O Pákistánu se teď mluví kvůli Tereze H. (21) z Uherského Hradiště, která byla na letišti v Láhauru zadržena s devíti kilogramy heroinu. Před pěti lety se tato země dostala do řečí poté, co v ní byly uneseny české cestovatelky Hana a Antonie. V mezidobí jste se mohli dočíst o Tálibánu, útocích na křesťany, vraždách žen „ze cti“ nebo o politických tahanicích s Indií.
Zkrátka samé negativní zprávy.
Od roku 1993 jsem byl v Pákistánu šestkrát. A rozhodně se tam chystám znovu. Ta země mne uchvátila, a to navzdory riziku, které je tam opravdu o něco vyšší než v tradičních dovolenkových destinacích.
Jenže právě riziko je zaprvé důležitou součástí zážitku, zadruhé je subjektivní a zatřetí je to přirozený filtr na turisty, jichž je v zemi minimum. Patřím k těm, kterým zážitky z překrásné země za jisté riziko stojí.
Den strávený v roklích Karákóramu, v mraveništi bazarů Rávalpindí nebo na mughalských památkách v Láhauru je pro mě hodnotnější než deset „bezpečných“ víkendů u televize.
Království šťastných starců
Zásadně byste se měli vyhnout severním kmenovým územím u afghánské hranice, vynechat slumy v Karáčí a bez ozbrojeného doprovodu se nevydávat do balúčských pouští. Zato hornatý sever Pákistánu je docela bezpečný. Tyčí se tam čtyři pohoří: Himálaj, Karákóram, Hindúkuš a Pamír s jedněmi z nejkrásnějších scenerií a trekových tras na světě. Je tu největší koncentrace nejvyšších vrcholů planety včetně K2, Rakapoši a Nanga Parbatu.
Nemáte s horami zkušenosti? Projeďte se na čínskou hranici a zpět po silnici Karakoram Highway (KKH). Je to nejvyšší, nejdivočejší a nejkrásnější scénická silnice Asie. Všechny ty fantastické kopce na ní spatříte přímo z okna autobusu.
Perlou KKH je bývalé horské královstvíčko Hunza. Jeho centrum Karimabád se rozkládá v polokruhovém přírodním amfiteátru, který lidé dotvořili zavlažovacími kanály rozvádějícími vodu z ledovců.
Ve vyprahlých šedých skalách vznikla zelená oáza. Kamenné domky rozhozené mezi terasovitými políčky a zahradami vytvářejí iluzi horského ráje, kterou ještě podtrhují fantastické výhledy na okolní zasněžené sedmitisícovky.
Zdejší lidé jsou k cizincům velmi otevření a jejich ženy se nezahalují. Obyvatelé Hunzy z etnika Burušů se na první pohled liší od snědých Pákistánců světlou pletí, modrýma očima a často i blond nebo zrzavými vlasy.
Svůj původ odvozují od tří řeckých vojáků Alexandra Velikého, kteří tudy prý kdysi táhli. Často bývá zmiňována zdejší dlouhověkost, pro kterou bývá Hunza poněkud kýčovitě nazývána „Království šťastných starců“.
Právě toto idylické místo prý anglickému spisovateli Jamesi Hiltonovi posloužilo za inspiraci ke slavnému románu Ztracený horizont (1933). Pojednává o tajemném klášteře Shangri La, ukrytém kdesi v asijských velehorách, kde lidé nalézají vnitřní mír a klid.
Příliš krátká sukně
Ve starobylém městě Láhauru naopak propadnete chaosu. V labyrintu bazarů a temných průchodů můžete bloudit celé hodiny, aniž byste věděli, kudy se dostat ven. Dva čeští cestovatelé si tu zapsali do notesu:
„Úzké uličky plné lidí, šílenci na motorkách, osli, špína, látky, bižuterie, zdechliny, slepice uvázaná za nohu, kočka pod stolem, kde se porcuje maso, chlapi sedící a odhánějící mouchy, krámek s kořením, zvláštní a krásná vůně – směska všeho dohromady…“
A taky asi největší kolekce modliteben, paláců, pevností a hrobek, připomínající nejslavnější doby dynastie Velkých Mughalů. Včetně obrovité mešity Bádšhahí, kde prý se najednou může modlit sto tisíc věřících.
