„Překvapilo mne, jak byli za naši pomoc tamní farmáři vděční, mladí lidé totiž ve velkém venkov opouštějí, odcházejí do velkých měst a starým už nezbývají síly, aby všechno zvládli,“ popsal David Šrubař.
Když před mnoha lety pracoval v novojičínské čajovně, ani ve snu jej nenapadlo, že někdy takovou cestu podnikne. „I když Japonsko bylo v popředí seznamu zemí, kam bych se chtěl někdy podívat, tak ještě před dvěma lety mne ani nenapadlo, že by se to mohlo opravdu stát. Pak jsem ale potkal člověka, který mi nabídl, že se můžeme letět podívat za čajovými farmáři,“ vyprávěl Šrubař.
Jejich cesta mířila do prefektury Šizuoka na jihovýchodním pobřeží ostrova centrálního japonského ostrova Honšú. Zde pak trávili čas v lesy obklopené horské vesnici Harunočo. „Zmíněný kamarád má v Japonsku nějaké vazby a věděl o té vesnici, že tam pěstují čaj organickým způsobem. Postupně se to vykrystalizovalo nejen v to, že tam pojedeme, ale že budeme také pomáhat se sklizní,“ uvedl Šrubař.
Ve vesnici si vzájemně pomáhají
Tamní farmáři jsou podle jeho slov rádi za jakoukoliv pomoc. „Společně tam hospodaří v takovém společenství, jakémsi družstvu, pro brigádníky tam mají volný dům na ubytování, v tom jsme bydleli,“ popsal Šrubař. „Byl to asi 150 let starý dům po zesnulém obyvateli vesnice s takovými těmi posuvnými stěnami, typický japonský venkovský dům,“ přiblížil.
Na kvalitní čaj z druhého konce světa čeká prodejce i tři čtvrtě roku |
Farmy v Harunočo fungují většinou na rodinné bázi, po dlouhá staletí se předávaly z generace na generaci, dnes už se však situace mění. „Mladí lidé už v tom tradičním vesnickém stylu života nechtějí pokračovat, takže tam je dnes spousta starých farmářů, kteří už nemají dost sil se o všechno starat. Ale třeba člověk, u kterého jsme byli, nebyl ani místní. Byl původem z Tokia, vystudoval zemědělskou školu a rozhodl se jít do hor dělat čaj,“ vyprávěl David Šrubař. „A vzhledem k situaci se nestará jen o vlastní čajovou zahradu, ale pomáhá i ostatním, kteří už sami nestíhají.“
Pomoc ve vesnickém společenství je však vzájemná. „Mají ve vsi továrnu na základní zpracování a v ní se třeba střídají. Přes den sklidí čaj a do rána se pak čaj zpracovává. Kromě čaje, který by je samotný neuživil, hodně pěstují rýži, kukuřici a další plodiny. Ale v níže položených oblastech už naopak najdeme firmy, které mají celá čajová pole a spoustu zaměstnanců,“ podotkl Šrubař.
Lidi odradí pytlíkový čaj v restauraci
Zmíněná vesnice je specifická tím, že tamní farmáři pěstují organicky, nepoužívají tady žádné pesticidy, ani herbicidy, pouze organická hnojiva. „Musí se toho držet všichni ve vesnici, protože kdyby někdo ve své zahradě začal stříkat chemií, tak znehodnotí úrodu všem ostatním okolo,“ vysvětlil Šrubař. „Od dětství jsem vychováván v tom, že příroda se má chránit, takže možnost pít čaj, pěstovaný tak, aby to neškodilo přírodě, mne nadchla.“
Zamiloval jsem se hned napoprvé, směje se první český teatender |
S farmáři v Harunočo navázal kontakt a japonské čaje teď vozí do Česka. „Snažím se prezentovat čaje na různých degustacích nejen lidem, kteří čajům rozumí, ale i těm, kteří je tolik neznají. Protože, když se řekne zelený čaj, lidé si představí pytlíkáč, který dostanou třeba v restauraci a který je absolutně hnusný. Když ale ochutnají správně připravený japonský zelený čaj, tak je překvapí, jak může chutnat.“
Laiky překvapí pestrost chutí
Podotýká, že laiky často překvapí různorodost chutí, jaké můžou různým způsobem zpracované lístky ze stejného druhu čajovníku nabídnout. „Základní sortou japonského zeleného čaje je senča a tradiční chutí s ní spojovanou je takzvaná pátá chuť – umami. Podle toho, jak dlouho se čaj při zpracování napařuje, se pak mění paleta chutí. Nejtradičnější je krátké napařování – asamuši, kdy je umami nejsilnější, střední je čumuši a nejdelší je fukamuši, které je nyní ve světě velmi oblíbené,“ objasnil Šrubař.
