Corregidor: největší kasárny světa v Manilské zátoce rozstříleli Japonci

Corregidor je ostrov prorostlý džunglí. Kdysi tu bývala největší kasárenská budova na světě a Američané zde sváděli krvavé boje s Japonci. Pro armády byl důležitým strategickým místem. Po druhé světové válce však upadl v zapomnění.
Jeden a půl kilometru dlouhá kasárenská budova, svého času největší na světě.

Jeden a půl kilometru dlouhá kasárenská budova, svého času největší na světě. | foto: Tomáš Svoboda

Corregidor leží v ústí Manilské zátoky a z jednoho z tamních přístavů se tam dá dostat za zhruba dvě hodiny. Těsně před naloděním se seznamuji s panem Ronem. Je to statný padesátník a mám docela štěstí, je totiž ve vedení nadace pro záchranu a rekonstrukci tohoto unikátního ostrova. Díky němu se dozvídám spoustu zajímavých věcí.

Tak třeba: ve druhé polovině 16. století se tento ostrůvek stal základnou pirátů, kteří odtud podnikli několik neúspěšných útoků na manilské přístavy. Později ostrov zhruba dva roky obsadili Holanďané.

A měl svůj význam i za španělské éry. Španělé mu říkali „Isla del Corregidor“ což znamená ostrov korigování. Každá loď zde musela zakotvit a byly jí „zkorigovány“ lodní dokumenty. Také se tvrdí, že za vlády španělské koruny zde byla velká věznice.

Španělé tu vydrželi zhruba 300 let až se tu nakonec „zabydleli“ Američané. A ti zde od roku 1898 budovali svoji snad největší vojenskou základnu na světě. Tehdy se tomuto místu začalo říkat „The Rock“ (skála).

Na ostrově, který má na délku asi 9,5 kilometru a na šířku zhruba 5 kilometrů, bylo golfové hřiště, bazén se slanou vodou, nemocnice, kino, kaple, krematorium a dva hřbitůvky. Ve 30. letech tu Američané jezdili tramvajemi. Dnes již po kolejích, které vedly téměř všude, není ani památky.

S jejich likvidací začali už Japonci. Na ostrově bylo vybudováno celkem 23 dělostřeleckých baterií, většinou po dvou kusech 12 až 14palcových děl. Palebná síla těchto pevnostních děl musela být obrovská. Američané však, ač dokonale vyzbrojeni, vůbec neodhadli drtivou sílu japonského letectva, neměli protiletadlovou obranu a to se jim stalo osudným.

Baterie tzv. "moždířů" v dolní části ostrova

„Japonci dobyli náš ostrov v roce 1942 a zůstali zde dlouhé tři roky. Teprve až v březnu 1945 se nám společně s USA podařilo ostrov opět dobýt po velmi krvavé a dlouhotrvající bitvě,“ říká mi Ron s tím, že na Corregidoru je pořád co objevovat. „Jen nechoďte do džungle, procházejte raději jen po betonových cestách!“ Loučíme se a já se jej úplně zapomenu zeptat, proč vlastně.

Moc přírody

Ostrov je dnes velmi hustě pokryt džunglí. Řada domů je zarostlá fíkusem tak důkladně, že připomínají některé ruiny chrámů Angkor Vat v Kambodži. Tak si tak chodím po ostrově docela sám, nikde nikdo, jen spousta makaků přede mnou utíká pěšinami.

Přicházím na hlavní tréninkovou dráhu, za ní se nachází souvislý blok kasáren dlouhý jeden a půl kilometru. Svého času šlo o největší kasárenskou budovu na světě. Prakticky všechny objekty byly vybombardovány japonským letectvem a později znovu, tentokrát americkým námořnictvem. Od konce války tyto budovy chátrají.

Hlavní pohled na baterii Wheeler. V pozadí je náhradní kanon.

Baterie Cheney. Zde to trochu připomíná zarůstající chrámy Angkor Watu v Kambodži.

Navštěvuji dvě baterie, „Wheeler“ a „Cheney“. Tu první už pohltila džungle. Obří dalekonosná děla na rampách působí vskutku impozantně. Vše je zde zarostlé vysokou trávou, co vše se v ní může skrývat za živočichy, si radši nechci domýšlet.

Vracím se k rozcestí a po delší chvíli přicházím k dokonale zachovalé (a nedotčené) baterii „Cheney“. Je zde spousta různých chodeb, schůdků a průhledů. Stromy tu a tam prorůstají skrz beton. Absolutní ticho. Džungle se opět „rozeřve“ až později odpoledne.

