Z trojice pohoří, kterými probíhá státní hranice mezi Českem a Slovenskem, jsou Javorníky docela jistě nejméně známé. Zatímco Moravskoslezské Beskydy mají Lysou horu či Radhošť a Bílé Karpaty kopanice nebo Velkou Javořinu, Javorníky mají… tichou zadumanou krásu. Pouze nejzápadnější část hřebene kolem vrcholu Kohútka je hlavně v zimě živější, ale žádný Disneyland tu nečekejte.
Hřeben Javorníků jen mírně přesahuje hladinu tisíce nadmořských metrů, ale převýšení vůči okolí je i tak na středoevropské poměry značné, vždyť údolí Váhu leží o nějakých 700 metrů níže. Vrcholové části hor jsou na mnoha místech bez zalesnění a tak si výhledů do dalekého okolí užijete více než dost.
Rozcvička po zelené
Východištěm do Javorníků je nám Čadca, dopravně dobře dostupné město na hlavní železniční trati kousek za česko-slovenskou hranicí (420 m). Lokalita se vzhledem k bezohledné asanaci po druhé světové válce, jíž padla za oběť prakticky veškerá historická zástavba, ovšem nehodí k ničemu jinému než k doplnění zásob na čtyřdenní pochod, a tak Čadcu rychle a rádi necháváme za zády.
Pro výstup na hřeben volíme o něco delší, avšak zajímavější trasu po zelené značce, která směřuje kolem malebné osady Kyčera na Vojtov vrch (840 m). Tady se poprvé setkáváme s charakteristickým krajinným typem, který nás bude provázet po následující desítky kilometrů: hřeben Javorníků se vlní přes oblé vrcholy a nepříliš hluboká sedla v rozmezí nadmořských výšek 750 až 900 metrů, střídají se kratší lesní úseky s otevřeným terénem. Pokud narazíme na lidské sídlo, jde o malé, roztroušené osady zpravidla „schované“ těsně pod hřebenem.
Dojmy z krajinných krás ovšem poněkud kazí nevlídné počasí, které nás nakonec přiměje k noclehu v přístřešku u samoty Podhrady. Je tu pramen vody a ráno si zpod stříšky užíváme výhledů na Malou Fatru a Kysuckou vrchovinu – bližšímu horizontu dominuje mohutný, osamocený masiv Ľadonhory (999 m).
Dvě rozhledny a umění v krajině
Za zahřívací výstup na zalesněný Chotárny kopec (906 m) jsme po ránu vzhledem k nízkým teplotám docela rádi a brzy poté se před námi opět otevřou daleké obzory. Z rozhledny na Marťáckém vrchu (854 m) je výhled prakticky neomezený, od Strážovských vrchů a Fatry po Moravskoslezské Beskydy.
Drevená brána s citátem Matky Terezy „Není těžké nasytit chudé, těžké je nasytit bohaté“ stojí v osadě Bielovci. Může existovat lepší místo na rozjímání v horách?
Úsek přes Vrchrieku (861 m), Jakubovský vrch (875 m) a Mikovčákovu rozhlednu až do sedla Semeteš (680 m) patří mezi nejmalebnější a také nejodlehlejší na celé trase. Širokými loukami tu a tam prostupují osamělé stromy, cesta se chvílemi noří do řídkého lesa aby nás z něj za pár minut zase vyvedla na další krásnou planinu. Na patnácti kilometrech míjíme jen tři roztroušené osady, částečně obydlené trvale, částečně sloužící k rekreaci.
Za Marťáckým vrchem zaujme několik krajinných instalací, kdy umělec buď dotvořil přírodní úkaz (jako v případě Trilobitu vytesaného do balvanu) nebo do plenéru umístil nové dílo (bizarnější Kameňovník). Interpretací děl může být celá řada a zůstávají na každém návštěvníkovi.
V sedle Semeteš
Sedlem Semeteš (680 m) prochází málo frekventovaná silnice z Turzovky do Bytče a kolem ní je rozházených pár chalup. Původní plán vystoupat ještě večer k rozhledně Luby nakonec po studiu meteorologických podmínek korigujeme, v noci totiž hrozí mráz. A bereme zavděk noclehem v penzionu U Cipára položeném přímo v sedle.
Dědictví Československa
Na úvod třetího dne nás čeká vydatné stoupání na masiv Luby (911 m), kde se nachází mohutná dřevěná rozhledna. Její stav je ovšem žalostný a nakloněná konstrukce budí dojem, že se každou chvíli zřítí. Pokud by ani to případné zvědavce neodradilo, dostatečnou výstrahou je chybějící spodní patro schodiště/žebříku. Nemožnost výstupu na věž vlastně ani moc nevadí, protože i z úrovně terénu se otevírají velmi pěkné pohledy zejména severním směrem na Moravskoslezské Beskydy.
