Že jste se ocitli v jiném světě, vám dojde hned po otevření skleněných dveří na letišti. Kdo nikdy necestoval do podnebného pásma jihovýchodní Asie – lze to přirovnat k situaci, kdy byste zcela oblečení s batohem na zádech vlezli do sauny, kde zrovna v rámci rituálu grilují na kamnech uleželý bůček a vedle bublá v kotli vývar říznutý dva týdny nepranými ponožkami. Vylézt z letiště je jako projít hvězdnou bránou: rozdíl vteřiny a přitom vesmíru zároveň.
Ačkoliv jsou v mnoha ohledech Hongkong a vnitrozemská Čína zcela odlišná prostředí, až byste nevěřili, že mohou být součástí stejného státu, některé věci jsou ve všech čínských městech, které jsem projela, stejné. Kupříkladu spořádaná fronta na taxíky u letiště.
Místní říkají, že Číňan jak vidí frontu, tak se do ní zařadí, i když netuší, na co je. Když tak fronta na taxík vede přes tři rohy fotbalového hřiště, postaví se na konec a spořádaně čeká, zatímco Evropanovi by explodovala hlava.
Ozvěny evropské pohodlnosti
Já jako Evropanka, která se narodila až po revoluci, nejsem zrovna frontová bojovnice, a tak než bych hodiny čekala na taxikáře, raději se proderu do metra. Za těmi jezdícími schody už pak zase narážíte na ty rozdíly mezi Hongkongem a vnitrozemskou Čínou. Zatímco v Hongkongu nepocítíte větší rozdíl oproti Evropě, ve vnitrozemí je každý nástup do metra prezentací umění lustrování.
Hongkong nezapře minulost dýchající Britským impériem a úpěnlivě se drží některých svobod, které jsou pro nás v Evropě běžné.
Můžete si říkat, že na minulosti nezáleží, ale vězte, že tyhle zažité zvyky pocítíte každý den. Ve chvíli, kdy si budete chtít něco zaplatit a bude vám fungovat mezinárodní kreditka, což za hranicemi Hongkongu nejde. Ve chvíli, kdy si budete chtít prohlédnout sociální sítě a půjde to, což za hranicemi Hongkongu nejde. Či ve chvíli, kdy si budete chtít něco „vygooglit“ nebo najít na mapě a nebude to problém, zatímco za hranicemi Hongkongu na něco takového můžete zapomenout.
A ještě jedna zásadní maličkost – angličtina. Tady se s ní domluvíte, zatímco ve zbytku Číny je to zhruba tak účinné jako mluvit klingonsky. Nemyslete si ani, že si pomůžete jako v jiných světových jazycích tím, že některá slova znějí stejně. Neznějí. Hotel není hotel, bus není autobus a ani ty číslovky se neukazují stejně (viz. třeba tento odkaz).
Střet s realitou
Stejně tak vás mohou zarazit společenské zvyklosti místních. Naproti naleštěným vitrínám obchodů těch nejzvučnějších značek se o víkendu rozsypou po chodníku papírová 1 až 2+kk z kartonu, která si tu staví převážně filipínští přistěhovalci. Mezi papírovými stěnami si pak čtou, odpočívají nebo třeba jedí.
O víkendech se ulice promění v provizorní bydlení přistěhovalců.
Služebné, chůvy a jiné pomocné síly v domácnosti mají podle místních zákonů nařízeno, že nemohou žít jinde než v domě svých zaměstnavatelů. Jsou na to vázána jejich víza. Zároveň mají jediný den volna – neděli. Je to tak jediný den, kdy mohou z domu, a tak toho náležitě využívají.
Vidět to s nadhledem
Hongkong však poskytuje i méně smutné pohledy. Jako nejlepší bod pro rozhled na město by se kromě parku okolo kopce nesoucího název The Peak mohlo zdát i ruské kolo v přístavu. Vstupné na něj je více než příznivé – dvacet hongkongských dolarů, tedy necelých šedesát korun. Pro fanoušky společnosti Apple mám dobrou zprávu – stejně úžasný výhled je z nedalekého Apple storu.
