Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nebojte se tajemné Albánie. Je krásná, divoká a turisticky přátelská

aktualizováno 
Albánie má pověst turisticky nepřívětivé a nebezpečné oblasti, kam se na dovolenou vypraví jen dobrodruh, ale situace je jiná, než se na první pohled zdá. Albánie se totiž otevírá turistům a začíná budovat zázemí pro služby všeho druhu. Vydejte se s námi na tři jednodenní výlety v Albánských Alpách.

Albánské Alpy se rozprostírají na severu Albánie při hranicích s Černou Horou, kde celý horský systém pokračuje pod známějším názvem Prokletije. Na albánské straně tohoto vápencového a silně zkrasovatělého pohoří jsou hory stále divoké a nepřístupné, ale pravdou je, že se situace pomalu mění a do okrajových částí hor, vesnic a přes nízká sedla vedou vyasfaltované cesty.

Hory potřísněné krví

Večer už skoro za tmy přijíždíme do vesničky Boge a stany stavíme na terasách u hospody. Ráno chceme vyjet místní dopravou do sedla Thores a vyrazit na túru, a proto si domlouváme dopravu náklaďákem, na který kromě sebe naložíme i batohy.

Fotogalerie

Práce na místní silnici tu údajně probíhá závratným tempem. Co byla ještě loni nad vesnicí široká a prašná cesta bez krajnice, je letos asfaltka se zvýšenou krajnicí. Nebude tedy dlouho trvat a spojnice mezi vesnicemi Boge a Theti bude pro osobní auta bezpečná a nebude nutné kopce dlouze objíždět.

V sedle Thores dnes stojí příjemná hospůdka se zastřešenou terasou. Stoupáme do mělkého sedýlka nad silnicí a při pohledu na otevírající se panorama nám padá čelist: „Tak to jsem fakt nečekala,“ rozplývá se kamarádka. Ale to nejlepší nás ještě stále čeká.

Cesta je značená červenou značkou a naším cílem je sedlo Schlegu i Dhěnve. Na dně karu se cesta stáčí vpravo a začínáme výrazně stoupat. I když jsou značky na kamenech ohromné, cestu je potřeba v suti hledat. Značky jsou často až 1,5 m dlouhé a jsou vidět na velkou vzdálenost, ale kudy má člověk mezi nimi jít, to je opravdu záhada.

Nad sedlem Schlegu i Dhěnve je vlevo na skále vyhlídka s nádherným výhledem do údolí s vesnicí Thethi, kterou byste rozhodně neměli vynechat.

V restauraci v sedle Thores je možné se občerstvit i najíst. Sedlo navíc poskytuje skvělé výhledy na okolní kopce.

V restauraci v sedle Thores je možné se občerstvit i najíst. Sedlo navíc poskytuje skvělé výhledy na okolní kopce.

Pokračujeme dál. Sestup ze sedla je zpočátku hodně příkrý a vede volnou sutí, cesta se nám postupně ztrácí pod klečí a v trávě. Prší a přichází i tradiční odpolední bouřka z tepla. Ale to už jsme naštěstí bezpečně pod hřebenem a sestupujeme po široké cestě do Thethi. Jako základnu jsme si zvolili zahradu Nikoly Harushiho, který kromě přespání ve vlastních stanech nabízí i nocleh pod střechou a přípravu chutné snídaně a večeře.

„Nikolo, kolik tu vlastně máte postelí?“ ptáme se zvědavě u večerního ohně. „Mám tu na 60 postelí v nově opravených pokojích“, odpovídá hrdě. Nikola je totiž z těch, kteří pochopili turistický potenciál oblasti, a rozjíždí byznys, do kterého je zapojena celá jeho rodina včetně dětí.

Vesnice Thethi uchovává památku na dlouhé období praktikování krevní msty v podobě legendární uzavřené věže „Kulla e ngujimit“. Podle místních je to poslední zachovalá stavba tohoto typu v celé Albánii, která přežila v neporušeném stavu i dlouhé období komunismu. Dnes je tu zřízeno muzeum krevní msty a je to jedno z mála míst, kde průvodce hovoří otevřeně o historii. Na otázky směřující k současnosti ale dostáváme jen vyhýbavé nebo žádné odpovědi.

Albánie je zemí bunkrů. I když je místní začali ve svobodné době odstraňovat, je jich stále požehnaně.

Albánie je zemí bunkrů. I když je místní začali ve svobodné době odstraňovat, je jich stále požehnaně.

