Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Až na vrchol Teide

  19:00aktualizováno  19:00
"Turisté vystoupili až ke kuželovité vyvýšenině Alta Vista, na které byla postavena noclehárna pro dělníky, těžící v těchto místech síru. Tam chtěli přenocovat... Dne rychle ubývalo. V osm hodin se moře zahalilo stínem, který úžasnou rychlostí postupoval k pobřeží a po svazích okolních hor. Během dvou minut se na planině Las Canadas rozprostřela noc. Pouze ozářený Pic ještě jako by vyčníval z temné propasti. Sluneční kotouč se dotkl hladiny oceánu a zatímco linie obzoru z něj ukusovala, ohromný kužel stínu hory Teyde vystřídal celou škálu barev a prodlužoval se až ke Gran Canaria."

Takto věrně dokázal popsat Jules Verne, ač na  Kanárech nikdy nebyl, v románu Trampoty páně Thompsonovy fascinující představení, které se  naskytlo skupince  turistů-průkopníků na ostrově Tenerife.
Stejně jako Vernovi hrdinové jsme i my začali cestu na nejvyšší horu nejen Kanárů ale i  celého Španělska Pico de Teide (3 718 m. n. m.) v malebném městečku La Orotava, proslulém  zejména svými balkonovými domy. Silnice se odsud strmě vine po úbočí tenerifských kopců a  čím menší zůstávají dole pod námi vesničky, města a moře, tím ubývá subtropické a tropické  vegetace a klesá teplota na displeji automobilu. Z třiceti stupňů se za pár desítek minut  rychle dostáváme na sedmnáct. Kolem už dávno nejsou palmy ale borovice a ještě než vyjedeme  z lesa, je třeba dobrat u vodovodu na odpočívadle zásoby pitné vody na dva dny. V tomhle se  za to století a půl příliš nezměnilo. Dál už vody příliš není. Když začínají jehličnany  řídnout, objevuje se poprvé Pico, holý jehlan na modré obloze. Zdá se příliš vzdálený.

Poslední úsek cesty, kam lze auty ještě dojet, už vede přes obrovský kráter Las Caňadas.  Před pěti sty lety z jeho nynějších okrajů rostla hora vysoká kolem šesti tisíc metrů, ale  mohutná exploze ji poslala do geologických učebnic. Pico zdvihající se z kráteru je vidět  celou cestu skrz Las Caňadas. Vegetace se omezuje už jen na zakrslé borovice, keříky a  suchou trávu. Všechno ostatní pochází z lávy - pemza, kamínky, balvany, skály. Nehostinná  krajina hodící se nejspíše tak k natočení sci-fi filmu však fascinuje svou strnulostí a  mrtvou krásou. Slunce nebere ohledy na fakt, že jsme více jak dva tisíce metrů nad hladinou  Atlantiku a praží o to víc. Silnice sice vede přes celý kráter, ale my zastavujeme zhruba v  polovině - na malém parkovišti. Odsud se musí už pěšky. Následuje rychlé překládání  nepotřebných věcí do auta a potřebných věcí do batohů - teď jde o každý kilogram. A nejvíc  jich zabere pitná voda, která se nahoře nedá sehnat. K výstupu, který trvá dva dny je  potřeba minimálně pět litrů na osobu.

