„Emigrovala jsem v roce 1968. V době, kdy přišli Rusové do Československa, jsem byla zrovna na dovolené v Jugoslávii. A když jsme viděla, co se v mé rodné zemi děje, rozhodla jsem se, že už se tam nevrátím. Namísto domů jsem tedy odjela do Německa a požádala o azyl do Austrálie,“ vzpomíná na svou emigraci jednasedmdesátiletá Mila Kovacik. Její tehdejší přítel (a pozdější manžel) byl v té době v Československu. „On se rozhodl emigrovat až v době, kdy já byla dávno v Austrálii. Znovu jsme se tak setkali až po nějaké době. A vzali jsme se až v Coober Pedy,“ dodává.
Z tábora pro uprchlíky do hotelu
Samotný přílet do Austrálie nebyl pro Milu Kovacik zrovna příjemný. V táboru pro uprchlíky vydržela sotva dva týdny. „Jídlo bylo strašné, vše vařili na beraním sádle. Nedalo se to jíst. Ubytování bylo dohromady pro sedmdesát lidí, muselo se čekat dlouho na sprchy, na toaletu a tak. Proto jsme se s pár přáteli dohodli, že uprchneme,“ říká česká rodačka.
S dalšímu uprchlíky se pak vydala na cestu do jižně položeného města Adelaide. „Někdo nám řekl, že je tam nejlepší počasí z celé Austrálie. Tak jsme se tam vydali,“ popisuje jednoduchý důvod své cesty Kovacik.
Nakonec se jí ale v Adelaide nepodařilo sehnat dobře placenou práci. Přijala tak nabídku na práci v hotelu v Coober Pedy. „Hledali zaměstnance do hotelu v Coober Pedy. Tak jsem se tam vydala, ačkoli jsem tedy vůbec netušila, co mě čeká,“ popisuje česká emigrantka svou cestu do města v samém centru australské pouště. V Coober Pedy, které je zároveň turistickou atrakcí, se dá sehnat práce hlavně v cestovním ruchu, nebo při těžbě opálů. A právě v tom druhém oboru nakonec paní Kovacik se svým manželem dlouhá léta pracovala - kutala a brousila drahé kameny.
Město, kde nebyl jediný strom
Cesta autem z Adelaide do Coober Pedy trvala deset hodin pouští. „Můj první názor byl, že tohle město je konec světa. Když jsem sem přišla, nestál tu jediný strom. Nebyla tu tráva, nic zeleného. Jen hromady písku a domy vydolované pod zemí nebo ve skalách. Nebyla tu ani elektřina a ani voda. Město totiž leží na solném jezeře, takže veškerá voda je pod zemí slaná,“ popisuje své zážitky Mila Kovacik a dodává, že každý týden dostávali jeden sud pitné vody na osobu. To muselo vystačit na vaření, pití, koupání i praní prádla.
Denní teploty tady přitom dosahují přes 40 stupňů Celsia. Téměř 70 procent lidí proto bydlí v podzemních domech, obchůdky, kostel a taktéž hostely a dokonce i kemp pro turisty jsou pod zemským povrchem.
Vytěžené opály
Mila Kovacik v podzemním kostele v Coober Pedy
Mila Kovacik při broušení opálů
Mobil je stále luxus
Zajímavosti z Coober Pedy
|
Dnes město vypadá podstatně civilizovaněji. Zajímavostí však je, že stále velká většina jeho obyvatel nepoužívá mobilní telefony, pouze pevné linky. Internet je považován za vyložený luxus. A pár kilometrů za městem už pochopitelně není žádný signál.
„Já jsem tu ale spokojená a nikdy by mě nenapadlo, že se odstěhuji,“ uzavírá vyprávění Mila Kovacik, která v Coober Pedy vychovala tři děti a strávila více než polovinu života.
Podrobnosti o tomto netradičním místě a o životě české rodačky Mily Kovacik se dozvíte v novém díle pořadu Australský Sen na internetové televizi Playtvak.
