslavnějších nedodělků v celé Evropě.
Základní kámen kostela byl položen v roce 1882 a již od začátku bylo jasné, že nepůjde o pouhý církevní svatostánek. Sagrada Família se měla stát centrem rozsáhlého komplexu, v němž by byly také školy, dílny a další výchovná centra.
Mladý nadějný Gaudí byl jmenován hlavním architektem v roce 1883. Když projekt přebíral, ještě netušil, o jak epochální dílo půjde. Domníval se, že kostel dostaví během deseti až patnácti let. Z práce se však stala posedlost a vášeň, které věnoval veškerý svůj čas, sílu a um.
Gaudí při realizaci nepoužíval žádné podrobné výkresy či detailně propracované plány. Upřednostňoval zběžné náčrtky a improvizaci. Vše nosil v hlavě a finální podobu dával projektům přímo na staveništi, kdy běhal mezi dělníky a dával jim stále nové a nové úkoly. Dílo svého života však dokončit nestihl. V roce 1926 tragicky zahynul na následky srážky s tramvají, která jej zachytila při přecházení ulice poblíž monumentu, kterému zasvětil více než 40 let života.
Po géniově smrti nastalo krátké vakuum. Odborníci z celého světa se přeli, zda ve výstavbě pokračovat. Chyběly finance, neexistovaly nákresy, kterých by se mohli držet, a především chyběl mozek zaníceného vizionáře, který by stavbu dokázal řídit tak, jako její duchovní otec. Práce na realizaci projektu byly naplno obnoveny až ve druhé polovině dvacátého století, a ještě zdaleka nejsou u konce. Ostatně, ne nadarmo se používá spojení "práce jako na kostele".
Souznění na pláži
|
|
Ideálním obdobím k návštěvě Barcelony je jaro nebo podzim. Teploty uprostřed léta totiž dosahují závratných výšek, a tak každý kdo může, míří k vodě.
Moře naštěstí není daleko. Kilometry písčitých pláží jsou prakticky kousek od centra.
Před rokem 1992 zde hygienici koupání příliš nedoporučovali, ale díky olympijským hrám se všechno změnilo. Město zde investovalo nemalé peníze a snaha přilákat lidi se vyplatila. Pláže se od té doby pravidelně čistí. Jsou vybaveny sprchami, toaletami, dětskými hřišti, tělocvičnami i posilovnami pod širým nebem. Půjčují zde loďky, surfovací prkna a horská kola.
Lidé se sem nechodí pouze koupat a opalovat. Ať sem zavítáte brzy ráno, pozdě večer, nebo za tmy, najdete zde randící milence, zbožné jeptišky, meditující jogíny, trénující sportovce i umělce všeho druhu. Někteří malují, jiní fotografují nebo modelují sochy z všudypřítomného písku.
Ten, kdo umí na kytaru či na bubínky, a má chuť si s někým zahrát, prostě vezme hudební nástroj a dorazí na pláž. Může si být téměř jist, že zde najde někoho s podobnou touhou. Spontánní koncerty, při kterých spolu hrají hudebníci a nadšenci všech barev pleti, bývají úžasné. Nejenže jim to spolu krásně ladí, ale zvláštní druh souznění a těžko popsatelné harmonie se obvykle přenese i na všechny posluchače a náhodné kolemjdoucí.
Baviči na každém kroku
Lidovým uměním je nabitá i legendární ulice La Rambla. Tu zná v Barceloně každý a nevynechá ji ani nikdo z turistů. Jeden a půl kilometru dlouhý bulvár, lemovaný stinným stromořadím mohutných platanů, je místem, na kterém lze potkat potulné kejklíře, kumštýře, žongléry, klauny, mimy, fakíry, kouzelníky i tanečníky. Najdete zde karikaturisty skicující šprýmovné podobizny, i malíře malující neuvěřitelně věrné portréty.
Můžete naslouchat hudebníkům hrajícím temperamentní španělské rytmy, propracované Bachovy etudy i tklivé černošské blues. Do klobouků i futrálů od hudebních nástrojů putuje mince za mincí, těm nejúspěšnějším tam čas od času přistane i bankovka. Samozřejmostí bývá zasloužený potlesk.