Krevní mstu můžeme chápat jako starodávný mechanismus řešení vážných sporů mezi klany. Právo, v Albánii známé jako „Kanuni i Lekë Dukagjinit“, bylo sepsáno a později předáváno hlavně ústně z otce na syna již od středověku. Soubor pravidel a zvyklostí měl za cíl upravovat veškeré aspekty života zdejších lidí od sňatků přes majetkové vztahy po daně. Kromě jiného stanovoval i nutnost pomstít prolitou krev blízkého příbuzného.

Proč zrovna Albánie?

Tvrdit, že Albánii neobjevili turisté a že se jedná o jednu z posledních divočin v Evropě, by nebylo úplně férové. Přesto stále v horách můžeme potkat pastevce, kteří se o svá stáda starají stejně jako na přelomu 19. a 20. století.

Horské oblasti jsou často bez značených turistických cest. Infrastruktura a budování služeb stále v plenkách a relevantních informací není mnoho. Cestovatel tak stále může zažít pocity objevitelů a dobrodruhů při cestě do neznáma. Nebude trvat dlouho a v horách vzniknou penziony a horské chaty a u moře vyrostou hotelové resorty. Albánie má nesporný potenciál, a pokud někdo touží zažít trochu bezpečného dobrodružství v nádherné balkánské zemi, je nejvyšší čas vyrazit.

Rodiny se však mohly podle Kanunu dohodnout na smírném řešení nepříjemné situace. Takového stavu mohlo být dosaženo např. sňatkem členů obou rodin, vyplacením tributu nebo dokonce jen slovním ujednáním. Ženy a děti byly vždy z krevní msty vyjmuty. Muži se pak před pomstou ukrývali v těchto několikapatrových věžích, ženy a děti je zásobovaly jídlem a oblečením. „Nebudete tomu věřit“, pokračuje náš průvodce ve výkladu, „ale jeden člověk zde žil bez přestávky 20 let“.

Rozhlížím se po ztemnělé místnosti, do které jsme vylezli po žebříku a kterou osvětlují jen malá okna. Parapety oken jsou skloněné směrem dolů a sloužily hlavně jako střílny. Po stěnách jsou rozvěšeny portréty hlavních představitelů zdejších klanů a na podlaze leží několik kůží a polštářů. Topení nikde.

Snahou vládnoucího komunistického režimu v čele s Enverem Hodžou bylo úplně vymýtit z albánských tradic nejen víru a náboženství, ale také praktikování krevní msty. V 90. letech minulého století se vraždění rozběhlo nanovo, ale už nebylo mnoho lidí, kteří by v rodinách předávali ústně formulovaná pravidla. Děti tak přestaly chodit do škol a oběťmi se často stávaly i ženy. Pomoc rodinám zapleteným do krevní msty dnes nabízí katolická organizace Spravedlnost a mír.

Zastřílíme si ze samopalu?

Z Thethu se škrábeme do sedla Pejës. Cesta je skvěle značená červeným pruhem. Ještě na dně údolí procházíme kolem malého bunkru. Zlí jazykové tvrdí, že bunkrů tady za totality bylo více než obyvatel Albánie. Ne nadarmo se tedy Albánii přezdívá „země orlů a bunkrů“.

Na konci údolí začíná strmé stoupání. Čím více nabíráme výšku, tím méně je kolem nás stromů a ubývá blahodárného stínu. Ze sedla je nádherný výhled na okolní kopce. Nedaleko za sedlem Pejës ve směru na Maja Jezerce (2 694 m), nejvyšší vrchol oblasti, je malé jezírko, ve kterém se dá vykoupat. Asi půl až tři čtvrtě hodiny za jezerem, kousek od albánsko-černohorských hranic, je pak salaš. Jsem zvědavý, co se zde změnilo. Naposledy jsem tu byl v roce 2009 a dodnes vzpomínám na krásné táboření u salaše, vynikající sýr i noční střelbu ze samopalů. Pramen pod salaší je stále funkční, ale bývalá betonová hraniční budova je vypálená a lidé nikde. Vracíme se do Thethu.

Řeka Thetit pod nebetyčnými albánskými horami

Řeka Thetit pod nebetyčnými albánskými horami

Čeká nás poslední túra před cestou do civilizace. Přecházíme po mostě na druhý břeh řeky Thetit a scházíme po proudu do vesnice Nderlysa. Z okolních hor je voda sváděna do náhonu, který dole v údolí před vesnicí Nderlysa pohání turbíny staré čínské vodní elektrárny.

