Kam se na Trebižat hrabe naše Vydra. Tato kultovní šumavská řeka sice pramení jako Luzenský potok, poté se změní na Modravský potok, a teprve když přibere Roklanský potok, tak se stane starou známou divokou Vydrou. Po soutoku s Křemelnou se z ní stane Otava. Čtyři proměny názvu na relativně krátkém úseku jsou dobrý výkon, ovšem hercegovská řeka Trebižat je ještě vyšší liga.
Ta vystřídá dokonce devět jmen – a to Culuša, Ričina, Posuška Brina, Suvaja, Vrljika (případně Vrlika), Matica, Tihaljina, Mlade a pochopitelně Trebižat. I tady se změny pojmenování odehrávají na horním a středním toku. Některé mapy to vcelku reálně zohledňují, jinde zase vládne chaos, zejména v úsecích poblíž pramene.
Pro přírodovědce, kartografy, zeměpisce i hydrology představuje Trebižat hodně tvrdý oříšek. Dovedete si představit, jaký zmatek vznikne při evidenci vzorků z terénu? Mě tyto hříčky zeměpisu ovšem fascinují.
Příroda u vývěrů Trebižatu je fantastická. V době naší návštěvy byl dostatek vody, okolo řeky poletovaly houfy motýlů a na vlahých lukách kvetly orchideje.
Zdrojnice Trebižatu vyvěrá v Hercegovině poblíž města Posušje. Vzápětí se vícekrát stočí do Chorvatska, brzy se však natrvalo vrátí zpět do Hercegoviny. Trebižat několikrát zmizí v podzemí a pak se zase vynoří pod jiným jménem, pak se zamotá uprostřed mokřadů krasových jezer Prološko blato. Odtud vytéká vyvěračkami jako jiná řeka, což je ještě logické. Totéž platí i pro naši Punkvu, která se vynoří na povrch teprve vývěry v Macoše a z Punkevních jeskyní.
Nicméně ostatní změny názvu Trebižatu se objevují náhle bez hlubší souvislosti. Pokud k devíti jménům Trebižatu přidáme ještě stará místní toponyma a lokální lidové názvy, tak se dostaneme až na třináct pojmenování jedné řeky. Asi to není zapsáno v žádné knize světových rekordů, ale domnívám se, že v počtu jmen Trebižat sotva najde konkurenci.
Zážitkový park pro všechny
Poprvé Trebižat překonáváme na silničním mostě v dědině výstižně nazvané Kamenmost. Západně od mostu se řeka podle mapy jmenuje Vrljika (případně Vrlika), na východ od něj zase Matica. Proč ostrou hranici dvou jmen jedné řeky tvoří na mapě tento most? To opravdu nevím.
Dalmatským vnitrozemím Chorvatska se pomalu suneme k městečku Imotski. Dechberoucí propasti u Imotského tentokrát vynecháváme a vstupujeme do Hercegoviny. Nyní nás Trebižat, momentálně však Matica, bude doprovázet až ke svému ústí do Neretvy. Občas se před námi schová do jeskyní, jindy si zase od řeky odskočíme my. Ať už kvůli pamětihodnostem, nebo protože se Trebižat řítí údolím mimo sjízdné komunikace.
Nedaleko za hranicí Bosny a Hercegoviny končí rovina Imotského polje. Tady se řece postavila do cesty hradba vápencových hor. Řeka (stále Matica) překážku vyřešila po svém a jižně od vesnice Drinovci se zavrtala do podzemí. Původní ponor ovšem zalila přehrada. Pár kilometrů od přehrady se uvnitř nehostinné krasové pustiny nachází Avanturistički park Peć Mlini. Ten potěší vyznavače adrenalinu i tuláky. Pestrá nabídka aktivit i výborná infrastruktura ukazují, že Bosna a Hercegovina už definitivně vystoupila z periferie Evropy.
Oáza jako z pohádky
Na severním okraji parku Peć Mlini se nachází černá jeskyně Ravlića pećina (též Ravlića špilja). Celý podzemní systém se skládá z více pater, první patro je přístupné veřejnosti. Za horkého červnového poledne prohlídka nesmírně osvěží. I když je trasa krátká, z chladného dómu se vůbec nechce ven do žhavé výhně. Vstupní partie jeskyně postihlo v minulosti skalní řícení, hlouběji v dómu se vyskytuje hezká sintrová výzdoba.