Politická situaceBritánie předala Hongkong Číně v roce 1997 a od té doby je toto území spravováno podle principu jedna země, dva systémy. Hongkong je tak skutečně takovým menším státem ve státě, kam kupříkladu z Česka nepotřebujete ani vízum. V Hongkongu funguje demokratické zřízení a město má autonomní výsady. Vnitrozemská čína se sídlem v Pekingu ale chce podle kritiků tyto svobody postupně omezovat, a i proto začaly letos v červnu masové protesty v ulicích. Já jsem Hongkong navštívila těsně předtím, než začaly masové protesty, a tak přímé zkušenosti nemám. Plno známých tam ale žije dál a nemají problém dostat se ze země nebo do země. |
Jestli se však neradi mačkáte a nechcete na ta nejprofláklejší turistická místa, je tady ještě jeden tip – vyhlídka 46/F Sky Lobby v kancelářském mrakodrapu Central Plaza. Vstup sem je zcela zdarma, lidí minimum, výhledy víc než skvělé a to samohrající piáno už jenom takový drobný bonus.
Ještě zajímavější výhled je v noci ze střech na osvětlené panorama města. Sky barů je ve městě přehršel a užít si k tomu výhledu i sklenku koktejlu je vždycky příjemný bonus.
Pokud jste však více fanoušek koktejlů a méně výšek, stojí za to vypravit se do místní zábavní čtvrti Lan Kwai Fong. Najdete tady klokotajíci ulici, davy řítící se za zábavou a podniky, mezi nimiž nechybí ani takový, kde vám načepují míchané koktejly rovnou z pípy.
V ulicích Hongkongu jezdí speciální úzké tramvaje.
Nebudu lhát, Hongkong je místem společenské zábavy ve změti betonu. Zároveň však stačí podívat se na město z ptačí perspektivy o nějaký ten metr výš a rozšířit záběr. Pak uvidíte, že o kus dál je město vlastně záplavou zeleně, ze které se budete dívat na tu hromadu šedi a budete mít pocit, že je to strašně daleko.
Zelená střecha nad záplavou betonu
Na ostrovy, kde ani nejezdí auta, či na nedotknuté pláže je to jen hodinku dvě cesty. Pokud však chcete zůstat víceméně ve městě a užít si zeleň, vyjděte si na The Peak. Tenhle kopec se tyčí rovnou nad městem. Dostanete se na něj trochu delší obdobou petřínské lanovky, což se nám třeba nepoštěstilo, neboť měla po 125 letech provozu první výluku.
Dojet se dá i autobusem a pro sportovce je prý překrásná procházka nahoru večer při měsíčku. Během dne to rozhodně nedoporučuji, protože po vyzkoušení menšího výběhu ve městě můžu s jistotou říct, že ti, kteří se drápou v místním podnebí během dne do kopce nebo běhají v parku, jsou stejná sorta lidí, co leze na Nuselském mostě za zábradlí, jen tu sebevraždu tady jinak maskují.
Výhledy z The Peak
Ať už pěšky nebo motoristickou jednotkou, nahoru člověka táhne touha po zeleni. Má to však jedno úskalí. Pokud nechcete skončit požraní hmyzem od hlavy k patě, je dobré se na to připravit. Já jsem se pokoušela držet se ekologických zásad a koupila si místní přírodní prostředek. Rozhodně vypadal pěkně, ale kromě toho, že jsem smrděla citronem a borovicí na hony, jiný efekt to nemělo. Veškerý hmyz tenhle odér naprosto ignoroval a já měla brzy po rukách mapu místního pobřeží v odstínech rudé. Zjednodušeně – přivezte si největší český dryák, který vám v drogerii prodají.
Pokud jste vybaveni, můžete si užít stezku parkem nahoře na Peaku nerušeně a užívat si co chvíli výhledy na město. Cesta na úplný vrchol kopce je poměrně zábavná. Když jsem se na něj soukala v květnu já, s pofukujícím větříkem jakoby snad začalo být malinko chladno, což bylo při 40 °C a 90% vzdušné vlhkosti zhola nemožné.
