Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Byla jsem au-pair ve Španělsku a splnila si sen, píše česká studentka

aktualizováno 
Být au-pair nikdy nebyla má vysněná kariéra, ale vyzkoušet si tu práci na nějaký čas a spojit tak příjemné s užitečným, to ano. Loňským létem stráveným na severu Španělska jsem si splnila sen a hned na začátek říkám, jděte si za svým cílem a nečekejte, až vám něco spadne do klína, píše Veronika.

V přímořském španělském městečku Bakio jsem strávila dva měsíce jako au-pair. | foto: Veronika Fialovápro iDNES.cz

Jsem studentkou posledního ročníku gymnázia. Loňské léto jsem strávila v Baskicku, nedaleko Bilbaa, v surfařském městečku Bakio s dechberoucí krajinou a divokým mořem. Necelé dva měsíce se staly nezapomenutelným zážitkem a přinesly mi zkušenosti, z kterých čerpám dodnes. Nejenže jsem se naučila jazyk, poznala nová místa, lidi a jejich kulturu, ale zároveň jsem získala důvěru v sama sebe. Jako neostřílená cestovatelka jsem měla spoustu “stýskacích” chvil po rodině, ale ani jednou jsem nelitovala svého rozhodnutí, a i přes všechny špatné chvíle mi v hlavě zůstaly jen ty krásné vzpomínky.

Výběr rodiny a problémy

S výběrem rodiny jsem začala před Vánocemi registrací na webové stránce (www.aupair-world.net), agentury jsem kvůli vysokým poplatkům zamítla hned v počátku. I přesto, že mi v té době nebylo ani osmnáct, díky zkušenostem z dětských táborů a mimoškolních aktivit jsem v profilu měla co uvést, a k mému překvapení nebylo samotné hledání rodiny tak složité.

Fotogalerie

Napsala jsem jeden univerzální “motivační” dopis v angličtině i ve španělštině a poslala ho desítkám rodin. Nakonec vyhrála ta úplně první ze všech, se dvěma kluky ve věku osm a devět let, letní byt na pláži a pracovní doba do tří hodin (realita - 18:00 v průměru). Musím říct, že jsem si moc nevybírala a spíš čekala, kdo se ozve první a řekne “chceme tě, kup si letenky”. Teď už bych jako poučená chůva vybírala jinak...

Rodiče byli skvělí lidé, štědří, vstřícní a díky nim jsem poznala vše, co se dalo, jídlem počínaje a cestováním konče. Řekla bych, že ne všechny rodiny se o au-pair starají tak pečlivě, jako tomu bylo v mém případě. I to byl možná důvod problémů, které nastaly mezi mnou a kluky. Po prvním týdnu šlo vše z kopce, byla jsem vlastně vetřelec, na kterého žárlili, žalovali a vybíjeli si vztek. Španělská nátura a volná ruka postarších rodičů nás provázela až do konce, kdy se se mnou chlapci odmítli rozloučit... A i když jsem spoustu dní probrečela, vzala jsem to nakonec tak, že každá špatná zkušenost vás posune dál.

Pokud se taky chystáte dělat au-pair v osmnácti jako já, nečekejte respekt ani autoritu, a radši si zkuste vybrat mladší děti, klidně i ty, co sotva mluví a určitě holčičky. Nic proti klukům, sama nejsem pro ufňukané princezny, ale přece jen v cizí zemi a v cizí rodině vám ta roztomilá panenka nezpůsobí nějaké velké trauma jako třeba aktivní hošík s oblíbenou hrou „nebudu poslouchat zlou au-pair Veroniku“.

Pohled z balkónu mého letního bydliště

Pohled z balkónu mého letního bydliště

Můj den

Do rodiny jsem přijela s očekáváním, že se přes den s kluky nebudu nudit, budeme vymýšlet hry a společně si užívat moře. Představy se rozplynuly hned na začátku, anglicky odmítali hovořit úplně a španělsky se naše konverzace zúžila většinou na SÍ nebo NO. A tak ty chvíle moc neutíkaly.

Češi ve světě

  • Pracujete nebo studujete v cizině a chcete se podělit o svoje zážitky s ostatními čtenáři?
  • Odjeli jste do zahraničí na zkušenou a přivyděláváte (přivydělávali) si na farmě, jako au-pair nebo třeba v restauraci?
  • Nebo jste si některou zemi zamilovali tak, že se do ní pořád vracíte a přemýšlíte, že se tam usadíte natrvalo?

HONORÁŘ 1 000 korun
Napište nám svůj příběh do rubriky Od čtenářů. Za váš zveřejněný příběh nabízíme odměnu 1 000 korun. Příspěvky posílejte na libuse.tomanova@idnes.cz. Do předmětu e-mailu uveďte Češi ve světě.

