Konavle neboli pěkně chorvatsky Konavosko Polje je takový půlměsíc, který se táhne od Cavtatu (mimochodem tady mě Jadran fakt vzal za srdce, ne že by to byl oceán, ale ta mohutnost a síla je cítit ve vzduchu všude, kam se pohnete) až po Molunat, nejjižnější chorvatskou přímořskou vesničku, kde se dá ještě hovořit o turismu. Z jedné strany je ohraničen mořským pobřežím, z druhé bosenskými hranicemi.
Pomyslné okraje půlměsíce vytvářejí až dvanáct set metrů vysoké horské hřbety, mezi nimiž se rozkládá na dalmatské poměry naprosto rovné úrodné údolí – zelené Konavelské polje.
Máme štěstí, že jsme v 21. století a chorvatská dálnice A1 vede až hluboko pod Makarskou. I tak nás pak čeká únavná cesta po pobřežní magistrále směrem na jih.
Přiznávám, že netuším, na co se připravit. Obvyklý prázdninový autovýlet na Jadran končí – z důvodu zachování pevných nervů řidiče i spolucestujících – většinou na Istrii. Člověk tu má stále pocit středoevropské půdy pod nohama a hlavně – zdejší politici už před mnoha lety pochopili, že bez rozumného dopravního spojení se neobejdou.
My jsme ale teď Istrii na hony vzdáleni. Jako bychom spadli do jiné galaxie. Přespáváme jihovýchodně od Dubrovníku a právě v Cavtatu dopoledne skáčeme s ostatními turisty do terénních aut. Usadím se pohodlně v Nissanu Terrano II 2.7TD 92kW 4x4 a těším se na outdoorovou jízdu.
Pojedeme po asfaltkách, ale i blátem polních cest nebo po lukách. Nízkým osobákem s náhonem pouze na dvě přední kola by to tu nešlo – leda by se člověk chtěl podívat jen na vyhlídku nebo navštívit některou z vesnic. Nás však čeká dobrodružství.
Nervy na pochodu
Nejdříve se musíme dostat nahoru. Konavle jsou sice úrodná placka, ale mnohem více je to jakási náhorní plošina, kam se – pro mě bohužel – musí jet do vrchu. Tudíž po příkrých serpentinách, pokud se chceme kochat Jadranem, dubrovnickou riviérou i Elafitskými ostrovy, kde se zatraceně dobře koupe v místních miniaturních zátokách přímo z jachty.
Takže se „škrábeme“ klikaticemi nahoru do nějakých 550 metrů nad mořem s cílem dojet co nejblíže vesničce Velji Do. Za normálních okolností by půlkilometrová nadmořská výška neznamenala téměř nic, jenže tady jedeme od nuly. A řidiči skládají novou zkoušku zručnosti.
Mé nervy drásající výjezd má sladkou odměnu – výhled. Úchvatný, jinak se to prostě nedá nazvat. A vlastně mi vůbec nevadí, že tady docela fouká a moře na obzoru už se utápí v oparu. Jadran z výšky je vždycky okouzlující. Možná kdybychom to celé naplánovali před západem slunce, povýšilo by to zážitek ještě o několik tříd.
Placka uprostřed velehor
A pak se překlopíme na druhou stranu směrem do vnitrozemí – a jsme tam. Placka uprostřed velehor, džungle na dosah vyprahlé a sluncem zkoušené vegetace, zapomenutý kraj jen pár kilometrů od přistávajících letadel na dubrovnickém letišti Čilipi. Tohle přesně jsou Konavle. A taky nebesky skvělé fíky přímo z fíkovníku, výborná rakija od místních a spousta zvířat, která naši terénní kolonu sledují jako strašně zajímavou atrakci.
Chladím si nohy v třeskutě ledové říčce Konavočici. Kdybych nevěděla, že jsme přes tisíc kilometrů od české kotliny, myslela bych si, že právě trávím dovolenou někde v lužních lesích kolem novomlýnských nádrží. Je horko, hodně horko, ze svěžího mořského klimatu nezbývá nic. Je to úplně jiné Chorvatsko.
Všechny perly jihu Dalmácie
Jenže my si chceme dopřát i docela normální turistické starosti. Jižní Dalmácie má výhodu, že je tu namačkáno tolik atrakcí v tak dostupných vzdálenostech, že by byla škoda zůstat na jednom místě. Říká si přímo o týdenní, případně dvoutýdenní okruh – na ten už by se ale hodilo obytné auto, neustále měnit ubytování je přece jen únavné.
Pokračujeme na nejjižnější výběžek Chorvatska. Poloostrov Prevlaka, který střeží vjezd do Boky Kotorské a dodnes je předmětem sporu mezi Chorvaty a Černohorci, je tak divoký, že se tomu ani nechce věřit. Tady opravdu nejsme na Istrii, byť je tu jednou z hlavních atrakcí rakousko-uherská pevnost.
A pak už to následuje v rychlém sledu. Jedinečný Dubrovník ani není nutné představovat, pryč jsou však zlaté časy, kdy jsem se potulovala po hradbách jen s několika dalšími turisty a Stradun v samém centru se dal procházet bez větších kolizí s tisíci návštěvníky. Možná letos…
Následuje přejezd na poloostrov Pelješac a především zastávka v městečku Ston na „Velké chorvatské zdi“. Zdejší opevnění má k tomu čínskému sice daleko, ale i tak je to zajímavá podívaná.
A pak je tu nezapomenutelná koupačka na Pelješaci, trajekt na Korčulu a pěší pochod nitrem ostrova na půvabnou písečnou pláž Lumbardu. Přesouváme se trajektem na ostrov Hvar, odsud na Brač a na jeho slavný (máme štěstí, je tu minimum turistů) výběžek Zlatni rat a končíme na Makarské.
Může se hoditJak se tam dostat Pravidla vstupu Aktuální hygienická opatření Značka bezpečnosti Pronájem terénního vozu Turistické informace |