Dříve jsem podobně fotil demolici víceúčelové sportovní haly ve Frýdku-Místku nebo vrchol Lysé hory. Už déle mě lákalo vydat se nad krajinu také v zimě. Jenže v sedadle motorového rogala by člověk promrzl na kost.
„Čau, sežeň další dva lidi, ať naplníme letadlo a můžeme letět,“ napsal mi kamarád Tomáš Magnusek. Na atraktivní nabídku slyšela spousta známých, takže jsme museli jen počkat na ideální počasí.
„Za hodinu se dají udělat celé Beskydy,“ navnadil Tomáš. Na mošnovském letišti zarezervoval cessnu pro čtyři pasažéry, takže jsme se vydali do vzduchu.
„Vezmeme to na Třinec a pak se budeme přes Beskydy vracet zpátky, abychom měli slunce v zádech,“ popsal pilot.
Cestou jsme například našli Důl Paskov. Byl v lehkém oparu, ale vyšlo to. Hned jsme ale také poznali, že širokoúhlý objektiv nebyl ideální volbou, protože ve výhledech nám překáželo křídlo. Správně nastavit expozici byla složitá alchymie, protože čím více jsme se blížili Třinci, tím hustší opar byl pod námi.
„Už vidím železárny,“ zahlásil pilot. Fabriku ani tak ne, jako spíše čmoudící komíny. Snažili jsme se pořídit detailnější záběry závodu, ale také zabrat celou scenérii i s horami v pozadí. Kontrast šedivé krajiny a azurového nebe vypadal působivě.
Průmyslu a šedi už ale bylo dost. „Nejprve uděláme Čantoryji a pak Javorový,“ dohodli jsme se na dalších záběrech. Seshora vypadají oba vrcholy podobně. Na Velké Čantoryji se tyčí rozhledna, na Javorovém vrchu je zase vysílač.
Lysá hora je asi nejfotogeničtější
Letadlo vše zvládalo klidně. Ovšem při inverzi je ve vyšších polohách skutečně teplo. Navlečený do péřové bundy začínám trpět. „S topením je to složité. Jede naplno, jinak by byla v letadle zima,“ vysvětlil Tomáš.
Po prvních dvou vrcholech následuje ten, který už notoricky známe. Lysá hora se mi jeví jako nejvíce fotogenická. Možná i proto, že už ten kopec tolik znám. „Jen toho sněhu kdyby bylo více. Vždyť tam skoro nic není. Stromy jsou zelené, jako kdyby byl podzim,“ konstatujeme.
Smrk nám obrazově připadá nudný, takže se nad ním nezdržujeme. Následně nad Pustevnami poprvé poznáváme, jaké to je, když se dostaneme do mírné turbulence. Zapřít se tak, aby člověk mohl fotit skrz hledáček, je takřka nemožné. Klidnější už je to ale nad Radhoštěm, který je poslední horou, kterou stíháme obkroužit.
Pak už se vracíme na mošnovské letiště, ovšem cestou se ještě zdržíme nad frenštátskými doly. I tady silnější vítr s letadlem slušně zamával. Docela nám zatrnulo, takže když jsme dosedli na letišti, byli jsme rádi. Stálo to ale za to.