Živé sochy
Zcela zvláštní kategorií pouličních umělců představují živé sochy. Lidé, navlečeni do kostýmů pokrytých stříbrným, zlatým nebo jiným "kovovým" povlakem. Aby byla iluze skulptury dokonalá, stejným barevným odstínem není pokryt pouze jejich oděv, ale i vlasy, tvář a další rekvizity, které k vyjádření svého záměru potřebují.
Jsou to němí herci, kteří si vydělávají tím, že nehnou ani brvou. Bez pohybu dokáží stát dlouhé minuty, někdy i hodiny. Pokud jim hodíte nějakou tu minci, předvedou grimasu nebo elegantním pohybem změní postoj a opět nehybně čekají na další cinkot peněz.
Originalitě se meze nekladou, takže tady třeba uvidíte třeba hodinového člověka, který má v hrudníku zabudovaný velký ciferník, nebo alej živých lidských stromů, vlajících ve větru. Původnost nápadu je ohodnocena nějakou tou mincí navíc, takže čím lepší má pouliční umělec nápad, tím lépe je oceněn.
Se stoupajícím sluncem stoupá na Ramble i počet lidí, který kulminuje mezi druhou až devátou hodinou odpolední. V nekonečné řece národa, která teče oběma směry, najdete místní i cizince, občany černé, hnědé, žluté i bílé pleti, chudé i bohaté, seriozní i výstřední, poctivé i darebáky. Zejména na ty poslední je třeba dávat pozor.
Podle tvrzení místní policie, je zde největší koncentrace kapsářů ze širokého okolí. Jak varuje populární rčení "nepřejde den, aby na La Ramble nebyl někdo okraden". Při troše ostražitosti se dá nepříjemné zkušenosti vyhnout. Budete-li si své věci hlídat, na návštěvu nejznámější barcelonské třídy vám určitě zůstanou pouze příjemné vzpomínky.
|
Kde leží Barcelona? Podívejte se ZDE. |
Katalánský Petřín
Tak, jako má Praha svůj Petřín, a na něm Strahovský stadion, má i Barcelona svůj Montjuic, a na něm olympijská sportoviště. Ke gigantickému Nou Campu, mateřskému přístavu slavné fotbalové jedenáctky FC Barcelona, je to coby kamenem dohodil.
Zmínkou o sportu však srovnání obou městských pahorků nekončí. Na oba kopce vede lanovka, na obou jsou krásné a udržované zahrady, a z obou je bezvadný výhled. Z barcelonského Montjuicu sice nejsou vidět Hradčany, ani Vltava, pohled na nekonečnou hladinu moře však vše vynahradí.
Ještě hezčí je Starostova vyhlídka. Místo, u nějž se zastaví snad všichni, kdo tudy projíždějí. Klenot Katalánie vám doslova leží u nohou. Vše, co jste prošli, tu máte jako na dlani. Přístav, Olympijské městečko, Gotickou čtvrť s katedrálou, kuriózní korzo Las Ramblas, nezaměnitelné věže chrámu svaté Rodiny... A za tím vším městská výletní oblast - pohoří Collserola, jemuž dominuje hora Tibidabo (530 m) se zábavním parkem a zdálky dobře viditelným novogotickým kostelem sv. Srdce. Je to hezký pohled na rozloučenou.
 Neobvyklá stavba v parku Güell je dílem nejslavnějšího muže Barcelony – Antonia Gaudího. |
 Ten, kdo umí na kytaru či na bubínky, a má chuť si s někým zahrát, prostě vezme hudební nástroj a dorazí na pláž. Může si být téměř jist, že zde najde někoho s podobnou touhou. Spontánní koncerty, na kterých spolu hrají nadšenci všech barev pleti, bývají úžasné. |
 Čím zajímavější nápad na ohromování kolemjdoucích, tím více peněz vydělá. Člověk s hodinami v hrudi nebo živé „stromy“ vlající ve větru, by o tom mohli vyprávět. |
 Ohromující obytná budova Casa Milá, se zvlněným průčelím a bizarní střechou, nese všechny Gaudího typické prvky. |
 Nejslavnější nedodělek Evropy a legendární symbol katalánské metropole – chrám Svaté rodiny. Ať jej budete fotit z kterékoliv strany, bez obřích siluet stavebních jeřábů jej nezachytíte. |
 Na prestižní třídě Passeig de Grácia stojí neobvyklý blok secesních domů Mansana de la Discórdia. Jeho součástí je i Gaudího legendární Casa Batló. |