Na okraji vsi stojí ještě vodní mlýn na kukuřici. Procházíme tradiční albánskou vesnicí a nedaleko soutoku řek Thetit a Karpeja stojí nad průzračnou lagunou před vstupem do soutěsky malá hospůdka. Je vedro, a tak bereme za vděk příjemným zchlazením v ledové vodě.

Ještě nás čeká výstup soutěskou Karpeja, který zakončíme v sedle Thores. Cestou míjíme „Modrou lagunu“, kde se dá opět příjemně vykoupat a v místní hospůdce si nechat udělat rybu. Obvykle se podává se zeleninovou oblohou a hranolky. Funíme do kopce a jediným štěstím v jinak šíleném vedru je to, že téměř celou dobu až do sedla Thores jdeme lesem. Odpoledne se začínají stahovat mraky a je o něco příjemněji. Ale i tak těch 1 300 metrů stoupání dá zabrat.

Po stopách Skanderbega i řádu Bektaši

Albánie nejsou jen hory a nejen horami kráčely pohnuté dějiny, které formovaly albánský lid. Naší první zastávkou za poznáním je Skadarské jezero a město Shkodër. Skadarské jezero se rozprostírá na pomezí Albánie a Černé Hory, má krasový původ a s rozlohou 376 km² je vůbec největší na Balkáně.

Jezero je vyhlášené výjimečně čistou vodou, písčitým dnem a velmi chutnými rybami. Oblíbený je hlavně „skadarský kapr“. Maso prosté tuku a zápachu po bahně z něj dělá opravdovou pochoutku. „Rozhodně to nechutná jako kapr, kterého si děláme na Štědrý den k večeři“, konstatuje kamarádka.

Ráno u Skadarského jezera

Ráno u Skadarského jezera

Pohled z hradeb pevnosti Rozafa na soutok řek Drin a Buna

Pohled z hradeb pevnosti Rozafa na soutok řek Drin a Buna

Nad Skadarským jezerem a nad soutokem řek Driny, Kiri a Buny se na skalním ostrohu vypíná zřícenina hradu Rozafa. Strategické místo bylo opevněno již za dob Illyrů, kdy odtud královna Teuta vedla útoky proti Římanům. Většina toho, co se zachovalo do dnešních dob, pochází ze středověku, kdy hradu a okolí vládli Benátčané. Strategický význam citadely podtrhují fascinující výhledy z hradeb. Vidět je přes Skadarské jezero až do Černé Hory, Jaderské moře a na jih k městu Lezhë. Hrad tak strážil všechny přístupové cesty do města Shkodër, kromě té severní. Dnes zde můžeme navštívit historické muzeum nebo se jen tak kochat výhledem z hradeb. Prostor také často využívají svatební fotografové.

Pravým albánským národním hrdinou je Skanderbeg, vlastním jménem Gjergj Kastriot, který se proslavil jako nesmiřitelný bojovník proti Osmanské říši. Vedl desítky úspěšných bitev a vedle jména Skanderbeg, které charakterizuje jeho vůdčí postavení v tehdejší společnosti, si vysloužil i přezdívku Drak z Albánie.

Jeho sochy se nacházejí v mnoha městech, včetně hlavního města Tirany. Po zemi také stojí zříceniny hradů a pevností, které nechal postavit. Jeden z menších, ale strategicky významných hradů nechal Skanderbeg postavit na mysu Kepi i Rodonit, kterému se také od té doby přezdívá Skanderbegův mys. Zřícenina hradu dostaveného kolem roku 1452 se nachází přímo na pobřeží a cesta k ní vede kolem velkých podzemních opevnění, které vznikly za komunistické vlády Envera Hodži.

Skanderbegův hrad na mysu Kepi i Rodonit

Skanderbegův hrad na mysu Kepi i Rodonit

Do podzemních prostorů vede několik velkých zavřených bran, do nichž by se v pohodě vešlo velké nákladní auto. Cesta podél srázu zarůstá vegetací a erozi podléhající svahy nepůsobí místy moc bezpečně, přesto stojí za to sestoupit až na pláž k ruinám starého hradu.

Na první pohled nádherné a liduprázdné pláže jsou na celé řadě míst zanesené odpadky. Voda je však na rozdíl např. od Velipoë průzračně čistá a láká ke koupání. Kromě zříceniny Skanderbegova hradu zde najdeme ještě středověký kostel zasvěcený sv. Antonínovi, který byl v roce 1963 vyhlášen národní a kulturní památkou Albánie.

Nesmazatelnou stopu zanechal Skanderbeg hlavně ve městě Krujë, které je nejen jeho rodištěm, ale především místem, odkud velmi úspěšně vedl svůj 35 let dlouhý boj proti Turkům. Město podlehlo obléhání až deset let po jeho smrti.