Keře čajovníku se někdy před sklizní na čas zastiňují. Tím se podporuje tvorba chlorofylu a aminokyselin, což vede k lepší umami chuti a také to údajně zlepšuje zdravotní účinky čaje. „Senča se sklízí bez zastiňování, kabuse jen kratší dobu a potom speciální čaj vyšší třídy gjokuro, ten se zastiňuje až 30 dní,“ uvedl David Šrubař. Vyšší sorty ceremoniálního čaje gjukuro se pak mohou sklízet i ručně. „Jinak ale takové ty poutavé fotky, jak ženy s koši sklízí ručně čaj, jsou spíše jen reklamní trik, nejčastěji se lístky sklízí speciálním křovinořezem nebo kombajnem,“ podotkl.
Kromě zmíněných základních druhů zeleného čaje s Japonsku vyrábí například i kamairiča, který se praží, čímž získává zcela jinou chuť s dominantními květinovými tóny, nebo takzvaná kukiča. „To byl původně druhotný produkt, jsou to řapíky listů, ten neobsahuje téměř žádný thein,“ řekl Šrubař.
Nejprodávanějšímu čaji u nás je 53 let, letos se vrátil do českých rukou |
Když do Japonska odjížděl, měl představu, že se tam čaj pije především na čajových obřadech, skutečnost je však často méně poetická. „Úplně běžně si tam lidé kupují zelený čaj v automatech v PET lahvích. Když se ale lidé společně sejdou, tak si čaj připraví obřadním způsobem,“ přiblížil.
Země plná zákazů a zaměstnaných lidí
Z Japonska si odvezl i spoustu zážitků týkajících se značných kulturních rozdílů. „Už když jsem tam jel, tak jsem dostal seznam věcí, co se v Japonsku nesmí a co není vhodné. A bylo toho tolik, až mne to zarazilo. Stejně jsem nebyl připraven na všechno. Už v autobusu z letiště mne překvapilo, kolik je tam všude zákazů. Zákaz odkládat zavazadla na sedadlo, zákaz používat telefon, dokonce i zákaz mluvit,“ vzpomínal.
„V dopravních prostředcích nesmíte mluvit nikde. Jeli jsme šinkanzenem, úplné ticho, v metru zase ticho. To mi přišlo úplně šílené. Co bylo nejhorší, v jednom rychlíku s námi jela maminka s dítětem, to začalo brečet a ona vystoupila, aby nerušila ostatní,“ popsal.
Překvapivé byly i případy legendární japonské přezaměstnanosti. „Vymýšlejí tam různá zaměstnání, aby mělo co nejvíce lidí práci. Takže u pojízdných schodů na letišti stojí paní a ukazuje lidem, aby si na schodech zvedli kufr, a takhle to dělá celý den. Dole pod schody stál další člověk, má v ruce hadru a celý den otírá madlo jezdících schodů. Před nádražím stojí u semaforu člověk, a když blikne zelená, tak ukazuje lidem, že mohou přejít. A aby to nebylo málo, tak ještě píská na píšťalku,“ vyprávěl Šrubař.