„Kobra je potvora“

Později večer se seznamuji s jedním z místních průvodců, Eduardem. Je to pohodový chlapík a navrhuje mi, že mi to tu ukáže za úplňku. Neodmítám.

Jezdíme menší dodávkou po ostrově, který je zalitý měsíčním světlem. Dozvídám se, že zde žije spousta zajímavých druhů zvířat. Opice makak, opice dlouhoocasá (ano, skutečně se jí tady takto říká), srnky, obrovští gekoni, hroznýši královští a bohužel i kobry.

„Víte, kobra je docela potvora,“ říká mi Eduard. „Když jedu v noci po ostrově, tak je občas zahlédnu, jak lezou přes cestu. Hledají chladnější místečka.“ Aha, tak to tedy bylo to, před čím mě pan Ron varoval, když říkal ať po zarostlých pěšinách v džungli raději nechodím.

Není to jediné, na co si musím dávat pozor. V džungli totiž mohou být otevřené větrací šachty od různých podzemních chodeb, kam by nebylo dobré spadnout. Šachty totiž nejsou v zarostlé trávě vidět.

Na jednom děle objevujeme obrovského gekona, je to opravdu obří exemplář. Svítíme na něj baterkami, až je chudák z těch světýlek zmatený.

Za japonských náletů na ostrov Corregidor sídlil v Malinta tunelu generální štáb armády. Vše je ještě originál.

Hlavní vstup do tunelu Malinta. Vstupů je hned několik a v chodbách se můžete lehce ztratit.

Eduard mi na závěr večera ještě ukazuje proslulý třísetmetrový Malinta tunel. Vede pod vyhaslou sopkou uprostřed ostrova. Američané ho nechali vybudovat v letech 1922 až 1932, a to převážně filipínskými vězni. V jisté době v chodbách sídlil místní generální štáb a byla zde také docela velká nemocnice.

Když Japonci zjistili, že válku již nemohou vyhrát, hromadně páchali sebevraždy. „Někteří skákali ze skal,“ říká vážně Eduard. „Jiní páchali seppuku (harakiri). Další se právě v tomto tunelu vyhazovali do vzduchu dynamitem.“

Je už pozdě a já jsem k smrti unavený, loučíme se. Corregidor Inn, kde jsem našel ubytování, je klidný a příjemný hotýlek. Připomíná staré časy. Džungle pořád řve, je slyšet i do mého pokoje.

Sem už radši ne

Další den potkávám starší americký pár, oba žijí mnoho let v Manile a na Corregidor jezdí pravidelně, zjevně je nadchnul podobně jako mne. Není divu, místo jde opravdu pokládat za božskou oázu klidu na rozdíl od hektické Manily.

Od onoho Američana se dozvídám další zajímavé informace o ostrově, je fanda do vojenské historie. Později zjišťuji, že je také psychiatr. Chápu, proč má celou řadu zájmů podobně jako několik psychiatrů, na které jsem v životě narazil. Je to asi proto, aby se tito lidé ze svojí práce nezbláznili.

Půjčuje mi svoji vojenskou mapu ostrova. Je precizní. Půjčuji si ještě v hotelu kolo a vydávám se na úzký východní výběžek. Říkám si, mám mapu, nemůže se mi nic stát. To jsem si říkal jen chvilku. Často musím kolo vést, kopce nahoru a hned zase prudce dolů.

I přesto, že Američané používali velmi kvalitní speciální beton navržený pro tropy, se budovy již rozpadají.

Také jsem jaksi pozapomněl, že ona mapa je stará více než 70 let a ostrov byl od té doby také dvakrát, a to velmi důkladně, vybombardován. Takže když se dostanu k malinkatému, dnes civilnímu letišťátku „Kindley“, tak zde cesta překvapivě končí.

Malý hřbitůvek, který má být kousek dál, je nedosažitelný. K němu bych se musel prosekávat hustou džunglí a také jsou zde ty kobry. Vracím se. Silnička se opět klikatí a jde opět strmě nahoru a dolů. Občas musím před sebou ze silnice odhánět nesčetné rodinné klany opic. Východní cíp ostrova mi za návštěvu prostě nestál.

Nikde nikdo

Poslední den na ostrově jdu navštívit další baterie: „Crocket“ a „Geary“. Mají také něco do sebe, ale nejsou již tak fotogenické jako „Wheeler“ a „Cheney.“ Baterie „Geary“ dostala přímý zásah z japonského bombardéru a obří děla se válejí všude kolem. Při výbuchu tenkrát zahynula úplně celá americká posádka, tedy 27 mužů.

