Athos: cesta za Horou

-
Sněte s otevřenýma očima. Tady můžete. Vždyť čas se náhle zastavil. Zapomeňte na výdobytky civilizace. Zde nenakoupíte, neobjednáte si jídlo v restauraci a peníze uložíte na dno batohu. Váš život bude řídit slunce a Bůh. Svatá hora, bašta ortodoxního křesťanství a nejtajemnější kout Evropy, k vám promluví. Na čtyři dny.

Celník na letišti v řecké Soluni bloumá pohledem v davu cestujích. Jeho pohled náhle spočine na sportovním vybavení několika mužů. "Olympos?" nasadí vědoucí úsměv. Cizinci vrtí hlavou: "Ajío Óros - Svatá Hora". Úředník nejprve svraští obličej do užaslého výrazu. Chvíli trvá, než stráví překvapení. Potom se ho zmocní zamyšlení a s očima upřenýma do nepřítomna polohlasem dodá: "Svatá Hora, to je to nejúžasnější místo na zemi". Vypravit se na severořecký poloostrov Athos je pro většinu Řeků něco podobného, jako je pouť pravověrného muslima do Mekky. Mnoho jich sice takovou cestu nikdy nevykoná, přesto chovají k existenci Svaté Hory ve své zemi velkou úctu. A přijede-li s takovým úmyslem cizinec, prohlížejí si ho s nevyslovenou otázkou v očích. Je to pouhý turista sbírající zážitky, nebo hledá něco víc, co může nabídnout jen onen prst pevniny vybíhající hluboko do moře?

Na konci světa

Ranní opar nad mořem se teprve pomalu zvedá, ale v rybářském městečku Ouranopoli, tam, kde se štíhlý pruh země zvaný Athos odděluje od svého většího bratra, poloostrova Chalkidiki, je živo. V jedné z postranních ulic už v hloučcích postávají skupinky mužů. Každý s taškou či batohem, někteří se navíc opírají o poutnickou hůl. Právě tady, na poslední výspě běžného světa, začíná svoji cestu každý, kdo chce poodhrnout cíp tajemství skrývajícího se v horách na obzoru. Úředník Poutnické kanceláře Svaté Hory, jak zní oficiální název jakéhosi athoského konzulátu, si dává načas. Po otevření přepážky se pomalu obklopí horou razítek a tužek. Potom pokyne. Ten, který má na starosti řecké poutníky, je zavalen přívalem zájemců. V rohu, u přepážky pro cizince, je klid. Těch deset šťastlivců, kteří mohou denně na záhadné území Athosu vstoupit, se zvládne rychle. "Zde je váš Diamonitirion, povolení ke vstupu na Svatou Horu. Jako cizince vás opravňuje ke čtyřdennímu pobytu. Prokázat se jím musíte při vstupu na loď a při příchodu do klášterů," vychrlí plynnou angličtinou přísně se tvářící úředník. Cesta se definitivně otvírá.

Kam žena nevkročí

U přístavního mola se už pohupuje nevelká loď. Před ní, zeširoka rozkročen, kontroluje doklady všech cestujících kapitán se svými pomocníky. "Lituji, ale musíte se převléknout. Na Svatou Horu je zákaz vstupu v krátkých kalhotech," nekompromisně žádá. Na loď, která je jediným spojením Athosu s okolním světem, může vstoupit jen ten, který splní tři podmínky: prokáže se Diamonitirionem, neodhaluje žádnou část těla a ... není ženou. Zvláště tato skutečnost nedá některým lidem spát. Nicméně od roku 1045, kdy byzantský císař Konstantinos Monomachos vydal bulu Typikon, jíž na Athos zakázal přístup osobám a živočichům ženského pohlaví, se toto omezení úzkostlivě dodržuje. I po téměř tisíci letech. Jen co se trajekt s příznačným názvem Svatá Anna odpoutá od břehu a mine první skalnatý výběžek, v dálce se vynoří přízračný obraz, který na palubě okamžitě vyvolá vzrušení. Někteří mniši vracející se do svých klášterů v tichém rozjímání pozorují obrys Svaté Hory, jak pomalu vystupuje z mlhy, ostatní cestující s úžasem hledí na strmý masiv Athosu se zasněženým vrcholkem, který dal tomu zvláštnímu území jeho druhé jméno. Ve vytržení si jen málokdo všimne, že loď právě míjí podivný plot táhnoucí se napříč celým poloostrovem a označený výstražnými žlutými nápisy: Svatá Hora. Vstup pouze z moře na zvláštní povolení. Nelegální narušení hranice je trestným činem.