Poprvé pravěcí lidé osídlili tuto jeskyni v 6. tisíciletí před naším letopočtem.
Ravlića pećina se ukrývá poblíž horní hrany hlubokého skalního amfiteátru a výhledy od jeskyně berou dech. V širším okolí existuje několik horolezeckých cest, ale hlavně se nad skalním amfiteátrem táhne lano nejdelší zipline dráhy v Bosně a Hercegovině. Na dně amfiteátru se nachází úchvatná oáza uprostřed kamenité krajiny. Mezi stromy se klikatí spleť vodních ramen, vidíme zarostlé trosky starých mlýnů, rostou tu obří fíkovníky. Říčka se tu v krátkém kaňonu prodírá mezi balvany a nízkými vodopády překonává vápencové stupně. Turistická stezka pokračuje až k vysoké stěně, kde se mohutnou vyvěračkou dere řeka ven z podzemí.
Býval jsem zapáleným fanouškem knih J. R. R. Tolkiena. A jestli se některé skutečné místo přesně trefilo do mých představ „Roklinky“ z Pána Prstenů, tak to je právě Peć Mlini. Zároveň na dně kaňonu začíná trasa nejtěžší ferraty v Bosně a Hercegovině. Kromě náročného výstupu vám porci adrenalinu ještě zvýší hojný výskyt zmijí.
Divoká Koćuša
Vraťme se na chvilku k zeměpisným hříčkám. Vyvěračka Peć Mlini se často prezentuje jako pramen Trebižatu. Odtud se počítá také kilometráž řeky, ta činí 51 kilometrů. Předešlé toky (Matica, Vrljika, Ričina, atd.) se do ní nepočítají, nicméně jako součást Trebižatu se uvádějí. Pěkný zmatek, co? A pokud se podíváme do kvalitní mapy, zjistíme, že řeka, která vytéká z vyvěračky Peć Mlini se nejmenuje Trebižat, nýbrž Tihaljina! A to podle sousední vsi.
Níže po proudu pak Tihaljina přibere vodu z vyvěračky Klokun. Hercegovci tvrdili, že nová svěží voda tady Tihaljinu „omladila“, proto se řeka odteď dočasně jmenuje Mlade. Některé mapy ji i tak zakreslují, jiné nikoliv. Avšak encyklopedie řeku Mlade zaregistrovaly. Nespoutaná říčka Mlade se s divokým mládím rozloučí opravdu stylově – poblíž vesnice Veljaci předvede svoji sílu krásným vodopádem Koćuša.
Výška vodopádu Kočuša dosahuje pět metrů, na délku pak měří padesát.
Před šestnácti lety bylo u vodopádu liduprázdno. Žádné hospody, žádné parkoviště, žádní turisté. Tehdy jsme se na cestu k vodopádu složitě vyptávali. Nyní stačí sledovat směrovky „Přírodní vodní park Koćuša“. U parkoviště se prvně objeví stylové restaurace, které lákají na tradiční hercegovinskou gastronomii. Za nimi už hřmí zpěněná voda. Vodopád Koćuša je sice nízký, ovšem uchvátí vás svou mohutností, zejména za vysokého stavu působí dost nebezpečně. My jsme tu byli v době, kdy vydatné deště zvedly hladinu a rozbouřená řeka Trebižat se místy vylila z břehů. Koćuša nám tak ukázala svoji nejdivočejší podobu!
Hercegovina na dlani
Pod vodopádem Koćuša se Mlade uklidní a vstoupí do otevřené krajiny Ljubušského polje. Tady řeka naposled změní jméno, kdy se z ní už zcela oficiálně stane Trebižat. V krasové rovině pak překonává pár pěnovcových bariér jako například Bililo nebo Baščina, kam se místní chodí svlažit a dopřát si pohodu přírodních pláží.