Nejprve nás čeká více jako hodinová cesta mezi pemzovými poli, bez jediného stínu. Ponejvíce  žluto-oranžové kousky kamení přecházejí občas i do hnědočerných odstínů. Úpatí Pica  připomíná poušť. Tu a tam se najednou uprostřed moře těch droubounkých úlomů vynoří černá  skála nebo oblý kámen podobný vejci. Člověk si musí nutně vzpomenout na Dänikena. Stoupá se  zatím mírně. Pico se pořád tváří absolutně bez zájmu - je pořád více než tisíc metrů nad  námi. Sopečnou činnost lze sledovat přímo ukázkově. Ze žlutého vrcholu visí hnědočerný jazyk  lávy, který kdysi stačil dotéct jen pár set metrů a ztuhl. U samotného úpatí, kde se  najednou všechno zdvihá mnohem příkřeji, děláme přestávku. Teď to bude mnohem náročnější.  Úzká cesta -často plná velkých kamenů, po nichž ujíždí nohy a malých, které se schovávají do  bot - se klikatí jako zmijí čára. Po každých pěti deseti metrech  se musí zatočit do  protisměru. Jestliže chvíli míjíme asi metrové borovice, rychle je vystřídá sypká pemza a  kameny. Jdeme ve stínu. Jsme na východní straně hory a proto je výhodou, že jsme výstup  začali odpoledne. Podle všech dostupných průvodců má tato část strmého výstupu trvat pět  hodin, nám se to však podařilo za pouhé tři. Jaká byla naše úleva, když se před námi  vynořila střecha a posléze nápis Refugio de Altavista. Právě o tomto místě se zmiňuje Jules  Verne ve své knize. Nevíme, jestli je horská chata opravdu posavena na místě noclehárny  dělníků na síru, ale každopádně se zde stejně jako výprava z románu chceme ubytovat. Horská  chata Refugio de Altavista ležící ve 3 200 metrech je jediným útočištěm na Picu. Kapacita  sto lůžek je dostatečná. Pokud se náhodou sejde více nocležníků, mohou využít i přístavek za  chatou. Tam se na plochu pětkrát tři metry musí na palandy vtěsnat i dvacet lidí. Chata je  otevřená jen v sezoně od jara do října, ale přístěnek zůstává jako záchrana v nouzi odemčený  celý rok.

U chaty jsme si začali pomalu vařit oběd. Přiběhl jeden z místních psů a začal loudit. Kdo  se slitoval, přišel málem o všechno jídlo. Po večeři jsme si museli všechny odpadky sbalit,  protože ty si musí každý odnést dolů sám. Za italskou výpravou vyběhl ráno rozběsněný chatař  a mával na ně pytlíkem plným prázdných konzerv a šlupek od salámů.
Večery na chatě se odehrávají ve dvou velkých místnostech - hale s krbem a kuchyni. Do  značné míry záleží na náladě chataře, která se střídá jak větry na Picu. My jsme se trefili  do té mírné. A tak kromě zaplacení 100 peset za nocleh jsme pořídili i čaj za 150 - voda je  tu skutečně nade vše. Je to zajímavé společenství. V bundách a svetrech - zas takové teplo  tady není - se tísní na lavicích u pár stolů. Španělé, Angličané, Němci, Češi. Kolem deváté  otvírá chatař pokoje. Všichni se zvedají a odchází spát, protože druhý den se musí vstávat  velmi brzo. Pico se totiž musí dobýt za svítání.

Ráno se rozespale řadíme před noclehárnou. Venku je zima a úplná tma. Čeká nás závěrečný asi  hodinový výstup na vrchol. Několik z nás muselo ranní výstup vzdát, protože jim výškový  rozdíl způsobil menší nevolnost. Zvracení, bolení hlavy a malátnost jsou prvními příznaky,  že jste citliví na nadmořkou výšku.

Pěšinka vede příkře nahoru a tak je třeba svítit si na cestu čelovou nebo baterkou. Asi za  čtyřicet minut ostrého kroku jsme přišli k lanovce. (Tu mohou použít ti, co si na samostatný  výstup netroufají.) Pomalu se rozednívalo, a tak jsme pospíchali, abychom chytli východ  slunce opravdu až na vrcholu. Od lanovky už zbývá k vrcholu jen kousek - sto padesát metrů  převýšení. Cesta je namáhavá, přestože vede po upraveném kameném chodníku. Ten se ale místy  zužuje a navíc komplikují situaci sirné výpary. Domorodci říkají těmto kouřícím otvorům s  usazenou sírou okolo nozdry. Čím víc se blížíme nahoru tím je situace horší. Špatně se  dýchá, nohy začínají bolet a navíc fouká strašný vítr. Na vrchol vylézáme už s prvními  slunečními paprsky.

