Všechno je ale jinak. Z Olympu vysokého 2 915 metrů vichr sfoukal většinu sněhu a nechal tam jen zbytky. Dynafit Team, který cestu zorganizoval, tak na poslední chvíli vymyslel s řeckými průvodci náhradní cíl. Druhou nejvyšší horu Řecka Smolikas (2637 m) v zapadlém, ale mohutném pohoří Pindos, nějakých 15 km vzdušnou čarou od albánských hranic. Nižší, ale nikoli lehčí. Už na mapě z toho jde respekt. Nekonečné pusto, medvědi, vlci a staleté krpaté borovice. Než se člověk dostane aspoň na dohled vrcholu, čeká ho jeden „předvrchol“ za druhým.
Ani to nám není první den souzeno. Bohové si zlomyslně zahrávají. Večer leje, provazy vod padají i v nejvyšší horské vísce Řecka, Samarina (1600 metrů), kde máme základnu.
Vichr, dřina a umrzající prsty
Ráno sice mrzne a všude najednou leží sníh, ale není to zadarmo. Fouká nesnesitelný vichr a to hatí první plánovaný náročnější výstup. Zkoušíme aspoň krátký tréninkový výšlap na horní stanici zašlého vleku v zapadlém zimním středisku Vasilitsa.
I pouhých 200 výškových metrů od horské chalupy Vasilitsa „V1850“ (číslo 1850 v názvu znamená pochopitelně nadmořskou výšku) na nejbližší vrchol je skoro za trest. Teploměr u chalupy ukazuje „jen“ minus 8, ale s větrem je to jako minus 25. Nechápu místního ovčáckého psa, že se může klidně vyvalovat venku ve sněhu.
Šlapou s námi řečtí skialpinisté, sympaťáci George Klaudatos, Yannis Kotileas, Akis Parousis i Mike Styllas, který vypadá ze všech nejskromněji, ale je to pan horolezec, který už byl mimo jiné i na Everestu.
Nahoře jsme za půl hodiny a stojí to za to. Vršek připomíná Sněžku ve větrné bouři. Jen sundat z lyží pásy a sbalit je do báglu představuje neskutečnou dřinu. Klepu se jak ratlík, umrzají mi prsty, tváře a chci co nejrychleji vyrazit dolů. Tohle že je Řecko? To by nikdo neuvěřil.
Jak se tam dostatZ Prahy letecky ideálně přes Bělehrad do Soluně. Z ní pak autem je to asi tři hodiny přes Grevenu do vesnice Samarina. V zimě nezapomeňte řetězy. Cestou je infrastruktura dobrá. U benzinových pump na hlavních tazích se může platit kartou. |
Jenže dolů je to skoro ještě horší. Nevidím na krok. Upakovaný prašan se střídá s ledovou krustou a jak není vidět, každá zatáčka dělá problém. Sice bez pádu, ale tak strašnou jízdu už jsem dlouho nepředvedl. Vytopená chata „V1850“ je vysvobozením. Řekové nosí panáky vínovice, sušíme u krbu věci, vedeme hrdinské řeči a těšíme se na oběd.
Večer pak v taverně vesničky Samarina nad masovými hody spřádáme plány na druhý den. Jediný den, kdy má být hezky. Chceme zdolat Smolikas, nejvyšší bod pohoří Pindos a druhou nejvyšší horu celého Řecka.
Na druhou nejvyšší horu Řecka
Pátek, sedm hodin ráno. Konečně slunce. Asi nebude moc sněhu, ale přesto balíme kompletní protilavinovou výbavu, pípák, lopatu, sondu... co kdyby. A taky dvoje rukavice, dvě čepice, čelenku, termosku s horkým čajem a energetické tyčinky.
Vyrážíme auty po zasněžené silnici do nitra asi nejzapadlejšího řeckého pohoří. Zdejší bohové jsou méně slavní než na Olympu, ale podobně škodolibí. Po 15 minutách jízdy za vesnicí Samarina na půli cesty do naprosté divočiny najednou rána a levý řetěz na předním kole je v háji. Konec, dál musíme po svých.
Naštěstí Řekové nemají z ničeho vrásky. Na tváři úsměv, pohodička ačkoli je jasné, že to znamená slušný časový zásek. Možná hodinu a jak později zjistíme, zásadně to ovlivní náš plán. Ve dvou skupinách, které se neustále prolínají, šlapeme nejdřív po zasněžené silničce a asi po 20 minutách to otáčíme přes potok do prudkého svahu.