To už se Trebižat blíží k městu Ljubuški, které se pyšní řadou historických památek. V katolickém klášteře na předměstí Humac se nachází nejstarší muzeum Bosny a Hercegoviny, nedaleko od něj leží zbytky římského vojenského tábora. Za severním okrajem centra se pro změnu na příkrých stráních rozprostírá pitoreskní muslimská čtvrt. My jsme si z pamětihodností vybrali středověkou pevnost (tvrdjava hercega Stjepana), respektive hrad, který se dominantně vypíná vysoko nad městem. Odtud si prohlédneme snad půlku Hercegoviny.
Hrad nad městem Ljubuški. Pohled z horního hradu na dolní hrad, kde se nacházejí ruiny staré mešity. Vrch vedle hradu funguje jako startovací rampa pro vyznavače paraglidingu.
Hrad se spojuje s legendárním „hercegem“ (vévodou) Stjepanem Vukčićem Kosačou, který se během rozporů v bosenském středověkém království osamostatnil. Pro jeho panství se později vžil název Hercegovina. Stjepan Vukčić Kosača byl mazaný pragmatik, zuřivý bojovník a neukojitelný alfasamec, který dokonce svému synovi přebral snoubenku. Chvíli se klonil ke katolicismu, chvíli k pravoslaví, ovšem ve své zemi otcovsky chránil heretiky z „kacířské“ nezávislé církve bosenské. Účelově uzavíral spojenectví se sousedními černohorskými šlechtici, Benátčany, Dubrovnickou republikou, Turky a Srby. Nicméně zakrátko se s nimi zase řezal.
Centrum turismu
Ale zpátky k řece. Za městem Ljubuški Trebižat pokračuje hlubokým údolím. Tento úsek patří mezi turistické stálice Hercegoviny. Některé partie dolního toku Trebižatu si oblíbili vodáci, lokální agentury tu hojně nabízejí „kanoistická safari“. Bystrý proud řeky tu překonává spoustu romantických kaskád a travertinových bariér. U nich se rozprostírají pláže, výletní hospůdky a chladné říční tůně poskytují výborné osvěžení. Hlavním magnetem je však vodopád Kravica. O něm i dalších zajímavostech Hercegoviny jsme již více psali zde.
Vodopád Kravica se prezentuje jako „oáza v kameni“. Toto přirovnání odpovídá realitě.
Stroj turistického průmyslu tady běží naplno. Pět let po válce tady bylo pár turistů, infrastruktura byla totálně zdevastovaná. Před šestnácti lety už to zde slušně tepalo, ovšem teď v sezoně tu jsou úplné návaly turistů. I když jde o klasický „turistický Václavák“, tak Kravica určitě stojí za návštěvu. Ten ostrý kontrast příjemné vody a rozpáleného Středomoří je opravdu výjimečný.
Nakonec Trebižat dospěje k městu Čapljině, kde se řeka vlévá do Neretvy. Těsně před svým ústím ještě Trebižat u vesnice Struge vytvoří deltu s rameny, splavy i malými vodopády. U nich se nachází populární přírodní koupaliště Jaz, kde místní odvážlivci skáčou do hlubokých tůní přímo z železničního mostu. A občas pyšně tvrdí, že koupání je zde lepší než v blízkém Jadranu.
Může se hoditPodrobné informace o jeskyni Ravlića pećina a ostatní tamní nabídce získáte z facebookového profilu Avanturistički park Peć Mlini. Ljubuški s okolím přiblíží stránky místní turistické organizace. A vše o vodopádu Kravica se dozvíte zde. Co je Hercegovina? Přesnou hranici Hercegoviny lze těžko stanovit. Trochu ji respektují tamní územní jednotky. Traduje se, že z Bosny odtékají řeky do Dunaje a Černého moře, z Hercegoviny pak do Jadranu. I když to také není zcela přesné. Místní starousedlíci však pořád mají hranici zafixovánu v podvědomí. Západní Hercegovinu obývají převážně Chorvaté. Postupně se přidávají Bosňáci. Ti roztroušeně převládají okolo Mostaru a hlavně na severu Hercegoviny v Jablanici a Konjicu. Naopak na východ od Stolce dominují Srbové. |
