"Dva POTŘEBUJÍ do Kolumbie! Ozvěte se nám prosím na níže uvedený e-mail. Platí: do 14.2.2009", apeluje náš pestrý inzerát hned ve dvou jazycích na kolemjdoucí nedaleko mola místního Jacht klubu v Porto Bello.
Inzerát tu visí pouze pro případ, že by v přístavu v nejbližší době zakotvil ještě někdo nový. Jinak na všech plachetnicích, které tu jsou, už o nás vědí, a zatím nám nepomohl ani místní barman, který tu zná úplně všechny. Ne že by nechtěli pomoci, ale nikdo prostě směrem do Kolumbie nepluje. A my se tam přitom tak zoufale potřebujeme dostat!
V Kolumbii nás totiž čeká jedno velmi důležité setkání. Dalo by se možná říct, že přímo rande. Příští týden se totiž máme my dva a ocelová slečna Julie v Kartagenském přístavu zase po týdnu shledat. Ovšem pouze za předpokladu, že se nám tam podaří včas dostat.
Vytoužená Kolumbie je od nás pouze 400 kilometrů, stejně tak dobře by však mohla být i na jiné planetě. Mezi námi a ní se totiž rozprostírá tapón del Darién neboli Darien Gap, jedna z nejdivočejších a nejnebezpečnějších oblastí na světě. Abychom se přes ni dostali, budeme potřebovat víc než jen trochu štěstí. Budeme potřebovat dobrého kapitána a příznivý vítr do plachet.
Příznivý karibský vítr. Slaný a teplý. Říká se, že vás jen málokdy nechá ve štychu. Ani nás nakonec nezklame. Odvane nás přesně tam, kam potřebujeme.
Darién, Bermudský trojúhelník Panamy
Transdariénská expediceNeprostupné dariénské močály a džungle zůstaly až dodnes jednou z nejnepřístupnějších oblastí světa. Nikoli však neprůjezdnou. Poprvé Darién úspěšně překonala autem roku 1960 panamsko-britsko-australská expedice pod vedením Terenca Johna Whitfielda. Expedice vyrazila v únoru 1960 z panamského Chepa a v červnu vítězně dorazila do Quibda v Kolumbii. Expedice trvala 139 dní rychlostí 201 metrů za hodinu. |
Darién je Bermudským trojúhelníkem Panamy. Místem, kde se věci kazí víc než jinde. Místem, kde se můžete ztratit. Navždy. To je taky jeden z důvodů, proč přes něj nevede cesta. Asfaltová pokrývka končí asi 100 km od kolumbijských hranic. Dál už se rozprostírají jen močály a deštný prales.
Pro svou extrémní nehostinnost byla tato oblast odjakživa útočištěm vzbouřenců, pirátů a utečenců před zákonem. A není tomu jinak ani teď. Drogové kartely, guerillové oddíly a paramilitantní skupiny jsou v oblasti jako doma. To je další důvod, proč se za posledních sto let nikomu nepodařilo tento zbývající kousek panamerické dálnice dostavět.
Posledním činitelem v rovnici je pak nedostatek motivace jak ze strany Panamy, tak Kolumbie. Mezi oběma zeměmi nevládnou právě nejvřelejší vztahy a tak se do dokončení cesty nijak obzvlášť nehrnou. Chybí politická vůle.
A kde není vůle, není cesta.
Jestli prý však chceme, říká Antonio, tak jeho přítel poveze na své plachetnici za pár dní do Kolumbie několik Evropanů. A jako by zázrakem má ještě dvě místa volná. Nadšeně souhlasíme a divoce přikyvujeme hlavou, jako by nám na okamžik zmizel některý z krčních obratlů. To ještě netušíme, co nás vlastně čeká.
Křest vodou
O dva dny později se tedy naloďujeme na palubu malé dvoustěžňové plachetnice. My, dva Švýcaři, dva Francouzi, dva Irové a Němka. Lehká vůně opalovacího krému se vznáší ve vzduchu, sluneční brýle a žhnoucí jiskřičky v očích svědčí o tom, že jsme připraveni. Šestidenní vyhlídková plavba může začít. Zvonivý smích, seznamovací fráze, všichni se už moc těšíme, ubezpečujeme se navzájem.
Naše plachetnice byla vybavena gumovým záchranným člunem. Bohužel děravým, takže když jste na něm chtěli někam doplout, museli jste zároveň pumpovat vzduch
Za dvě hodiny jsme pak nekompromisně rozmetáni po palubě, bledí jako smrt, tiše a nehybně snášíme nastupující příznaky mořské nemoci. Pětimetrové vlny si s lodí pohazují sem a tam, podlaha tu chvíli je a pak zase ne, s každým dalším zhoupnutím je nám hůř a hůř.
O chvíli jsou už někteří pověšeni přes zábradlí a krmí ryby. Nikdo se jim však nesměje. Všichni víme, že tam stejně jednou musíme. Všichni, možná až na Iry. Ti spokojeně pochrupují v podpalubí znaveni z předchozího večera.