Jenže pak se mi přes stezku začaly převalovat „chuchvalce“ čehosi bílého, ne nepodobného evropské podzimní mlze. Když jsem pak vystoupala až nahoru, bylo zjevné, že z vyhlídky nic nebude. Správného turistu to však neodradí, což bylo pro mě krásnou ukázkou absurdity doby. „Pic or it didn’t happen“ – a tak si davy lidí dělají selfíčka a pózují před mléčnou clonou v místech, kde by mohlo být to panorama.
Lanovkou do kláštera
Jestliže vám v Hongkongu zbylo dost času na krátký jednodenní výlet mimo město, vyplatí se nevěřit moc průvodcům a vynechat návštěvu Macaa. Tohle rozhodnutí jsem prodiskutovala s místními experty a nelitovala jsem. Ne že by prý koloniální část nestála za to, ale pokud vám zbývá jen jeden den a musíte se rozhodnout co spíš, jeďte na Velkého Buddhu.
Jede se k němu městským metrem až na ostrov Lantau. Buddha je součástí klášterního komplexu Po Lin na náhorní plošině Ngong Ping. Dá se na ni vyjít i pěšky, pro nezdatné a nemající hodiny času si lze cestu výrazně zkrátit lanovkou – cesta tam a zpátky vyjde na několik set korun, ale výhled stojí za to. Z prosklené budky je vidět „zazeleněné“ úpatí kopce i azurový záliv vzdálený kilometry daleko.
Samotný Buddha je v srdci komplexu, kam musíte od lanovky ještě chvilku jít. Socha se tyčí nad schody na samotném vrcholu kopce a už při stoupání nahoru vás udeří do obličeje, jak dechberoucí socha to je a jak náročné asi muselo být ji tady vystavět. Samotná prohlídka areálu zabere zhruba tři až čtyři hodiny.
Socha Velkého Buddhy
Návrat zpátky do města je pak tvrdší srážka s realitou. Metro volně přechází v nadzemku, takže cestu máte i s výhledem na místní „Jižák“, který vypadá jako několik pražských sídlišť natlačených na sebe. Prostoru je v Hongkongu jako v každém velkém městě málo, a tak se s ním neplýtvá. Z betonového základu rostou paneláky až do nebe. Logika přitom zůstává poměrně přímočará – čím výš jste, tím jste v příjemnějším prostředí a víc na úrovni.
Ve městě se už i chodníky postupně přesouvají nad zem a lidi přecházejí po mostech z domu do domu jako v postapokalyptické době, kdy se země nemůžete dotknout. Hongkong je však město skrytých zajímavostí, takže i když tomu městské stavební úpravy nenapovídají, sejděte někdy dolů. Dost možná totiž najdete na okénku některého ze street food bister michelinskou hvězdu.
TramvajJednou ze zajímavostí Hongkongu jsou úzké tramvaje. Na první pohled jsem se neubránila vzpomínce na film, kde se autobus vcucnul do škvíry mezi dva nákladní vozy. Tenhle dopravní prostředek vypadá, že se každou chvíli svalí na bok a je mnohem vyšší než by k jeho šířce odpovídalo. I tak to však zkuste. Interiér, který i přes plast evokuje vzpomínku na starodávné tramvaje s dřevěnými lavicemi, je v ostrém kontrastu s moderními výškovými budovami i s venkovní fasádou vozu – ten je totiž obvykle nápadně barevný a samozřejmě posetý reklamami. Normálně jsou tramvaje dost plné, ale pokud si jako my vyberete ten úplně poslední noční spoj před ukončením provozu, můžete si cestu užít. Pokud vylezete do prvního poschodí, hned vpředu se dají otevřít okna a za jízdy si můžete v první řadě nechat povlávat vítr ve vlasech. Pocit, který si troufnu říct, jinde v Hongkongu nezažijete. |
