Malé uklidnění na úvod: stejně vás dříve či později napálí. Na Cejlonu, v Nigérii, Maroku i v Bolívii. Nevyhnete se tomu – leda že byste v dané zemi/oblasti pobývali dlouhé měsíce či tam dokonce žili a tím získali čas detailně nasát místní zvyklosti. To při turistických návštěvách zpravidla nedokážete.
Druhý kladný bod: ano, v exotických zemích občas zaplatíte za totéž víc než platí domorodci. Jen málokdy to ale bude rozdíl, který by vás skutečně finančně bolel.
A pak moc záleží na vašem vnitřním rozpoložení, jak se k věci postavíte. Oběd předražený o v přepočtu třicet korun či naúčtování drobného „příplatku pro bílé“ žádného Zápaďana a tím ani vás nezruinuje. Zejména ne v situaci, kdy jste za letenku a další výdaje zaplatili třeba dvacet tisíc.
Jeden extrém říká: nezabývejme se blbostmi, jsme tu kvůli něčemu jinému a navíc oni jsou chudí a my ne, kašleme na to se s někým hádat. Druhý extrém velí: nenecháme ze sebe dělat pitomce a dejte mi moje peníze zpět, vy zloději nenažraní.
Nabízím třetí cestu, kompromis s idealistickým poučením. Řekněte jasně: co jsi nám naúčtoval (za jízdné, jídlo, ubytování, koberec, cokoli) není fér. Víme to, zaplatíme jen tolik, kolik má zboží nebo služba opravdu stát, případně nám vrať peníze.
Tvařte se suverénně, skoro vždycky uspějete. A když se dostanete na férovou cenu, dejte dotyčnému solidní „bakšiš“, třeba ve výši poloviny rozdílu. Tím si zachováte důstojnost jak vy (dáte najevo, že nejste pitomci), tak i váš protějšek. Dost možná se i omluví a získáte na chvíli nového kamaráda.
To, abyste popsanou „třetí cestu“ zvládli, má ovšem několik předpokladů. Zde jsou ty základní.
Nikdy nedávejte najevo, že jste v příslušné zemi (místě) poprvé
Ta otázka na cestách skoro jistě přijde. Byl jsi už někdy u nás v Pákistánu, Jordánsku, Uruguayi? Klidně trochu zalžete. Odpověď „ano, ale už je to pár let“ omezí možnost, aby váš protějšek z vás dělal úplného hlupáka. Když prodejce či naháněč získá dojem, že se trochu vyznáte, nejspíš si nedovolí ty nejtvrdší triky.
Mějte alespoň rámcovou představu o tom, co kolik stojí
Projděte si předem cestovatelská fóra na internetu, vyzvídejte před odjezdem u kamarádů, kteří danou zemi navštívili, prolistujte Lonely Planet, zeptejte se ostatních cestovatelů. Pokud máte o zboží/službu opravdový zájem, poté, co uslyšíte nabídkovou cenu, tak vaši protinabídku výrazně „podstřelte“.
Příklad: víte, že dotyčný hotel prodává pokoje obvykle za 30 dolarů a na recepci uslyšíte padesát. Správná reakce je: podívejte se, tady to není nic moc, támhletudy fouká a ta omítka je hrozná, zaplatíme dvacet, možná dvaadvacet. Po chvilce „debaty“ se pravděpodobně dostanete na férových třicet. Že přitom vyslechnete litanie o tom, že kvůli takovým jako jste vy, tu všichni zkrachují, berte jako lokální kolorit. Samozřejmě nezkrachují.
Takhle vypadal hlavní súk v Damašku před válkou. Skoro to vypadá, že se tam již brzy zase budeme moci podívat. Smlouvá se o všechno.
Nepočítejte s tím, že v Hondurasu či na Srí Lance budou mít ve stánku u silnice čárové kódy a pevné ceny. A když víte, že lahev vody stojí běžně 10 a prodejce vás žádá o 20, klidně mu řekněte: „Zaplatím ti 10 tak jako jinde nebo nekoupím.“ V naprosté většině případů malý zlodějíček stáhne ocas a vy si ještě v jeho očích získáte respekt.
Berte ale na vědomí, že jsou prodejní místa, kde se ani v chudých zemích nesmlouvá. Občas to poznáte podle cedulek typu „fixní ceny“, jinde si to musíte zjistit předem. Příkladem jsou státem provozované prodejny suvenýrů v některých arabských zemích.
