"Kde ide, kde ide! Ber ju, ber ju! Davaj, davaj!" rozléhá se údolím pod tatranskými Roháči. To bača dává ovcím najevo, kdo je na salaši pánem. A ovce ho respektují, vědí, že pokud neposlechnou, ovčácký pes obíhající v kruzích stádo si už vynutí pořádek.
Atmosféru dokresluje tichý cinkot stovek zvonečků, neklamný důkaz toho, že se ovce daly do pohybu.
"Starat se o ovce mě bavilo, už když jsem byl chlapec. Tehdy jsem však bačovi jen pomáhal," říká pětapadesátiletý Martin Zboja, který se na salaš vrací s přestávkami už od jedenácti let. Dnes už vzpomíná s úsměvem na první dny, kdy měl ze všeho strach.
"Běž obejít ovce, řekl mi jednou večer bača. Bál jsem se, a tak jsem se schoval za roh, chvíli počkal a pak bačovi tvrdil, že je vše v pořádku," vypráví dávno zapomenuté příběhy. Tehdy prý bylo uvnitř salaše otevřené ohniště a spalo se na dřevěných pryčnách.
Dnes je tady, nad slovenskou vesničkou Vitanová, bačou sám a na starosti má 430 ovcí a tři valachy, tedy pomocníky.
"Nelze to dělat kvůli penězům, dělám to z lásky," říká větrem ošlehaný a dobrosrdečný Martin, dědeček sedmi vnoučat. Život vysoko v horách mu jde k duhu: srší vtipem a pohodou.
Bačování je řehole, začíná se tu pracovat ve tři ráno a končí se po desáté hodině večer. Valach, který se vydá s ovcemi na pastvu, je navíc celý den na nohou. Odhadnout, kolik kilometrů za den nachodí, si valach Rosťa netroufá. "Je jich hodně," říká jen.
Bača spí v teplákách - když se venku něco děje, skočí do bot a vyběhne ven. Aobčas je tady v noci opravdu "veselo", například vlci jsou tu častými návštěvníky. "Bez kávy to nelze zvládnout, pijeme ji nejméně třikrát denně," popisuje tajemství přežití na salaši valach Rosťa.
Nehledejte tady pohodlí ani romantickou dřevěnou salaš, vykreslenou v pohádkách - bydlí vysoko v kopcích, tři kilometry za vesnicí v oprýskané maringotce bez elektřiny, sýr se zpracovává v dřevěné boudě. A na konci léta či na podzim je v horách ve tři ráno pořádná zima!
Co je však na této práci nejhorší? "Nejvíce trpí ruce. Představte si, že musíte ručně podojit sto ovcí, a to třikrát denně. Taky se moc nevyspíme, necelých šest hodin denně," říká Gustav, jeden z valachů.
Na stole přistanou "črpáky" (žinčicí a křehký ovčí sýr. Odmítnout, to je tady velká urážka. A není k tomu ani důvod obojí chutná báječně a podle bačových slov je žinčice z kysaného mléka lékem na vše. "Je dobrá na žaludek. Měly by ji pít těhotné ženy. Když mají děti kožní problémy, měly by se v ní koupat," vypočítává. Je to prostě univerzální lék. Když ráno vypijete dva hrníčky, není třeba do oběda jíst, dodává.
K Martinově rodině patří bačování odjakživa. Na salaši vyrůstali i jeho dva bratři, tuto práci si vyzkoušeli i jeho synové. Jeden z nich, Martin Zboja mladší, mu pomáhá na salaši i dnes. Jeho žena je těhotná a Martin by už konečně chtěl nějakého baču-nástupce. "Mám tři holčičky, tak jsem napjatý, zda to už konečně nebude syn," říká bačův syn. O svoji ženu strach nemá. "Až to začne, zavolají mě, sednu na motorku a sjedu dolů," dodává.
Bačování, to je poslání
Život na salaši, to je poslání a nekonečný koloběh, shodují se její obyvatelé. Přitakává jim i předseda místního družstva Vít Čelko, který si nemůže baču vynachválit. "Je to mistr bača," říká a dobrosrdečně Martina poplácává po rameni. "S nimi je to jako s vínem, zrají," dodává.
