Autobusem po národním parku Denali

Krátce před půl sedmou se řadíme do jedné ze tří front před Park Hotelem(nízká členitá budova podivného zeleného odstínu, připomínající shluk vyřazených maringotek, narychlo pobitých dřevěnými plaňkami) - jediným hotelem uvnitř parku.

Ujišťujeme se, že stojíme správně: ano, Wildlife Tour č.12. Autobus tu bude každou chvíli, uklidňuje nás hotelová koordinátorka. Turisté, ověšeni fotoaparáty a triedry nedočkavě přešlapují a v ruce svírají draze zakoupené vstupenky (64 dolarů musí zaplatit každý návštěvník starší 13 let; v ceně je zahrnuto vstupné do parku, pět dolarů). Několik minut po půl sedmé autobus přijíždí - typický americký školní autobus, hranatý s kulatou střechou a malými stahovacími okénky, na Evropana působící poněkud archaicky. Naskládáme se pomalu dovnitř - vzhledem k důchodovému věku vetšiny výletniků to ani rychleji nejde - a vyrážíme.


Řidič s nainstalovaným mikrofonem začíná okamžitě s výkladem. Seznamuje nás s historií parku, v žertovném tónu se zmíní o možných nebezpečích (střet s medvědem při zastávkách, pominuti použití bezpečnostních pásů a podcenění značných vzdáleností mezi toaletami na cestě), vykládá o charakteru krajiny (tundra a tajga s nízkým, převážně jehličnatým porostem) a jejím vysokohorském rázu (extrémní zeměpisná šířka zde nahrazuje nadmořskou výšku, jen výjimešně přesahující 1000 m). Neopomene ani místní faunu (v parku je 37 druhů savců a 130 druhů ptáků; medvědů grizzly, ač se velmi těžko počítají, je něco mezi dvěmi a třemi sty). Pak vysvětluje, proč se musíme snažit omezit dopad naší přítomnosti v parku na minimum a jak toho docílit. ("Jezte prosím výhradně uvnitř, a tu kávičku laskavě nevylévat z okna, i kdyby vám opravdu nechutnala.")


Mezitím projedeme prvních asfaltovaných 20 km až ke vstupu do "vlastního" parku, kam až na výjimky nesmí žádné soukromé motorové vozidlo. Sympatická rangerka (cosi jako lesník, ovšem s plnou pravomocí policisty nás několika slovy přivítá v parku a my pokračujeme v jízdě, teď už po štěrkovém povrchu. Mezitím jsme potkali několik veverek, zvědavě hledících z krajnice a párek ptarmiganů (koroptev připomínající kur, oficiálneězvolený "statní opeřenec" Aljašky - jistě k nemalé zlosti orla zlatého, lysého a dalších členů této královské rodiny, na Aljašce hojně zastoupené).


Všichni už netrpělivě čekáme na nějakého reprezentanta "Velké čtyřky", kterou tvoří los, karibu, medvěd a vlk. Až konečně: "Medvěd!," ozve se současně z několika hrdel. Řidič ihned přibrzdí, najde vhodné místo k zastavení a nasměruje ty méně bystrozraké ke kýženému cíli. Strhávám z krku současně fotoaparát a triedr a zadívám se udaným směrem. Po dlouhých několika minutách rozeznávám malou světlou tečku, pohybující se na vzdáleném kopci v nízkém porostu hned pod sněhovým ostrůvkem (podotýkám, že na kalendáři je 2. srpna). Desetinásobné zvětšení triedru mi umožňuje poměrně slušný pohled na blonďatého méďu, bloumajícího mezi keři v cestě za potravou.


Jede se dál, teď už v daleko radostnějši náladě. Za chvíli řidič ukazuje na skupinku těžko rozeznatelných bílých teček na úbočí strmého vrcholu - horské ovce Dallovy s mocnými zatočenými rohy. Fajn, zaměřuji na ovce. Projíždíme Sobolím průsmykem na pětašedesátém kilometru. Zde na balvanu hned vedle cesty sedí párek havranů. Pak přes silnici pomalu přejde karibu - menší exemplář, nicméně s parožím uctyhodné šířky. Přibližujeme se stále více k Aljašskému pásmu, mezi mraky občas vykoukne část Hory. Ano, zbývá nám ještě spatřit trofej nad jiné ceněnou - samotný Mt. McKinley, nejvyšší vrchol severní Ameriky, dosahující výše 6096 m. Nad okolním terénem ovšem ční celých 5800 m (kdežto Mt. Everest "pouze" 3300m). I když je zataženo, naše šance nejsou až tak špatné, informuje nás řidič. Dodává, že ač obvykle končí jízdu u řeky Toklat na devadesátém kilometru.


Dnes ale pojede dalších 8 km na Kamenný vrch, odkud je na horu, vzdálenou pouhých 50 km, nádherný výhled. Totiž pokud není - jako obvykle - v mracích. Měli jsme štěstí, nebyla. Alespoň její dolní dvě třetiny. Nedbajíce prudkého větru, vířícího kotouče prachu, vyskakujeme z autobusu (i ti dříve narození se najednou pohybují svižně) a cvakáme, točíme, zíráme...


Spokojeni s vrcholem naší cesty sedíme v autobusu, žvýkáme obsah  obědového balíčku a zapíjíme kávou, zatímco řidič obrací k tříhodinové jízdě nazpět. Ještě párek karibů. Ještě čtyři medvědi, z toho jedna samice (blondýnka s černýma nohama) se dvěmi čipernými mláďaty (tmavšího zbarvení). Úderem druhé hodiny odpolední přijíždíme zpět k hotelu. Naše Tundra Wildlife Tour (stejně jako ten den dalších 20) se vydařila.


Něco z historie - zlatokopové v Denali


Roku 1903 yukonská zlatá horečka skončila a vetšina prospektorů byla bez práce. Několik z nich se v té době vypravilo do oblasti Denali, aby se pokusili o výstup na Mt. McKinley. Ačkoli její vrchol nezdolali, podařilo se jim najít zlato v Kantishna Hills, kopcích v okolí dnešní Kantišny. Během několika let vznikly nové zlatokopecké osady, sestávající obvykle z obytných srubů zlatokopů, několika obchodů, hotelů a samozřejmě pověstných "saloonů". Zlatonosný prach okolních potoků však brzy vyschl a během půl roku bylo po všem. K hlubinnému dolováná chyběly potřebné stroje a zařízení - a především silnice, po níž by je bylo možné přivést. O 30 let později se však situace změnila: prezident F. Roosevelt schválil zvýšení ceny zlata, byla dokončena silnice do Kantišny a hospodářská krize vytvořila levnou pracovní sílu - zlaté doly se tudíž znovu otevřely. Těžba pokračovala prakticky až do roku 1976, kdy americký Kongres zakázal veškeré komerční aktivity v oblasti parku. Bývalé největší zlatokopecké město Eureka (nynější Kantišna) tak dnes nabízí turistům pouze sbírku historických fotografií, deníků a dalších dochovaných předmětů jako vzpomínku na zlaté časy ne až tak davné minulosti.


přečtěte si další informace o Denali National park