Čtyři dny samoty

Jen co utichne menší chaos, když loď dorazí do malého přístavu Dafni, jediné vstupní brány na Athos, člověk náhle zůstane sám. Pro mnichy si přijedou jejich bratři z jednotlivých klášterů, poutníci nakoupí poslední nezbytnosti v několika zdejších obchůdcích, jediných zařízeních toho druhu na celém poloostrově, a poznenáhlu se rovněž vytratí. Celý svět se najednou smrskne na kilometry prašných cest, liduprázdné pobřeží a tušení existence klášterů skrytých kdesi v těžko přístupných kopcích. S tlumokem na zádech je to putování stejné jako už stovky let. Den za dnem, krok za krokem. Cesta od kláštera ke klášteru se vine horskými stezkami padajícími hned k mořské hladině a hned se zase šplhajícími do okolních kopců. Ty se však ani zdaleka neblíží té omračující mohutnosti hory Athos, která se stále naléhavěji vynořuje zpoza každého záhybu cesty. Se svojí sněhovou čepicí se skalnatá špička boří do líně se převalujících mraků a strhává na sebe veškerou pozornost. Na pozadí takového obrazu se i kamenné kláštery někdy zdají jako titěrná lidská hnízda přilepená na úbočí okolních skal. Jedině ty však dávají tušit, že místo, kde poutník za den nemusí potkat ani živáčka, je obydlené. A to dvěma tisícovkami mnichů, jejichž zdejší kom unita je druhá největší na světě, hned po Tibetu. Tak jako už stovky let stačí vejít do některého z jejich příbytků a požádat zde o nocleh a jídlo. Ráno vstávat se sluncem a večer uléhat se sluncem. Ostatně jako už stovky let. Protože Athos se nemění, Athos zůstává stále stejný, jako už stovky let. Neměnnost a samota trvající celou věčnost, pro cizince však pouhé čtyři dny.

Nahoru za Horou

Ten pohled pálí a jen málokdo tomu volání odolá. Pocukrovaný vrcholek Athosu, často se skrývající v mracích, se prý dotýká samotného příbytku Boha. Je tak vysoký? Ani ne, dvoutisícovka vybíhající přímo z moře nepatří k světovým velikánům. Přesto o tom z nějakého důvodu nelze pochybovat. A po čtyřech dnech samoty má člověk pocit, že výstup na špici je tím nejlepším završením jeho putování. Horší cesta se hledá jen těžko. Hora se ukáže být celá z mramorových balvanů. A když už sil ubývá, přijde nejtěžší úsek: chvílemi je třeba lézt po čtyřech, poslední metry se zdolávají ve sněhu. A tam úplně na vrcholku kaple. A za ní obří železný kříž. A neuvěřitelně krásný pohled na celý poloostrov tam dole. A naprostá samota, která osvobozuje až do morku kostí. Mount Athos, Svatá Hora, dokonalé vytržení z všedních dnů.

Může se hodit

JAK SE TAM DOSTAT

Pokud se do severního Řecka chcete vypravit po vlastní ose, není to příliš rozumná varianta. Čeká vás totiž průjezd Jugoslávií, popřípadě Rumunskem a Bulharskem. Bezpečnější (i když delší) je cesta do Itálie a odtud lodním trajektem do Řecka. Pokud hodláte cestovat letadlem, nejčastěji využívaná trasa do Soluně je přes Budapešť nebo přes Milán. Ceny letenek se pohybují od osmi do deseti tisíc, pokud máte štěstí, můžete ji ale pořídit i za pět tisíc korun. Ze Soluně odjíždí denně několik autobusů do městečka Ouranopoli. Cesta trvá asi tři hodiny a jízdenka vyjde na necelých 300 korun. Z Ouranopoli odplouvá denně v 9.45 loď přímo k břehům Svaté Hory.

JAK ZÍSKAT POVOLENÍ

Pokud se rozhodnete vyrazit na Athos v hlavní letní sezóně, musíte si termín rezervo vat nejlépe několik měsíců dopředu. Jediným místem, kde lze rezervaci zařídit, je The Holy Executive of the Holy Mount Athos, Pilgrim's Office, Kon. Karamanli av.14, Thessaloniki. Na tuto adresu se také těsně před svým odjezdem na Athos musíte osobně dostavit k vyzvednutí dokladu o rezervaci. Na jeho základě obdržíte v Ouranopoli vlastní Diamonitirion. Jeho vystavení stojí pro cizince 8000 drachem (asi 800 korun). Při pobytu na Athosu však už za nic neplatíte.

CO SI VZÍT S SEBOU

Berte co nejméně věcí, protože všechno si ponesete s sebou na zádech. Nutné jsou dlouhé kalhoty, případně jedna košile s dlouhým rukávem. Fotoaparát si vezměte, na videokameru zcela zapomeňte.