Vrchol Blatenského vrchu, osmého nejvyššího na české straně Krušných hor a desátého nejvyššího v celém pohoří, zdobí už sto deset roků jednadvacet metrů vysoká vyhlídková věž. V roce 1913 ji tady podle plánů chebského architekta Karla Matusche nechal postavit hornoblatenský Spolek pro zimní sporty. V hotelu, jehož byla kdysi věž součástí, se po druhé světové válce usídlila Pohraniční stráž.
Úbočí děravé jako ementál
V objektu však hospodařila tak „úspěšně“, že nakonec musel být zbořený a návštěvníci se nyní mohou občerstvit pouze u stánku (a jenom za hotové). Rozhledna nabízí panoramatický pohled na západní část Krušných hor s vrcholky Klínovcem (1244) a Fichtelbergem (1215 m n. m.), Doupovské hory, Slavkovský les a Smrčiny. Není však tím největším magnetem Blatenského vrchu.
Tím jsou pozůstatky dávné těžby cínu, díky níž je hora a zejména její západní úbočí proděravělá jako ementál. Počátky hornické činnosti v okolí Horní Blatné se datují do 30. let 16. století, kdy byly mezi Blatenským vrchem a Jelení horou objeveny bohaté žíly cínovce. Rozvoj těžby a příchod stovek horníků vedl v roce 1534 k založení prosperujícího města, ve kterém ve druhé polovině 16. století žily dvě tisícovky lidí.
Největší byly Wolfgang a Georg
Tento počet si Horní Blatná dokázala uchovat i po útlumu těžby a odchodu nejbohatších obyvatel do Saska po Bílé hoře, a ještě v roce 1930 tady napočítali ve 279 domech 2341 trvale hlášených obyvatel. Dnes je tady však domů ani ne polovina a obyvatel v nich žijí necelé čtyři stovky. Cín, později v mnohem menší míře stříbro a naposledy kobalt, se na Blatenském vrchu a jeho okolí dobývaly více než tři sta let.
 |
Těžba trvala od roku 1532 až do roku 1837, kdy byl uzavřený poslední ze zdejších dolů Vavřinec, a veškerá těžba byla s konečnou platností ukončena. Největší cínové doly byly vyhloubeny na žilách Wolfgang a Georg, které byly už v 16. století vytěženy až do padesátimetrové a v polovině 18. století snad až do devadesátimetrové hloubky. Velkolepým pozůstatkem někdejší hornické činnosti jsou právě Vlčí jámy.
Nová cesta na „Blateňák“
Je to soubor starých důlních děl na jihozápadním úbočí Blatenského vrchu, v současnosti jde o chráněnou přírodní památku Vlčí jámy. Naučnou stezkou zpřístupňuje dvě nejvýznamnější dobývky. Níže položená Vlčí jáma, vzniklá propadem stropů na žíle Wolfgang (původně Wolfspinge). Je to propadlina dlouhá až 120, široká místy až 15 a hluboká až 20 metrů s dodnes patrnými zbytky starých štol a komor vysekaných ve skalním masivu.
Ledová jáma je rovněž až 20 metrů hluboká, ale mnohem užší propadlina štoly na žíle Jiří (Georg). Po celý rok si udržuje mrazivé klima a ještě donedávna se v ní celoročně udržovala vrstva ledu. Návštěvníka, který se k Vlčím jámám nyní vypraví po několikaleté pauze, čekají dvě překvapení. To první je velmi příjemné. Cesta od Horní Blatné přes Vlčí jámy na vrchol k „Blateňáku“ prošla v uplynulých dvou letech rekonstrukcí.
Ledová jáma je uzavřená
Díky tomu je v celé své délce téměř 400 metrů pečlivě vydlážděná přírodním kamením a opatřená příčnými i podélnými žlaby pro odtok vody při deštích. Součástí stavby, která byla dokončená a zkolaudovaná letos v březnu, byla i montáž dřevěného zábradlí na nebezpečných místech a úprava vyhlídkových plošin na obě důlní díla. Cesta je schůdná i pro lidi s menším pohybovým omezením a rodiny s dětmi v kočárku.
Druhé překvapení je ovšem velmi nemilé. Po desetiletí volně přístupná Ledová jáma je opatřená uzamčenou kovovou brankou a vstup do ní je zakázaný. Ono už vlastně ani není o co stát. Po ledu, který se na dně jámy držel celá staletí, dnes není ani památky. A bývalo ho tady opravdu hodně, uvádí se, že ho v roce 1813 po bitvě u Lipska odtud vytěžili pro potřeby vojenských lazaretů celých šest vozů.
Skvělá lokalita pro výlet
Postupný úbytek ledu ve štole Jiří se datuje už od poslední dekády minulého století. O změnu mikroklimatu se postarala větrná kalamita, která „odlesnila“ jihozápadní úbočí Blatenského vrchu a otevřela ho slunci. Těžkou ránu Ledová jáma dostala v roce 2005. Partička mladíků z Klingenthalu odtud odvezla dvě tuny ledu. Důvod pro jejich počínání je neuvěřitelný. Prý chtěli uspět v soutěži o největšího sněhuláka a chladit pivo!
Kdy se led do jámy Jiří vrátí, dnes nedokáže přesně říct nikdo, jen tak brzy to ale nebude. Blatenský vrch byl sice po kalamitě znovu zalesněný, ale stromy, jak známo, zase tak rychle nerostou. A na sníh bohaté zimy jsou také poměrně vzácné. Od návštěvy Blatenského vrchu a Vlčích jam by to však nemělo nikoho odradit, památek někdejší důlní činnosti a přírodních krás je tady pořád ještě dost.