Tři bělostné mramorové kopule visí ve vzduchu jako planety vznášející se nad rudým pískovcem, z něhož je mešita postavena.
V roce 1991 tu při oficiální návštěvě britské princezny Diany vypukl skandál. Sukně nad kolena vyvolala pobouření ortodoxních mulláhů, kteří pak imáma zažalovali, že takhle „neslušně“ oděnou ženu neměl do mešity Bádšhahí pouštět. On nejen že tam Dianu pustil, dokonce jí dal do ruky Korán…
Skandál! Znesvěcení mešity! Urážka islámu! I takto bizarní věci se v Pákistánu řeší.
Nocleh pod hvězdami
Během mých dosavadních šesti návštěv Pákistánu se nikomu nestalo nic horšího než ukradení dioptrických brýlí, které jsme si přes noc ve vlaku nestačili uklidit. Když to průvodčí zjistil, mnohokrát se nám omluvil a pak zorganizoval mezi nádražním personálem sbírku na nové brýle. Prý abychom jako cizinci Pákistán nepovažovali za zemi zlodějů.
Cítili jsme se trapně. Ti, kdo nám nezištně nabízeli peníze, byli mnohem chudší než klienti české sociálky na podpoře.
V dubnu 2010 jsem v balúčské vesnici Nuški usínal pod hvězdami na betonové střeše policejní stanice, která střílnami připomínala pevnost. Prý na ochranu proti loupeživým pouštním kmenům, jejichž příslušníci se hemžili všude kolem. Prostě divoký kraj, kam John Rambo ve slavném filmu přijíždí zachránit svého uneseného velitele Samuela Trautmana.
Policajti nás předtím celý den doprovázeli v džípech. Díky turbanům, divokým vousům a samopalům sami připomínali loupežníky. Vzpomínal jsem na slova amerického spisovatele Frederika Prokoshe, který tudy jel v roce 1935: „Země vypadala válečně. Lidé, jež jsme potkávali, byli temní, nádherní živočichové, kteří se na nás mračili a nikdy neřekli ani slova. Seděli u silnice se zbraněmi v ruce a jejich černé kučery vlály ve větru vanoucím z pouště. Čekali na blížící se krveprolití…“
Sénk júúú, mistér!
Lidé, které jsem v Pákistánu potkal já, čekali hlavně na to, aby si se mnou jako s cizincem mohli potřást rukou a pozvat mě na čaj. Ta země je až neuvěřitelně pohostinná.
Třeba chlápek, který si nás s kamarádem vyhlédl na ulici ve městě Skardu. Vypadal jako úchyl z Lynchova Modrého sametu křížený s masovým vrahem. Špinavý splývavý hábit, vlněná paštunská čepice naražená do odulého ksichtu, divoké pichlavé oči, henou zbarvený plnovous...
Sledoval nás asi půl hodiny a pak nám nemilosrdně zastoupil cestu. „Čaj! Čaj!“ sípal a táhl nás do nedaleké pouliční vývařovny.
A tak jsme pili čaj, dívali se na sebe, mlčeli a usmívali se. Když dopil, zaplatil za nás, potřásl nám rukou, zamumlal „Sénk júúú mistér!“ – uklonil se a s úsměvem zmizel. Měl prostě jen radost, že mohl pohostit cizince.
Jak snížit rizikoNevyčnívejte. Pořiďte si lokální oblečení (muži hábit šalwár kamíz, ženy dlouhé volné šaty zakrývající celé tělo a ideálně i šátek na hlavu). Vyhýbejte se politickým shromážděním. Respektujte. Jako žena se nevydávejte do Pákistánu bez mužského doprovodu. V silně patriarchální společnosti je lepší ctít zvyklost být „pod ochranou manžela nebo bratra“. Mluvte. Snažte se co nejvíc komunikovat s místními, kteří případná rizika znají a upozorní vás na ně. Nejlepší bezpečnostní pojistkou na cestách je lokální kamarád. |
