Během své návštěvy Ayersovy skály neboli Uluru si Steve Hill vzal na památku menší kámen. O necelý rok později se vydal z Canberry na tři tisíce kilometrů dlouhou cestu zpět do středu australského vnitrozemí, aby jej vrátil na původní místo.
Proč? Začal mu prý nosit smůlu. „Byl jsem úplný idiot, že jsem si ten kámen vzal. Měl jsem ho tam prostě nechat,“ stěžoval si v deníku The Canberra Times na oranžový kousek velikosti dlaně. „Kamarádi a příbuzní mi říkali, ať nic neberu, ale neposlechl jsem je,“ dodal.
Po sérii dopravních nehod, nákladných poruch na autě a přetrvávající nervozitě nicméně usoudil, že na jejich slovech možná něco bylo. A že nejlepší bude kámen vrátit zpět na jeho původní místo. K Uluru si proto udělal výlet podruhé.
Kletba Uluru
S podobným zážitkem není Hill zdaleka sám. Odnášet kameny z posvátné skály ve středoaustralské poušti je zakázáno pod pokutou 8 500 australských dolarů (137 tisíc korun). Přesto tomu mnozí ze zhruba tří set tisíc turistů, kteří každoročně ikonickou skálu navštíví, neodolají.
Někteří z nich si pak stěžují na podobné problémy jako Hill. Tento fenomén má i své jméno, říká se mu „kletba Uluru“.
Ti, kteří nemají možnost na místo znovu zajet, své pak už nechtěné suvenýry národnímu parku UluruKata Tjuta posílají poštou.
Důvod mají všichni stejný: jejich majitelé se domnívají, že jsou prokleté a přinášejí neštěstí. Ročně sem podle správy parku přijde kolem 350 balíků kamenů, štěrku a písku v zásilkách z celého světa.
Kam s ním?
Zatímco Hillovi trvalo necelý rok, než se rozhodl kámen vrátit, někteří se k tomu odhodlají třeba po čtyřiceti letech. Dosud nejtěžší balík, který do národního parku dorazil, vážil 32 kilogramů. K zásilkám je často připojen i krátký vzkaz s vysvětlením a omluvou.
„Je to sice hezké, že nám kousky Uluru posílají zpět, ale tak jednoduché to pro nás není,“ říkají zaměstnanci národního parku. „Je to komplexní záležitost. Nemůžeme totiž kameny vrátit jen tak někam, to by bylo i neuctivé vůči lidem z kmene Anangu, tradičním strážcům Uluru,“ vysvětlují.
Kameny proto vracejí na „neutrální“ místo, což je nejčastěji potok nedaleko místního návštěvního centra. Podle kmene Anangu v Uluru přebývají duše předků.
„Je v pořádku, pokud si místo vyfotografujete a vezmete si je na památku takto. Kameny nám tu ale nechte,“ uvedl příslušník tohoto kmene Johnny Jingo.
Výzkum „kamenů lítosti“
Od letošního roku je i kvůli lehkomyslným návštěvníkům oficiálně zakázáno na skálu lézt. Ještě donedávna to tamní nápisy jen doporučovaly, stejně to však jen málokdo dodržoval. V roce 2004 se fenomén prokletých kamenů dočkal také vědeckého zkoumání.
Kdo neviděl rudé centrum Austrálie, jako by na tomto kontinentu nebyl |
Jasmine Foxleeová ze Západosydneyské univerzity sledovala zásilky, které do národního parku přišly. Většinu z nich doprovázel omluvný vzkaz, odbornice jim proto začala říkat „kameny lítosti“. V patnácti procentech z nich prý lidé psali o smůle, kterou jim kameny přinesly.
„Chtěl jsem kámen okamžitě vrátit,“ psal například jeden návštěvník z Hongkongu. „V jediném týdnu se můj bratr rozešel se svou partnerkou a otce vzali do nemocnice s nemocným srdcem. Chci kámen vrátit tam, kam patří, a rozloučit se konečně s touto smůlou.“
1. listopadu 2017 |