Po snídani jsem je odvedla do surfařské školy a měla tak chvíli volna, po dlouhém přemlouvání jsme před obědem (14:30) ještě vyrazili na pláž, do bazénu nebo na hřiště a cestou koupili bagetu (pan), která se jí k snídani, obědu i večeři.

Celkově bylo jídlo jeden velký gastronomický zážitek, čerstvé ryby a ovoce se s těmi českými nemohou srovnávat. A vlastně vše, co se jídla týká. Pro Španěly je totiž každý oběd i večeře svátek, který se nesmí jen tak odbýt. I když jsme se tedy párkrát vrátili až chvíli před půlnocí, večeře prostě byla. Oběd (la comida) se skládal ze třech chodů, jako předkrm (primero plato) se servírovala zelenina s bramborem či salát, k hlavními chodu (segundo plato) samotné plátky masa a jako dezert (postre) jogurt, ovoce a o nedělích zmrzlina.

Zpět k dennímu režimu. Když se to povedlo, ‚host father‘ se domů vrátil okolo čtvrté. ‚Host mum‘ chodila každý den už rovnou do baru na přátelská setkání. Celý harmonogram byl tak trochu časově posunutý, ale rychle jsem si navykla. Rodiče kluků mi vysvětlili, že takovéto pozdní návyky jsou jen přes léto, kdy děti nemají školu. Zbytek roku je, alespoň na severu, podobný tomu našemu.

Když se vrátím k bydlení, měla jsem svůj malý pokoj s koupelnou přes chodbu, v panelovém domě u pláže. Jelikož se jednalo o letní byt, který tu má snad každý, nábytek a vybavení tomu odpovídaly, avšak výhled na rozbouřené moře tyto nedostatky vynahrazoval. Během roku má rodina velmi moderní byt v centru Bilbaa, které bývá přes léto prázdné, protože se všechny rodiny na prázdniny stěhují k moři do letních sídel.

Venkovní piknik s ochutnávkou typických španělských dobrot

Venkovní piknik s ochutnávkou typických španělských dobrot

Pláž je pod neustálým dohledem plavčíků.

Pláž je pod neustálým dohledem plavčíků.

Baskický život

Před odjezdem mě dost lidí varovalo před nesrozumitelnou baskičtinou i skupinou ETA, bojující za odtrhnutí Baskicka od Španělska. Vše byly jen plané poplachy. I přesto, že je zde euskara úředním jazykem a děti se ji povinně učí ve škole, setkala jsem se s ní málokdy. Většina ovládá španělštinu castellano, se kterou jsem se dorozumívala i já, byť jsem ze začátku, i přes pětileté studium, jen sem tam ‚chytala‘ témata té splašené španělské konverzace.

Jak jsem už zmiňovala, každý večer jsme chodili do baru s přáteli mé rodiny, kde se nad sklenkou vína s pintxos (baskické tapas) probírala politika, sport či právě probíhající svátek San Fermín v Pamploně. Ale nezapomnělo se ani na Chequia a naši Pragu - magnífica, jak ji všichni obdivovali. Španělé jsou upřímní temperamentní lidé, kteří se nebojí vyjádřit emoce. Díky jejich jižanské otevřenosti jsem se nesetkala s odtažitostí či nevěřícnými pohledy.

Svým ležérním stylem života a známou siestou jsou jižané také považováni za velké pohodáře, což se však nedá říct o severu, který se od toho “línějšího” jihu velice liší. V podstatě bohatší a pracovitý sever vydělává na jih, a tím se dostávám i k ekonomické krizi, postihující celé Španělsko. Dokonce i můj host father musel před časem změnit práci, což nepotkalo jen jeho. Samotné známky krize právě v Baskicku jsou však oproti jihu minimální, patrné jsou zejména v nabídce bytů na prodej, která od začátku problémů rapidně stoupla.

Městečko Haro v kraji La Rioja, nejvýznamnější vinařské oblasti

Městečko Haro v kraji La Rioja, nejvýznamnější vinařské oblasti

Deštivý výlet po pobřeží s návštěvou rybářských měst

Deštivý výlet po pobřeží s návštěvou rybářských měst

 Věc, která mě velice překvapila, byť až tak s krizí nesouvisí, je počet přistěhovalců. Každá rodina z našeho okolí, včetně té mé, zaměstnává přes rok hospodyni, jejíž práce zahrnuje jak úklid, tak vaření i hlídání dětí. Tyto ženy pocházejí zejména z Latinské Ameriky, ale najdou se i Rumunky či Rusky. Já jsem tak měla možnost potkat dívku z Ekvádoru, která u mé rodiny působí už osmým rokem. Mnohem více národností a vůbec množství cizinců je samozřejmě opět na jihu.