Koloběh začíná brzy ráno, podojí ovce a začnou zpracovávat sýr a žinčici. Jeden z valachů si do plastové lahve nabere žinčici a vyrazí na pastvu, ostatní dokončují práci na salaši - sekají dřevo pod kotel, perou plenky, do kterých se zavěšuje sýr. Po deváté hodině přichází chvíle volna, všichni se balí a vyrážejí domů, do údolí. Ne však, aby odpočívali, ale opět za prací. Rosťa má doma hospodářství, bačův syn Martin staví dům.
Na salaš se vracejí kolem poledne a kolotoč se znovu roztáčí: dojení, výroba sýru a žinčice. Bača začíná vařit večeři - valaši říkají, že jeho kulinářské umění zahanbí každou ženu, na jeho jídelníčku nechybějí řízky ani pečené kuře. V dáli se objevuje valach s ovcemi. To už se však kolotoč kolem ovcí roztáčí potřetí.
Nehostinná Orava pod horami naučila místní spoléhat se jen na sebe. "Je to nejtvrdší slovenský kraj. Lidé si tady užili své," míní Vít Čelko. Tomu se také přizpůsobili při výběru plemene ovcí - je nejtvrdší a nejodolnější.
Ovce se tady pěstují na maso, vlnu a mléko. Ale už se to prý přestává vyplácet, říká Čelko. "Za kilo vlny dostanete 14 korun, když ovci necháte ostříhat, zaplatíte dvacet," vyjmenovává dnešní strasti chovatelů. Z mléka se pak vyrábí hrudkový sýr. Ten se zpracovává v mlékárnách na odštěpky či tradiční brynzu. Pro chuť sýrů je prý nejdůležitější dobrá tráva, zdravé ovce a také péče, která se jim dostává. Letos byl prý docela špatný rok, velké sucho se projevilo na chuti mléka.
Valaši si na "tu svou řeholi" nestěžují. "Práce tady není, tak co mám jiného dělat?" odpovídá Rosťa se smíchem na dotazy, proč si vybral právě tohle povolání. "Žena je ráda, že mám práci," říká. Je to však zaměstnání jen na půl roku, v zimě je proto Rosťa na podpoře a do práce se vrací až zase na jaře.
Bača si však neodpočine ani v zimě, kdy jsou ovce dole v družstvu. Aby zaručil, že se jim nic nestane, často u nich nocuje.
Práce od "nevidím do nevidím" a málo peněz, i tak by se dalo charakterizovat bačování na Slovensku. To není zrovna kombinace, která by oslovila mladé lidi, na salaš se jim proto už příliš nechce. "Považuji za zázrak, že bačování stále ještě přetrvává," říká Vít Čelko a dodává, že takových, jako je bača Martin, už moc není. Jen málokdo je dnes ochotný zasvětit ovcím a salaši celý život.
"Mám samozřejmě i svoje ovce. Žena na mě tlačí, abych je prodal, a já jí odpovídám: To radši prodám tebe," říká bača Martin a v očích mu hrají ty jeho šibalské ohníčky.
|
MŮŽE SE HODIT Jak se dělá sýr Bačové na salaši vstávají kolem třetí hodiny ráno a podojí ovce. To je práce na dvě hodiny. Mléko se potom cedí přes plátno, pak se do něj přidává syřidlo. Hrnec s mlékem se postaví do lázně s horkou vodou a zakryje se plachetkou a dekou. Za dvacet minut se vysráží sýr, který se rozseká na malé kousky a pak se zpracuje hnětením. Asi pětikilové hroudy sýru se zabalí do plenky a zavěsí nad necky, do nichž odkapává voda. Tady bude sýr viset celý den a každé čtyři hodiny je nutné ho prohníst. Z tekutiny, která zbyla v kádi po vysráženém sýru, se bude dělat žinčice. Valach ji přelévá do velkého kotle, pod kterým se topí, a mléko se vaří za občasného míchání. Po dvaceti minutách se na povrchu udělá hustá pěna. To je žinčice, která se vysbírá naběračkou. Zbytku se říká "psiarka" a krmí se jí psi a dobytek. Pro vaši představu: z pěti litrů mléka vznikne kilo sýra. |
 Pro Martina Zboju je bačování životním údělem. Na salaši poprvé spal v jedenácti letech, od té doby se sem s přestávkami vrací. |
 Ovce. Ilustrační foto. |
 Nad tatranskými Roháči pomalu vychází slunce, je to chvíle, kdy bača a jeho pomocníci dokončují ranní dojení ovcí. |
 Je pozdní odpoledne a valach Rosťa se vrací s ovcema a psem z pastvy. Kolik za den nachodil kilometrů, si odhadnout netroufá. |