Osada Záblatie pohladí po duši.
Rovněž sestup z Lubů je poměrně strmý, a když se cesta narovná, procházíme kolem další nádherné osady Záblatie. Pak už se profil uklidňuje a značka (nejprve červená, posléze modrá) vede bez velkých změn směru přímo k západu. Vrchol Červenky (948 m) s horní stanicí lyžařského vleku představuje další vynikající rozhledový bod.
Trasa pokračuje dosud nejdelším lesním úsekem mj. přes Čemerku (1 052 m), poprvé se tak dostáváme nad tisícimetrovou vrstevnici. To se již blíží rekreační osada Kasárne, která leží stále ještě na slovenském území, ale již v těsné blízkosti státní hranice.
Výhled z luk u osady Kasárne, v pozadí jsou vidět Moravskoslezské Beskydy.
Pamětníci dělení Československa si vzpomenou, že v době vzedmutých nacionálních vášní představovala právě tato osada jeden z neuralgických bodů při rozpadu federace.
Přístup po silnici do slovenských Kasární byl totiž tehdy po silnici možný pouze přes hranici z moravské strany a česká vláda se zprvu snažila s nově vzniklým samostatným Slovenskem toto území vyměnit za jiné. Slováci to však neakceptovali a následovaly různé drobné naschvály typu zamezení vjezdu motorových vozidel a sporů o vlastnická práva k pozemkům. Věc se urovnala až po řadě let, zásadní změnou bylo vybudování nové příjezdové silnice ze slovenského Makova.
Kasárne dnes působí mírumilovným dojmem osady, která si je vědoma svého rekreačního potenciálu – o tom ostatně svědčí výstavba několika nových apartmánových domů. My každopádně bereme za vděk pauzou na terase jednoho z tamějších hotelů a opět se kocháme vyhlídkou na hřeben Beskyd.
Nádherný úsek mezi Velkým Javorníkem a Stratencem
Po této pauze je krátký výstup na Velký Javorník (1 072 m), nejvyšší vrchol Javorníků, hračkou. Sem ještě z Kasární pár výletníků dojde, pokračování hřebene směrem na západ je však opět prakticky liduprázdné. Až na Stratenec (1 055 m) jdeme převážně po horských loukách a u rozhledny také nocujeme. Západ slunce osvětlující Beskydy a Hostýnské vrchy korunuje závěr povedeného dne.
Na chvilku do civilizace
Za Stratencem hřebenovka výrazněji klesá a taky se noří do lesa, na vyhlídky musíme na nějakou dobu zapomenout. Na Malém Javorníku (1019 m) se stezka přimyká ke státní hranici a bíločervené patníky nás budou provázet po dalších deset kilometrů.
V okolí vrcholu Kohútka (913 m) přicházejí výraznější stopy technické civilizace v podobě několika horských chat, sedlem pod Kohútkou také prochází vedlejší silnice. Mnohem větší „cvrkot“ tu ale bývá v zimě, neboť na severních (moravských) svazích se lyžuje. Jako místo vhodné k občerstvení ale hotel Kohútka samozřejmě dobře poslouží i v létě.
Kříže na Stratenci připomínají padlé v osvobozovacích bojích v květnu 1945.
V dalším postupu směrem na západ se hřebenovka opět noří do liduprázdných lesů a převážně mírně klesá. Z časových důvodů se na rozcestí Krkostěna, kde se hřeben láme v pravém úhlu k jihu, rozhodujeme k sestupu do údolí a zbytek javornického hřebene včetně výrazného vrcholu Makyty (923 m) si necháváme na příště.
Do poklidné valašské obce Huslenky zbývá už jen asi půldruhé hodiny sestupu. Javorníky, krásné a trochu podceňované česko-slovenské pohoří necháváme za zády, s cílem se tam zase brzy vrátit.
Může se hoditPřechod jsme pojali „na těžko“, tedy s výbavou na noclehy v přírodě a proviantem na čtyři dny. Teoreticky by to šlo i bez spacáků a karimatek, ovšem nějaké potraviny musíte mít sebou tak jako tak. První etapa Čadca–Podhrady Druhá etapa Podhrady–Semeteš Třetí etapa Semeteš–Stratenec Čtvrtá etapa Stratenec–Huslenky |
