Člověk tu má pocit, že si zde dala dostaveníčko půlka světa. Spousta tváří, spousta cizích jazyků, luxusní obchody a restaurace, okázalost. Jdete a jdete a ztrácíte trochu měřítko, šířka ulice ohromuje sama o sobě. Je to srdce Paříže.
Tudy procházely například vítězné průvody po obou světových válkách. Po této cestě se vracely také ostatky Napoleona ze Sv. Heleny. Čtete si názvy leteckých společností a velkých bank, žádná tu nechybí. Kdo není na Champs-Élysées, ten jako by vůbec nebyl, chce se říci. Všichni kolem mají naspěch, na člověka z toho padá nervozita.
V dolní části je to jiné. Klid a mír. Ještě na konci 16. století tu bývaly jen bažiny a pole. Teprve v následujícím století se místo dočkalo cesty z Tuilerijského zámku, Cours de la Reine, zněl její název. Na podobě výstavné třídy osázené stromy se podepsal především jediný muž: zřejmě nejslavnější francouzský zahradní architekt André Le Notre. Proslul mimo jiné také širokými průhledy ve Versailles. Dovedl k absolutní dokonalosti symetricky střižené zahrady lemované sochami a živými ploty.
Svého jména se Elysejská pole dočkala v 18. století. Od roku 1795 stojí mezi Champs-Élysées a Place de la Concorde známí Koně z Marly, odlitky barokní skulptury od sochaře Guillauma Coustoua. Podíváte-li se na třídu s větším odstupem, zjistíte, že obě její části jsou vlastně součástí mnohem většího celku: vítězné cesty (voie triomphale), která byla dokončena v době vlády Napoleona III. Takže si kupte kornout pražených kaštanů, sedněte si na lavičku a vychutnejte si nejslavnější z francouzských ulic. Stojí za to.
