Vypravili jsme se do města Rovaniemi, které je pomyslným centrem finského Laponska. Město leží skoro přesně na polárním kruhu a je odtud možné podnikat spoustu výletů do arktické přírody.
Zimní Laponsko totiž nabízí milovníkům sněhu neskutečné množství možností – můžete se prohánět na sněžném skútru, řídit psí spřežení, plavit se ledoborcem, běžkovat v nádherných stopách, toulat se na sněžnicích, projet se na saních tažených soby, lovit ryby na ledových dírkách, přespat v ledovém hotelu, pozorovat polární záři nebo třeba navštívit dům Santa Clause...
Brána do Laponska a domov Santa Clause
Šedesátitisícové Rovaniemi leží téměř přesně na polárním kruhu a navíc se může pyšnit nádhernou polohou na soutoku dvou řek. Město bylo během druhé světové války víceméně srovnáno se zemí a bylo tak kompletně přestavěno podle projektu architekta Alvara Aalta. Zajímavostí je, že půdorys ulic v centru tvoří tvar sobí hlavy s parohy. Mimo jiné tu také najdeme perfektní muzeum Arktikum.
Ubytováváme se v hotelu Sky, který leží na vrcholu zalesněného kopce a poskytuje nádherný výhled do krajiny. Dvacet metrů od hotelu máme sjezdovky a celý les okolo protkávají upravené běžkařské tratě. Nedaleká půjčovna běžek sice zavírá za hodinu, ale s ochotným personálem se domlouvám, že vybavení můžu večer nechat na recepci hotelu. Díky tomu mohu po cestě trochu protáhnout svaly ve stopě a těšit se na večerní saunu, kterou mám na pokoji.
Deset kilometrů od Rovaniemi leží vesnička Santa Clause – pro finské děti je to adresa, kam si píšou o dárky, pro turisty pak místo, kde se každý musí nechat vyfotit u polárního kruhu. Protože jde o jakýsi komerční koncentrát všeho typicky laponského, raději tu sedáme na sněžné skútry a rychle mizíme do přírody.
Divoká jízda na skútrech
Naší průvodkyni se u pasu kývá dlouhý nůž a dřevěný laponský hrnek zvaný kuksa. Fasujeme ochranné overaly, helmy a teplé rukavice a po krátké instruktáži vyrážíme každý na svém skútru kamsi na sever. Jedu na takové mašině poprvé a zjišťuji, že zkrotit 160 koní není kupodivu až tak těžké. Důležité je držet pevně řídítka, do zatáček ubrat otáčky a vyklonit se jako na sajdkáře.
Tachometr ukazuje 80 kilometrů za hodinu a my se řítíme po zamrzlé řece, až se za námi sníh práší. Už dávno zmizely poslední domy a jedinou známkou civilizace jsou vyjeté stopy před námi. Noříme se do lesa nízkých borovic a smrků, cesta se začíná klikatit a nutí nás ke zpomalení. Pluji na sněhových boulích, tělem v zatáčkách vyvažuji 300kilový stroj a palcem udržuji plyn na optimálních otáčkách. Oceňuji, že to nemá spojku ani žádnou šaltpáku, i tak mě po pár hodinách začínají dřevěnět ruce.
Naštěstí nikam nespěcháme, je před námi celý den a v plánu asi 80 kilometrů dlouhý výlet. Průvodkyně zastavuje na mýtině uprostřed řídkého lesa a následuje neřízené řádění v hlubokém sněhu. Zrna se oddělují od plev a milovníci adrenalinu od těch opatrnějších z nás. Někdo si vychutnává skoky na boulích, mě stačí, že to v metr hlubokém prašanu prostě jede a vyhnu se občasným stromům v cestě...
V poledne zastavujeme u chaty, která leží na krásném místě u zamrzlého jezera. Těmto dřevěným úkrytům v divočině tu říkají kota, mají tvar týpí a vycházejí z tradičních laponských přístřešků. Uvnitř chatky plápolá oheň, z konvice se kouří a v kotlíku bublá lososí polévka. Po dlouhé cestě nám vyhládlo, a tak si přidáváme i dezert v podobě palačinek s výbornou marmeládou.
Neúnavní husky a pohodoví sobi
Kdo dává místo motorů přednost zvířecímu pohonu, má v Laponsku hned několik možností: jízda se psím spřežením a saně tažené soby patří k oblíbeným mezi místními i turisty.
Už z dálky slyšíme štěkot a vytí psů. Sibiřští a o něco menší aljašští huskyové pobíhají ve svých kotcích a na prostranství vedle stojí přivázáno několik spřežení. Tedy stojí – nebýt masivních lan a tlustých kůlů, psi by jistě nečekali a i s prázdnými saněmi vyrazili kamsi do lesa.