Nenechte se zahánět do kouta nátlakem
Dávejte si pozor na nabídky typu „tohle je poslední šance“, „zítra to už nebude“, „všude jinde mají zavřeno“ či „tvůj hotel shořel“. Ve skutečnosti není žádná nabídka poslední, přinejmenším ve vedlejším obchodě může přijít další. A i kdyby, zítra je taky den. Jinak řečeno, nenechávejte nákupy na poslední chvíli.
Taxikáři větří kořist na dopravním terminálu v marockém Nadoru. Na to, kolik má stát cesta do vašeho cíle se ale raději zeptejte předem někoho z ostatních pasažérů.
U „stánku“ v rybářském přístavu v mauretnánském Nouakchottu se prodává na co si vzpomenete. Ceny „podle ksichtu“.
Buďte obezřetní i ve veřejné dopravě
V řadě zemí se vás budou snažit „natáhnout“ také v linkovém autobuse či sdíleném taxíku. Zejména v případech, kdy jízdné vybírá průvodčí či řidič až na místě. Jistě nepojedete sami, proto se zeptejte před nástupem na reálnou cenu někoho z místních, kteří cestují s vámi, případně ukažte na displeji telefonu či v knize cifru jak ji uvádí Lonely Planet či jiný zdroj. Úspěch zaručen.
Naučte se aspoň pár slov v místním jazyce
Angličtina sice vládne světu (zdaleka ne všude), ale když dokážete arabsky, hindsky, portugalsky, čínsky apod. alespoň pozdravit a představit se, leckterá okoralá a vašich peněz lačná srdce to obměkčí. Dáváte tím najevo základní respekt k místním zvyklostem.
Pokuste se vyhnout tomu, abyste na neznámé místo přijeli pozdě večer
Na pokraji noci bude vaše vyjednávací pozice radikálně zhoršená. Pokud dorazíte do letoviska pod Patagonskými Andami či v mosambickém resortu o půlnoci, dost možná vám nezbude nic jiného, než přespat v drahém hotelu, protože jinde bude zavřeno a o smlouvání nebude řeč. Budete možná potřebovat využít taxíka, který nasadí nehoráznou cenu a vy nebudete mít jinou možnost než ji přijmout, pokud nebudete chtít jít pět kilometrů pěšky. A tak dále.
Mějte dostatek drobných bankovek a mincí, samozřejmě v lokální měně
Toto pravidlo je důležité především v taxících a na tržištích, ale nejen tam. Není nic potupnějšího, než když se v hotelu po pěti minutách dohadování sice dostanete na kýženou cenu řekněme 600 indických rupií a pak vytáhnete padesátidolarovku. Prodejce na vás vytasí takový přepočet, že o veškerou „slevu“ rychle přijdete.
Co kolik stojí se v tomto krámku v v pohraniční lokalitě Amdallai v Gambii nedozvíte. S jistotou tu ale večer dávají mač Realu Madrid proti Neapoli.
A stejně se jistě jednoho dne octnete v situaci, kdy se do pasti chytíte a nebudete z ní moci ven. Příkladem budiž jedna nevinně vyhlížející cesta ve vnitrozemí Senegalu: šlo o banální přesun v délce asi 80 kilometrů do města Kaolack. Po silnici jezdily sdílené taxíky, cenu obvyklou jsme přesně věděli (900 západoafrických franků XOF, tedy asi 35 Kč) a tvářili jsme se jako kdybychom v té zemi žili roky.
Za chvilku jsme nastoupili, auto jelo tam, kam mělo, a teprve před příjezdem do cíle začali pasažéři, kromě nás tedy samí místní černoši, platit. Podal jsem šoférovi dvě tisícové bankovky za dva lidi s tím, že zbytek si může nechat.
„Přidej, vy platíte 2 500 na osobu,“ zazněla odpověď. Nechtěli jsme se dát s odkazem na to, že ostatní platili přesně 900, jak jsme věděli předem. Finále debaty, která postupně stoupala do vysokých decibelů, nás ovšem odzbrojilo. „Oni jsou černí a chudí, platí 900. Vy jste bílí, platíte 2 500. A jestli se ti to nelíbí, tak nezapomeň, že máte v kufru zavazadla a já odjíždím.“
Tedy jsme zaplatili 2 500 a dostali batohy. Veškeré poučky o tom, jak se nenechat v exotických zemích okrást, nám byly k ničemu. A při čekání na další spoj jsme tiše přemýšleli o tom, jaká že je vlastně definice rasismu.
Zažili jste na svých cestách nepříjemnosti? Jak byste s odstupem tyto situace zvládli? A víte, v čem jste udělali chybu? Podělte se s našimi čtenáři v diskuzi, nejvíce zajímavým tématům budeme věnovat pozornost v dalších článcích...
Užitečná cestovatelská fórawww.tripadvisor.com |