Plavba toho dne nakonec trvá téměř šest hodin. Čas se neuvěřitelně vleče, každá minuta připomíná věčnost. Šest nekonečných hodin, kdy se nedá dělat nic než trpět.
Když se nakonec konečně doplavíme k prvnímu z ostrovů, na kterých budeme v průběhu plavby nocovat, vyhrabou se za velkého rámusu z útrob lodě i dvě ryšavé hlavy. Irové. Jsou vysmátí a svěží jako květiny. Protírají si rozespalé oči a překvapeně se rozhlížejí po té záplavě bledých tváří a kruhů pod očima.
"To už jsme tu?" prohlásí nakonec, škrabaje se na břichu. "To to ale uběhlo."
Až se znovu narodím, chci být Irem.
SERiÁl Embéčkem kolem světa |
Kuma Yala – karibský ráj
Ještě ten den se pak vyloďujeme na malém, hustě obydleném ostrově kdesi uprostřed vodního nekonečna. Záplava barevných sukní a potetovaných tváří, slaměné domečky, nápadně pomalované kánoe a hloučky rozevlátých indiánských dětí v momentě zaženou všechny přežité útrapy do hloubek zapomnění.
Procházka z jednoho konce ostrova na druhý trvá sice sotva minutu, ale k vidění je tu toho i tak víc než dost. Malé domečky ze dřeva a slámy jsou čisté a útulné, na jejich prahu posedávají drobné indiánky a tkají pestrobarevné látky.
Indiáni kmene KuNaPříslušníků kmene Kuna je celkem asi 50 000, což je nezanedbatelná část populace Panamy. Většina z nich žije na pásu ostrovů při karibském pobřeží oblasti Kuna Yala na východ od Dariénu. Tradičním způsobem obživy domorodého obyvatelstva je zde ještě pořád rybolov a zemědělství, v poslední době jim v přežití napomáhá také narůstající turismus. Indiáni kmenu Kuna si svůj tradiční způsob života již odjakživa úzkostlivě chrání, v roce 1925 tak učinili dokonce se zbraní v ruce. V tzv. Kuna revoluci si tehdy na Panamě vydobyli autonomní postavení, kterému se těší dodnes. |
Největší radostí je však pozorovat vyvádění místní omladiny. Věčně mokří a vysmátí jsou skutečnými dětmi Karibiku. Tahají nás za kalhoty a vyptávají se na naše jména, jména našich rodičů, kolik je nám let. Jsme trochu opatrní. Děti ve Střední Americe této finty používaly, aby z vás nakonec vylákaly peníze. Tady však ne. Tady je prostě jenom zajímáme. Když ten večer usínám, hřeje mě uvnitř hezký pocit.
Jako bych našel malý kus ráje.
What shall we do with the drunken sailor...
Ne všechny z 350 ostrovů v oblasti jsou však tak hustě zalidněny. Na některých stojí pouze jeden či dva domečky. Najdou se ale i takové, které jsou zcela neobývané. Třetí či čtvrtý den pak spíme na ostrově, který má pouze 20 metrů v průměru.
Plavba nám ubíhá den za dnem radostněji, pomalu přivykáme rytmu moře. Zjišťujeme taky, proč mají námořníci tak vřelý vztah k rumu. Stačí pár loků a paluba je najednou stabilní, jako by stála na kamenných základech. Pár dalších loků vás pak ukolébá do říše snů.
Ti Irové to museli vědět od začátku.
Nejvášnivějším konzumentem rumu se nakonec ukáže být sám kapitán. Když se blížíme ke kolumbijským břehům, motá se dezorientovaně mezi ráhnovím a vyřvává nějaký námořnický flák. Trochu nás to trápí. Francouzi to sice s loděmi umějí, nejsem si však jistý, zvládnou-li přistávací manévr.
S Iry se proto snažíme odhadnout vzdálenost k břehu. Vlny jsou sice dost vysoké, přinejhorším to ale asi doplaveme. Když se blízko nás ještě ke všemu objeví sedm delfínů, známých tím, že pomáhají námořníkům, co se ocitli v nouzi, začíná nám docházet, že je situace fakt vážná.
Naštěstí jsme se ale za těch pár dnů něco málo naučili. Stáhnout plachtu, nastartovat motor, vyhýbat se světlým vodám. Když pak konečně spouštíme kotvu, víme, že jsme zvítězili. Dokonce jsme po cestě ani neztratili kapitána.
Zemská nemoc
Ještě toho dne se tedy vyloďujeme v kolumbijské osadě Sapzurro a já mám najednou velmi intenzivní pocit, že bych se radši ještě vrátil zpět na palubu. Zčásti proto, že je mi jasné, že naše mořské dobrodružství už končí. Hlavně však proto, že se pode mnou zem nějak divně houpe a kroutí.
Nečekaně a zákeřně mě nakonec dostala...
Zemská nemoc.
Embéčkem kolem světaNaše trasa Julie |