To, co zanedlouho následuje, popsal už Verne - neuvěřitelně přesně. Kuželovitý stín Pica  jako by skutečně letěl jako šíp a zaplavuje čím dál větší plochu , až se dotýká matně  viditelných vrcholků Gran Canaria. Pokud to člověk neviděl, musel by mít fantazii jako  Verne, aby si to uměl představit. 

Po celém vrcholu se pomalu rozlévá oranžové světlo. Moře, pemza, kameny i my sami máme  oranžovou barvu. Stín Pica se pomalu posouvá do moře a vytváří obrovský  trojúhelník sahající až několik desítek kilometrů. Asi hodinku se díváme a jsme nadšeni.  Menší nadšení projevují naše zmrzlé končetiny, protože stále fouká studený vítr a teplota se  pohybuje kolem nuly. Na cestu dolů se vydáváme skoro ve běhu. Není to ale snadné. Teprve teď  za světla vidíme, co všechno jsme po tmě zdolali a zdá se nám to neuvěřitelné. U chaty si  dáváme pozdní snídani a sestupujeme k autům na parkovišti. Cestou dolů postupně odkládáme  jednotlivé vrstvy oblečení: rukavice, větrovku , flísku, návleky...nakonec přicházíme k  autům jen v kraťasech a triku s krátkým rukávem. Zdá se skoro neuvěřitelné, že jsme nahoře  před třemi hdinami měli všichni čepice a rukavice. Protože je teprve poledne, přemýšlíme, co  udělat se zbytkem dne. Jednohlasně vyhrává odpočinek na pláži a návštěva hospůdky. Tak jak  včera ubývaly stupně na teploměru v autě, teď naskakují neuvěřitelnou rychlostí. Na pláži už  ukazuje displej 35 stupňů.

Pohled z moře.

Poznali byste, že se jedná o jednu a tu samou horu?

Zasněžená hora - pohled na ni patřím k těm nejoblíbenějším.

A jedna kýčovitá fotografie - ve skutečnosti úchvatná podívaná.

Autor:




Nejčtenější

(Ilustrační snímek)
Karambol v Chorvatsku? Nehodu nechte zapsat a pokutám se nebraňte

Zkazila vám dovolenou v Chorvatsku bouračka? Zkuste nepanikařit a nezapomeňte na záznam o dopravní nehodě. A hlavně zavolejte tamní policii - stačí vyťukat...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Některé turistické stezky a cyklotrasy v Národním parku Šumava jsou po...
Šumavský park chce zakázat vstup do lesů. Na stezky padají stromy

Nevyrážejte do lesů kolem Nové Pece a Stožce, mnoho turistických tras je stejně neprůchodných. Takové varování vydal ráno Národní park Šumava. Silný vítr o...  celý článek

Zboží s tematikou zatmění 2017
Reportáž: Zatmění slunce vyhnalo Američany na venkov. Přípravu nepodcenili

Jackson, USA (od zvláštního reportéra Technet.cz) Zatmění slunce je astronomická událost, která je (na rozdíl třeba od průletu komety) srozumitelná úplně každému. Američané se už nemohou dočkat, především pak...  celý článek

Další z rubriky

Lidé procházejí kolem protituristického graffiti v historickém centru...
V Evropě se zvedá odpor proti turistům. Je jich moc, zlobí se místní

Protesty v Benátkách a Barceloně, zvláštní opatření v Římě a Dubrovníku. V nejpopulárnějších turistických destinacích Evropy se šíří protituristické nálady....  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Cestou necestou
Puchýře jako dvacka a klopýtání v dešti, to je slavný dánský pochod

Tři dny intenzivní chůze napříč dánským ostrovem Fyn spolu s dalšími 850 nadšenci pěší turistiky, tak vypadá akce nazvaná Fjällräven Classic Denmark. Treku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.