I podle majitele psů je na spřežení nejdůležitější věcí brzda. Po ani ne pětiminutovém zaškolení stoupám na saně, průvodce odvazuje lano a pak už vidím vše jenom rozmazaně. Psi se mnou uhání kamsi k severnímu pólu a vypadá to, že nic na světě je nemůže zastavit. S řízením se netřeba namáhat, smečka evidentně ví, kam má běžet. Jedinou starost mám s vyvažováním v zatáčkách, přece jen si nechci u svých psích kamarádů uříznout ostudu a saně převrátit...
Po hodině jsme zpátky na základně. Zatímco mně se třesou ruce a jsem rád, že jsem přežil, huskyové by si evidentně dali ještě několik koleček. Chtělo by to něco na uklidnění. Zdá se, že sobí farma bude to pravé.
Již za soumraku přijíždíme k dřevěnému domku uprostřed lesa. Před srubem stojí několik saní pokrytých sobími kůžemi a po chvíli přivádějí několik sobů. Každé zvíře táhne jedny saně, na které se vejdou dvě osoby, a vyrážíme na noční projížďku.
Po psím šílenství si připadám jako v autě se zataženou ruční brzdou. Můj sob pomalu kluše sněhem a já si tak mohu v klidu vychutnávat pohled na polární oblohu nade mnou. Na závěr jízdy se zahříváme ve vytopeném srubu a majitel farmy nám předává „řidičák na soba“ a přidává spoustu zajímavých informací o chovu těchto typicky laponských zvířat.
Plavba ledoborcem
Na nejsevernějším výběžku Botnického zálivu leží město Kemi, odkud několikrát týdně vyjíždí na zamrzlé moře ledoborec Sampo. Botnický záliv zamrzá každým rokem a trochu nadneseně tu tak vzniká největší „ledovec“ Evropy. Pro ledem sevřené finské přístavy byly ledoborce vždy životně důležité. Sampo je již „na penzi“ a již přes 20 let vozí turisty, kteří mohou obdivovat prolamování ledu, kolorit lodního interiéru i koupel mezi krami.
Skoro jsme to nestihli! Naloďujeme se půl minuty před odpoledním vyplutím a hned se s průvodkyní vydáváme na prohlídku ledoborce. Sampo byl postaven v 60. letech a veškeré vybavení je původní a plně funkční. Projíždíme půlmetrovým ledem jakoby se nechumelilo a postupně prolézáme strojovnu, kapitánský můstek nebo velín s desítkami budíků, páček a vypínačů.
Slunce zapadá a barví ledovou plochu do růžových tónů. Kapitán kličkuje ledem daleko od pobřeží a hledá vhodné místo na kotvení. Nakonec, zřejmě spokojen s tloušťkou ledu, dává pokyn k vysunutí schodů a my se můžeme projít po ledové ploše.
A to není vše! Kdo chce, může se nasoukat do obrovských neoprenových obleků a zaplavat si mezi krami. Tedy spíše než o plavávání jde o jakési bezmocné vznášení, protože v tom skafandru se dá tak akorát ležet ve vodě na zádech. Nakonec jsem rád, když mě jeden z plavčíků vytáhne zpět na led a můžu se pomalu odkolíbat zpátky do vyhřáté lodi.
Noc ve sněžném hotelu
Kdo by odolal možnosti dobrodružně přespat v některém z ledových hotelů? Jedna taková stavba každoročně vyroste nedaleko Rovaniemi a pro milovníky zimy tak představuje skoro povinnou zastávku při objevování mrazivých zážitků.
Zvenku sice Arctic Snow Hotel vypadá jako nevzhledná hromada sněhu, průvodkyně mě však postupně provádí labyrintem chodeb. Nejprve mi ukazuje můj pokoj (k úlevě zjišťuji, že alespoň postel není ze sněhu), pak obdivuji prostorná apartmá s ledovými freskami a nasvícením, ledový bar, kapli a restauraci. Mají tu dokonce i sněhovou saunu, která prý opravdu funguje.
Uvnitř hotelu panuje stabilně teplota 0 až -5°C, takže pokud venku mrzne až praští, vlastně se tu zahřejete. Večeřím na ledovém stole, přitom sedím na ledové židli pokryté sobí kožešinou. Alespoň, že jídlo je teplé, sobí steak chutná opravdu báječně! Na konec mi servírují studený desert na talíři z ledu ve tvaru sněhové vločky.
Jednu ze služeb hotelu představuje noční buzení na požádání v případě, že je vidět polární záře. Fasuji tlustý spacák s vložkou, věci dávám do uzamykatelné skříňky a odebírám se do své ledové kobky. V noci mě budí služba a ač se mi nechce vylézt z vyhřátého spacáku, vidina polární záře je silnější.
V jednu hodinu ráno na nebi září jasné hvězdy a severní obzor osvětluje jasně zelená záře. Je to ona! Nečetl jsem sice o ní v učitelských novinách, ale přesně takhle jsem si tu nádhernou podívanou představoval. Už jenom kvůli tomuhle okamžiku stálo za to vydat se za polární kruh!
Může se hoditDoprava Ubytování Kdy jet Zimní program Další zajímavé odkazy |