Vracím se pomalu zpět do centra ostrova kolem zarostlého bazénu. Začíná být vedro, ale dělám si ještě jednu okružní procházku po ruinách. Navštěvuji bývalé kino, nemocnici, kapli, vše se již rozpadá.

Američané údajně vytvořili ve třicátých letech typ betonu, který měl vynikající vlastnosti právě v tropických podmínkách. Možná že právě proto řada ruin – ještě po sedmdesáti letech – stále stojí.

Němý svědek v džungli

Noční focení na ostrově doporučuji s průvodcem, džungle v noci skrývá mnoho nástrah.

Poslední večer na ostrově se jdu na chvíli projít k molu. Všude vládne naprostý klid. Nedaleký kostel San José je celý zahalen ve tmě, jen pod oltářem hoří tři svíce. A opět nikde nikdo.

Hlavní manažer hotelu Corregidor Inn Richard Estampa mi říká: „Uvidíte, že až sem příště přijedete, tak tu bude mnohem více turistů. Pracujeme na tom!“ Obávám se, že mu asi budu muset dát za pravdu, bohužel. Tento ostrov má velký turistický potenciál. Vše již je hotovo, resorty na plážích. Jen je zaplnit turisty.

Teď je však ještě šance vidět ostrov v jeho panenské kráse – jen pozor na ty zatracené kobry.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Autor:

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  29.4 14:53

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Jako v pohádce. Japonský park pokryly koberce modrých květů hajniček

23. dubna 2024  14:43

Turisté z celého světa míří v těchto dnech do veřejného parku Hitači na ostrově Honšú. Na 350...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Velká čínská zeď začíná dračí hlavou v moři. K vidění je v Laolongtou

22. dubna 2024

Žíznivý drak přistál na břehu moře, aby se napil vody. Křivky jeho nekonečného těla dál opisují...

Český výletník: Kde Československo nezaniklo. Hranice roztrhala dvě obce

27. dubna 2024

Vždycky mě lákalo vidět, jak vypadá osada Sidonie na Zlínsku, jejíž část se „stěhovala“ na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Poutní místa v Česku zažívají renesanci, říká autor populární knihy

26. dubna 2024

Lidé stále častěji hledají lokality, kde mohou uniknout před dnešním komplikovaným světem. Návod na...

Pláže, rum i vodopády. Mauricius je exotika s dávkou luxusu i dobrodružství

29. dubna 2024

Premium Palírna rumu, kousek od ní vodopád a „sedmibarevná země“, kterou vytvořila nestejnoměrně chladnoucí...

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  29.4 14:53

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Království mechu a červených bran. Fušimi Inari je portálem do japonské pohádky

29. dubna 2024

Kilometry tunelů z červených bran torii, hustý les, v němž vládne mech a divoká prasata, tajuplné...

Na co zírá mašinfíra: S chebským Hurvínkem po nejzápadnější trati v Česku

28. dubna 2024

Dnes se svezeme po nejzápadnější dráze v České republice. Kdysi vedla až do Německa, od roku 1945...

Bývalý fitness trenér Kavalír zrušil asistovanou sebevraždu, manželka je těhotná

Bývalý fitness trenér Jan Kavalír (33) trpí osmým rokem amyotrofickou laterální sklerózou. 19. dubna tohoto roku měl ve...

Tenistka Markéta Vondroušová se po necelých dvou letech manželství rozvádí

Sedmá hráčka světa a aktuální vítězka nejprestižnějšího turnaje světa Wimbledonu, tenistka Markéta Vondroušová (24), se...

Horňáci versus dolňáci. Víme, čemu muži dávají přednost, a je to překvapení

Ženské tělo je pro muže celkově velmi atraktivní a nabízí jejich očím mnoho zajímavých partií. Největší pozornosti se...

Hello Kitty slaví padesátiny. Celý svět si myslí, že je to kočička, jenže není

Kulatý obličej se dvěma trojúhelníkovýma ušima, drobný čumáček, vousky a červená mašle na uchu. Taková je Hello Kitty,...

KOMENTÁŘ: Z Davida Černého se stal parazit. O umění už dávno nejde

Premium Když se David Černý v televizi pohádal s kurátorkou Marií Foltýnovou, spory o jeho plastiku na obchodním domě Máj...