Stovky kilometrů drsnou, ale krásnou krajinu východní a jižní Sibiře má za sebou kladenská historička Gabriela Havlůjová. V této části Ruska v dubnu pátrala po stopách českých legionářů, ale především hledala hrob generála Sergeje Vojcechovského.
„Loni jsem oslavila 30. narozeniny a řekla jsem si, že je čas něco udělat pro vlast. A napadlo mě, že by se měl připomenout Sergej Vojcechovský, který byl generálem československé armády a působil ve vrchních pozicích za první republiky v Československu. 12. května 1945 jej sovětské orgány NKVD odvlekly do Ruska, kde po šesti letech zemřel v gulagu. V dubnu tomu bylo 65 let,“ vysvětluje motivy cesty historička.
Sergej N. VojcechovskýNarodil se roku 1883 v Bělorusku. Za 1. světové války jako carský důstojník získal mnohá vyznamenání, posléze v Rusku bojoval v legiích proti bolševické Rudé armádě. V roce 1921 odešel do Československa, kde získal pozici armádního generála. V době mnichovské krize zastával názor, že armáda by se měla postavit proti kapitulaci, a byl pensionován. Působil v odbojové organizaci Obrana národa. Už 12. května 1945 byl z Čech odvlečen komandem NKVD. Zemřel 7. dubna 1951 v sibiřském gulagu Ozerlag.  O generálu Vojcechovském se říká, že byl emotivní vůdce a že jej za to někteří kritizovali. Odvahu a čest mu však nikdo neupíral. |
Na Sibiř k neoznačenému hrobu v tajšecké oblasti u bývalého tábora Ozerlag neboli Jezerního tábora se vydala se svým kolegou Radimem Chrástem. O cestě vznikl i dokument, který televize odvysílá v nejbližších týdnech.
Havlůjová prostřednictvím legionářské obce oslovila ministerstvo obrany, jestli by nepodpořilo záměr vyrobit pamětní desku a odvézt ji na Sibiř. Neúspěšně. Nakonec výrobu desky financovali kladenští bojovníci za svobodu.
V nejbližším městě od Ozerlagu, Tajšetu, se historičky ujal místní profesor Selezněv, který se především v 90. letech věnoval rozkrývání historie gulagů v okolí Tajšetu, a dovedl Gabrielu a Radima až na lesní hřbitov u zmíněného gulagu.
„Tam jsem poznala, že není možné zjistit, kde hrob generála Vojcechovského přesně leží. Po symbolickém pietním aktu na hřbitově jsme pamětní desku nechali panu profesorovi, který ji na hřbitově umístí, až pomine sibiřská zima, někdy v červenci,“ vypráví Havlůjová.
Historička z místních dokumentů vyčetla okolnosti generálovy smrti, o kterém se například také tradovalo, že ho dva roky po odvlečení oběsili.
„Až na místě jsme se dozvěděli, že generál Vojcechovský proto, že mu v době zavlečení do gulagu bylo 65 let, už nepracoval na stavbě železnice, ale působil jako sanitář v místní nemocnici. Ve zprávě o úmrtí se píše, že zemřel na celkové selhání organismu, byla to tedy zřejmě kombinace vysokého věku, podmínek v táboře a podnebí než udření z těžké práce, jak jsem se původně domnívala,“ prozradila Gabriela Havlůjová.
Dalším poznatkem bylo, že je generál Vojcechovský v Rusku známý tím, že velmi dbal na vojenskou čest. Jsou doložené jeho rozkazy, ve kterých zakazuje vojákům rabování ve vesnicích.
V Tajšetu Češi besedovali se zdejšími středoškolskými studenty. „Tam jsme zjistili, že v současném Rusku se potlačuje učivo o dění v gulazích, kterému přála 90. léta. V posledních letech v učebnicích píšících o době stalinismu není nic o politických vězních a táborech smrti. Stalin je připomínám jen jako vůdce za 2. světové války. Učebnice, které psaly o stalinských zločinech, jsou dnes zakázané,“ odhaluje kladenská historička.
Až k nejhlubšímu jezeru
Z Tajšetu pokračovala Havlůjová stovky kilometrů vlakem a starým autem ruskou tajgou až k jezeru Bajkal. Cestou mapovali legionářské hroby a pomníky.
„Rusko mě překvapilo. Ve vlaku i ve vsích a městech byli lidé vstřícní, milí, velmi pohostinní, nezkažení současným materialismem, měli zájem debatovat. Žádný pocit nebezpečí jsem necítila, naopak,“ říká historička.
V obci Babuškin u Bajkalu opět narazila na stopu generála Vojcechovského. Zdejší muzejnice jí připomněla, že za občanské války tu právě on vedl čtyřicetitisícovou armádu bělogvardějců, která bojovala proti nastupujícím bolševikům, během tzv. ledového pochodu přes Bajkal.
„V těch místech pochod končil a v muzeu měli i dokumenty o generálovi, bylo to hezké zakončení cesty. Přislíbili jsme jim, že se v únoru 2020 zúčastníme rekonstrukčního ledového pochodu a půjdeme těch 55 kilometrů přes zamrzlé jezero. Nebyla to tedy má poslední cesta na Sibiř,“ slibuje Gabriela Havlůjová.