Samarina, nejvyšší vesnice v Řecku
Stoupáme z Vasilitsy na nejvyšší bod střediska
Pohled na masiv druhé nejvyšší řecké hory Smolikas
Krajina začíná být úchvatná. Stoupáme lesem, co chvíli se vynořujeme na rozlehlých mýtinách a hřebíncích. Listnáče střídají mohutné borovice. Někde je prašan, jinde je od větru sníh pěkně „upakovaný“, sem tam přichází tvrdá krusta a někde skoro holá zem. Nakonec vycházíme z lesa a odkrývá se samotný masiv druhé nejvyšší řecké hory Smolikas.
Místy se nabízejí skoro neuvěřitelné výhledy na řecké vnitrozemí. Všude, kam oko dohlédne, jsou hory. V dálce občas vykoukne zasněžený vrchol Olympu, kde jsme právě teď měli být. Skoro všichni fotíme jak zběsilí. Polák Piotr neustále zabírá mne s krajinou, Francouz Boris zase hledá dokonalé záběry v těch nejnemožnějších pózách. Hlavní eso výpravy Beni Böhm, který má za sebou mimo jiné rychlovýstup na osmitisícový Gašerbrum II, si musí připadat jak na nedělním výletě.
Středisko Vasilitsa s úžasnými výhledy
Výstup na nejvyšší hřeben pohoří Pindos
Brzy se otvírají nádherné výhledy na další řecká pohoří
Božské sjezdy
Vymyslel to Beni Böhm, hvězda skialpinismuNápad zorganizovat malou expedici do Řecka dostal slavný německý extrémní skialpinista Benedikt Böhm, který tu s řeckými kamarády před časem vylezl na skialpech a pak sjel samotný Olymp. S Dynafit Teamem, jehož je hlavní tváří, a několika řeckými skialpinisty pozval začátkem ledna pár zapálených novinářů z celého světa (mezi nimi i jednoho Čecha) a uspořádal několikadenní výlet do úžasných řeckých hor. Původně se mělo šlapat a lyžovat znovu na Olympu, ale kvůli špatným podmínkám jsme skončili v neméně úžasném pohoří Pindos, nejrozsáhlejším v Řecku. A tak vznikla i tato malá reportáž. |
Když jsme v sedle pod masivem Smolikas ve výšce asi 2300 metrů, svolává najednou průvodce Akis válečnou poradu. „Úplně nahoru na Smolikas už to nestihneme,“ zaskočí nás. „Můžete se snad dostat na jeden z předvrcholů, který odsud vidíte v mracích, ale zpátky u aut budete stejně asi až za setmění,“ naznačuje nenápadně, že bychom se měli začít pomalu vracet.
Ale někteří z nás jsou pěkně hladoví na rychlý výstup. Dělíme se proto na dvě skupiny, vrcholovou a „lyžařskou“, která bude zkoušet sjezdy kouzelnými prašanovými úvozy. Zůstávám raději s pomalejší skupinou a nelituji. Tahle část pohoří Pindos je jako zrozená pro báječný freeride. Krásně zaoblený členitý terén, žádný extrémní „steep skiing“.
Jen podklad se hodně střídá, vyžaduje dobrou techniku a obezřetnost. Málokde je vysněný panenský prašan. S užšími stoupacími lyžemi Dynafit Broad Peak většinou trochu zápasím v „upakovaném“ prašanu. Má to ale zase výhodu na tvrdé krustě, kde krouhám pohodové oblouky jak na sjezdovce.
I tak je to nádhera. Pořád úchvatné výhledy. Za celý den jsme přitom nepotkali živáčka, tohle lze v Alpách zažít naprosto výjimečně. Sjedeme kopec, v dolíku sundáme lyže a po pás ve sněhu znovu nandaváme stoupací pásy. A znovu nahoru a zase dolů. Několikrát za sebou.
Nakonec se řítíme k autům řídkým lesem. Byla by to paráda nebýt příliš tenké vrstvy sněhu. Co chvilku škrtáme o kořeny a kamínky. Paradoxně čím rychleji se na tom jede, tím to jde plynuleji.
Konečně je tu naše známá zatáčka s auty. Mám toho dost, ale pocity jsou povznášející. Řečtí bohové to umějí pěkně namíchat. Dostávám za odměnu štamprli pravé vínovice. Slunce pomalu zapadá za kopce a dolů sjíždějí poslední členové expedice.
Nekonečné řecké horySkoro každého to překvapí, ale vězte, že Řecko má hory jako hrom. Horské masivy zabírají většinu povrchu země. Průměrná nadmořská výška Řecka je díky nim 500 m. A také se tam dá lyžovat. Největší lyžařské středisko Parnassos je mnohem větší než Špindl a leží v pohoří Parnas asi 2 hod 30 minut jízdy autem severozápadně od Atén. Celková délka tratí je skoro 40 km a nejdelší sjezdovka měří 4 kilometry. |
Oranžová značka vpravo označuje Olymp, azurová vlevo Smolikas.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