Co se počasí týče, tak vyloženě letní parna jsem si neužila. Častokrát pršelo a foukal vítr a teplota se pohybovala okolo 22 stupňů, což u moře není žádná sláva. Byla tak spousta dní, kdy jsme se mu vyhýbali a to nejen kvůli zimě, ale i vlnám, sahajícím do výšky několika metrů. Než jsem pochopila systém barevných vlajek hlásajících nebezpečí, plavčíci mi nejednou vysvětlovali, že do toho moře opravdu nemůžu ani po kotníky.

Bilbao, Museo de Guggenheim

Bilbao, Museo de Guggenheim

Batalla del Vino, piknik po boji, který spočívá v polévání a stříkání soupeřů vínem; povolené jsou i kyblíky.

Batalla del Vino, piknik po boji, který spočívá v polévání a stříkání soupeřů vínem; povolené jsou i kyblíky.

Cestování po Španělsku i krásy Baskicka

Díky rodičům jsme víkendy trávili aktivně. Na začátku jsme zavítali do nejznámější vinařské oblasti La Rioja, do městečka Haro, kde se každý rok slaví Batalla del Vino (válka vína) a celý víkend se tak nesl v duchu fiesty. V dalších dnech jsme projeli severní pobřeží s rybářskými městečky či strávili noc v Kantábrii, kde měla moje rodina k dispozici další letní byt.

Jelikož přes rok bydlí rodina v Bilbau, několik dní jsme se pohybovali i tam, a tak jsem si prohlédla staré město Casco Viejo i Guggenheimovo muzeum. Celé město na mě působilo moderně a esteticky, bez turistů a vlastně i obyvatel, kteří léto tráví převážně u moře.

Samotné Bakio a okolí pak skrývalo kopcovitou a skalnatou přírodu s neskutečnými výhledy na západy i východy slunce z různých úhlů, ale i kempovací místa, kde jsme oslavovali i jednu fiestu vařením slavné paelly a dalších dobrot. San Juan de Gaztelugatxe, kostelík na vršku ostrova, byl pak moje poutní místo, kam jsem se “kozími” stezkami vracela častokrát čerpat přítomnou energii.

San Juan de Gaztelugatxe s kostelíkem na vršku

San Juan de Gaztelugatxe s kostelíkem na vršku

Výdělek a kolik co stojí

Za prací au-pair jsem neodjížděla s cílem vydělat „balík“, ale poznat kulturu, nová místa a hlavně se naučit jazyk. Přesto si myslím, že kdybych jela na delší dobu, určitě by se dalo našetřit. Co se týká nákladů, zpáteční let Praha-Mnichov-Bilbao jsem pořídila za 6 200 Kč a protože mě rodina vyzvedla rovnou na letišti, další výdaje s dopravou jsem neřešila. Před cestou je třeba aktivovat cestovní pojištění, které jsem měla jako student na měsíc zdarma, a nakoupit drobné dárky jako např. becherovku, pivo, sušenky a nějaké hry.

Určitě je dobré mít kapesné do začátku v případě nouze na letišti, ale i na místě, pokud byste svou odměnu dostali později. Moje výplata činila průměrných 65 eur týdně (asi 1 775 Kč), ze kterých jsem si nakonec většinu ušetřila, protože jsem s rodinou trávila většinu času a oni mi všechno platili. Celkově se mi všechny náklady vrátily, jedním z důvodů byly i ceny, vyšší zpravidla jen o pár korun než ty naše. Olivový olej nebo káva v restauraci se daly pořídit i levněji, naopak “decka” vína, “třetinka” piva či zmrzlina se pohybovaly okolo 2 eur. Co se týká veřejné dopravy, ta městská by se dala opět srovnat s tou naší, avšak jízda linkovým autobusem po trase dlouhé 50 km nás stála 10 eur na osobu.

Můj blog

Je těžké shrnout všechny emoce, dojmy a rady do jednoho článku, po dobu pobytu jsem svůj “deník” sdílela na facebookové skupině, kterou jsem po návratu přesměrovala na blog (veronikavesvete.blogspot.cz), kam budu psát všechny postřehy i z letošní cesty. Na měsíc a půl se chystám právě do Kantábrie, do městečka Laredo, a budu moc ráda, když se tam podíváte skrz mé články se mnou. Ráda odpovím i na vaše dotazy.

MAPA: Bakio

MAPA: Bakio

Autoři:
Témata: Španělsko




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.