Vše začalo v Chamonix. V horském městečku východní Francie, kam přijíždím koncem léta s třemi parťáky, Ivanem, Tomášem a Irenou. Slunce se tu opírá do střech kamenných domků, městem protéká ledová řeka Arve, z krámků tu voní víno a lahodné sýry a nad tím vším se tyčí ten největší. Střecha Evropy. Mont Blanc.
Lanovkou se necháváme vyvézt až na Aiguille du Midi (3775 m), poslední místo před vstupem na ledovec. Tady si nasazujeme helmy, na boty mačky a s turistickými cepíny vyrážíme ven. Vstříc snu, který se pomalu ale jistě stává skutečností. A protože se všichni čtyři ženeme do takového dobrodružství úplně poprvé, máme sebou Pavla s Pepkem. Zkušené a větrem ošlehané horské vůdce.
Povede se nám to?
Naše první kroky vedou na dosti úzký hřeben, který tvoří hranu mezi impozantní severní stranou (směr do Chamonix) a stranou jižní (směr do Vallé Blanche). Nebudu lhát, z lanovky se mi líbil více. Prudký sráz zleva, prudký sráz zprava. Stačí, aby jednomu ujela noha a sbírají ho v údolí.
Z hřebenu se stáčíme na jih, na obrovitánskou plošinu, kde se několik turistů připravuje na přespání ve stanech. My pokračujeme dál na nedalekou chatu Rif. Cosmiques. „Jděte si včas lehnout, vstáváme brzy,“ radí Pavel s Pepkem. Slunce už pomalu zapadá za obzor. Jaké to asi bude zítra? Doufejme, že se povede to, kvůli čemu jsme tady.
Vstáváme opravdu brzy, je něco málo po jedné hodině ranní. Všude kolem tma, na teploměru asi deset stupňů pod nulou. Pro bezpečnější cestu se rozdělujeme do dvou skupin. Mě a Ivana doprovází Pavel, na Irenu s Tomášem zas dohlíží Pepek. Za sebou zanecháváme vyhřátou chatu a spojeni lanem se vydáváme na cestu. Za velikánem, čekajícím někde nad námi.
Jdeme nahoru
Co nevidět se dostáváme k prvnímu stoupání. Cesta vede vzhůru na hřeben Mont Blanc du Tacul. Sníh je sice dobře vyšlapán, ale sráz nabírá místy velmi ostrého úhlu. Zabíráme ze všech sil a pomáháme si cepíny. Ještě že v té tmě nevidíme, jak vysoko musíme jít, uklidňuji se v duchu a baterkou na helmě si svítím pod nohy.
Pak ovšem zahlédnu čelovky ostatních před námi. Jako svítící had se táhnou daleko a vysoko k nebi. Lepší bude nekoukat. Míjíme i několik trhlin, které na nás z bílého sněhu civí jak černé brány do pekel. Nezbývá, než děkovat za Pavla s Pepkem - horaly, kteří vědí, kudy kam.
Přicházíme na hřeben Mont Blanc du Tacul (4120 m) Tady už pořádně fouká a ještě více se ochladila noc. Lehkou bundu měním za silnější s membránou a dál kráčíme tmou. Naše cesta pokračuje do sedla Col Maudit (4035 m). Nad hlavou nám plují stovky hvězd a daleko před námi problikávají světélka ostatních turistů. Všude klid. Naslouchám jen vlastnímu dechu, krokům ve sněhu a... zničehonic je slyšet děsivý praskot. Lavina nedaleko. Nepříjemný zvuk, ze kterého běhá mráz po zádech, dává všem jasně najevo, kdo je tu pánem.
Opatrně a s pokorou pokračujeme dál pod svahy hory Mont Maudit. Koukám na hodinky. Začíná se rozednívat. Slunce ještě není vidět, ale sníh kolem nás už dostává namodralý odstín a i skály mají jasnější obrysy. „Pánové, aspoň se vám dobře poleze na tohle“, říká Pavel a ukazuje na strmou, ledovou stěnu.
Ivan nevěří vlastním očím a i já chvíli tajím dech. Nehnutě koukáme na sráz o úhlu dobrých padesáti stupňů. Konec procházek po vrstevnici, teď se poleze kolmo. Pavel jako správný vůdce jde první, má nás oba uvázané. Levou rukou se držíme lana, pravou se oháníme cepínem, sekajíc do ledu.
Mačky na botách vrážíme do stěny, zpod helmy se řine pot a v nohách je cítit každý sval. Čeká nás ovšem pořádná odměna. Na hřeben Mont Maudit (4345 m) se dostáváme s prvními paprsky slunce. Otáčím se a sleduji, jak rudé světlo zaplavuje hory pod námi. Dojetím se mi svírá hrdlo, něco tak krásného znám jen ze svých snů...
Na kochání není čas
To nejdůležitější je stále před námi. Jihozápadním úbočím se dostáváme do údolí Col de la Brenva a pak opět nahoru, na Mur de la Cote - poslední kopec, ze kterého se jde na samotný Mont Blanc. Řekl jsem „jde“? Omyl, v našem případě už je to spíš belhání.
S každým dalším krokem se dostavuje nepopsatelná únava. Hůře se tu dýchá a náš cíl jako by se stále vzdaloval. Zdá se to opravdu nekonečné... Ale jak to v životě bývá, nic věčně netrvá. S vypětím všech sil se po deváté hodině ranní dostáváme na vrchol. Splnilo se mi to, po čem jsem toužil. Neuvěřitelně unavení, ale šťastní, stojíme konečně na nejvyšší hoře Evropy. Na Mont Blancu.
Ať půjdete kamkoliv, na vrcholu vaše cesta nekončí. Není to klišé. Myslete na to, že se ve zdraví musíte vrátit zpátky a že cesta dolů bývá mnohem náročnější než ta nahoru. Tak tomu bylo i u nás, když jsme se zpátky na Aiguille du Midi vrátili zbití jako psi.
Totálně vyřízení jsme seděli v místní restauraci a čekali na lanovku do Chamonix. Ještě než jsme odjeli, odbelhal jsem se do krámku se suvenýry. „Are you OK?“ zeptala se mě slečna za pokladnou, když viděla můj zničený obličej. Holka zlatá, pomyslel jsem si v duchu, jasně že jsem OK. Dnes ráno se mi splnil sen a teď se v pořádku vracím domů. Více oukej být ani nemohu.
Mont Blanc vs ElbrusByl jsem opravdu na nejvyšší hoře Evropy? Věčná to otázka a spor geografů, do kterého se nechystám nijak míchat, neboť tužku tomu rozumím. Odpovědí se mi tedy stala reakce jednoho ze studentů fyzické geografie PřF UK. „Hranice kontinentů nekopírují hranice politické. Jsou dány z hlediska přírodních celků. Například hranice Evropy a Asie v Turecku nevede po jeho hranicích, ale úžinami Bospor a Dardanely. Stejně je to na Kavkaze. Evropští geografové berou za hranici severní úpatí Kavkazu. Proto celé horstvo řadí do Asie a za nejvyšší hory Evropy považují Alpy.“ |