Turisté mohou obdivovat zříceniny hradu a pevnosti a obnovený starý orientální trh. Procházíme mezi dřevěnými obchůdky, které ač prodávají kýčovité suvenýry a všehochuť historických předmětů, uchovávají si svébytnou atmosféru starých tržišť. Albánci si už osvojili dovednost nabízet své zboží turistům a jejich snahy za každou cenu prodat suvenýr si v mnohém nezadají s marockými trhovci. Některé ceny jsou pevně stanovené, o jiných je možné dlouze smlouvat.

V areálu hradu je Etnografické muzeum, které rozhodně stojí za návštěvu, a Skanderbegovo muzeum, které nechala vybudovat Pranvera, dcera Envera Hodži. Její snahou bylo ukázat svého otce jako hrdinu a postavit ho na roveň Skanderbega. Naštěstí se jí to příliš nepodařilo. Další pozoruhodností je bektašijská svatyně nebo lépe řečeno modlitebna. Je to kostel s freskami, o který se stará jedna ze zdejších rodin.

Cesta k Bohu

V horách nad městem je však mnohem původnější a zajímavější místo spojené s historií i současností řádu Bektaši. Ke svatyni ukryté vysoko v horách nad městem je dnes možné dojet autem. Bektašismus vychází z učení súfistického islámského řádu založeného ve 13. století v Osmanské říši. Podle učení tohoto řádu může člověk dosáhnout spojení s bohem prostřednictvím svých osobních kvalit, zkušeností a za pomoci rozjímání.

Tato filosofie se do Albánie šířila postupně za pomoci duchovních dervišů nebo otců zvaných Baba. Ti zakládali v horách modlitebny označované jako „teqe“. Když byl tento řád v roce 1925 v Turecku zrušen, stala se Albánie hlavním sídlem řádu. Opravdu krušné časy nastaly po roce 1967. Albánie se tehdy stala jediným oficiálně ateistickým státem na světě, v němž bylo jakékoliv praktikování náboženství trestným činem. Ale tradice přetrvaly a v Albánii zůstalo jedno ze světových center bektašismu.

Představený řádu Bektaši označovaný jako Baba (otec).

Představený řádu Bektaši označovaný jako Baba (otec).

Kostel sv. Antonína na poloostrově Kepi i Rodonit

Kostel sv. Antonína na poloostrově Kepi i Rodonit

Klesáme po schodech k jeskyni ozářené mihotavým světlem svíček. Před vstupem do svatyně je kašna zdobená velkou kamennou hlavou berana a konstrukce s háky. Právě zde každé jaro probíhá obřad obětování ovcí, který má rodinám zajistit další dobrý a úspěšný rok. Svíčkami spoře ozářená svatyně má zvláštní poklidnou atmosféru.

Kousek nad jeskyní je ve skále vybudovaný domek představeného řádu. Právě v něm bydlí Baba a od pohledu je to moudrý a vážený muž. Sedí u stolu, rozpráví s věřícími a přijímá věcné i finanční dary, z nichž pak udržuje svatyni a přilehlé stavby. Baba bohužel neumí jiný jazyk než rodnou albánštinu, a tak jsme si s ním moc nepovídali, ale dal nám svolení k několika fotografiím. Loučíme se podáním ruky a se západem slunce se vracíme do Krujë.

Autor: pro iDNES.cz






Nejčtenější

Lyžařské brýle SHRED AMAZIFY TROOPER
Vyhřívané rukavice, kvalitní helmy. Vánoční vychytávky pro lyžaře

Od lyží, bot, oblečení až po helmy, páteřáky a spodní prádlo. V našem výběru letošních vánočních dárků pro náruživé lyžaře jsme se snažili vybrat produkty,...  celý článek

Fotografie k filmu Cesta vzhůru
VIDEO: Podívejte se na dokument Cesta vzhůru o horolezci Jarošovi

Snímek o tom, kterak Radek Jaroš bez kyslíku a nosičů zdolal himálajskou velehoru K2, patří k nejúspěšnějším dokumentům, jež se v našich kinech promítaly....  celý článek

Locarno, výhled na město
Nejdelší tunel světa se otevírá. Sluneční ráj za Alpami máme na dosah

Jižní Evropa je blíže, než si myslíte. Slunný švýcarský kanton Ticino na jižním úpatí Alp natěšeně vyhlíží nedělní start pravidelného provozu v nejdelším...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.