Vyrážíme od hotelu Lago Antorno ve výšce 1 866 metrů, kam nás z nedalekého Toblachu dovezla dodávka. Je začátek března a časně ráno je deset stupňů pod nulou. Všude je spousta sněhu. Cestou narazíme i na více než dvoumetrové stěny, mezi kterými vede protažená cesta.
Po kratším sjezdu nasazujeme na skialpinistické lyže pásy a po široké, upravené cestě začínáme stoupat. Od počátku máme krásný výhled na jižní stranu masivu Tre Cime a chatu (Rifugio) Auronzo. Obloha je jasná, jen okolo vrcholů hor se začínají tvořit mraky. Výstup je v podstatě turistický a mimo zdolání asi 500 výškových metrů nabízí nádherné výhledy.
Dlouho nevidíme vůbec nikoho, jen prázdné svahy a pláně. Kousek před chatou se ale ozve zvuk skútrů. Brzy kolem nás projede skupinka skialpinistů, kterou k chatě vyvezou. "Skialpinismus s lidskou tváří," pronese horský vůdce Bronislav Adamec. V podstatě je to podobné, jako když v létě k chatě turisty vozí za poplatek auta a oni si pak udělají túru kolem Tre Cime téměř po rovině.
Auronzo je v zimě, stejně jako většina vysoko položených chat v Dolomitech, zavřená. Nabízí jen místnost pro nouzový nocleh. Vyrážíme proto rychle do stopy, kterou před námi šlapou kolegové vyvezení na skútrech.
Skrz nebo okolo Tre Cime?
Počasí se mění. Mraků přibývá a z údolí pod námi se valí nahoru mlha. Jižní stěny Tre Cime se tyčí vedle nás. Vyhlížíme, kudy se vydat, kterým žlabem to půjde. Možnost projít skrz při přípravě cesty objevil třetí z nás, také zkušený skialpinista Michal Bulička, a konzultoval ji s místními horskými vůdci. Ti napsali, že se projít dá. Přesto jsme na pochybách.
Vždy je třeba přihlédnout k aktuální situaci. Pod žlaby je vidět několik starších sesuvů, svah je prudký a nepříjemná je i blížící se mlha. Naopak sníh není na vrchu ledový, jeho stav je přijatelný a známky nějakých čerstvých sesuvů nejsou nikde vidět.
Oba kamarádi, kteří se mnou vyrazili, jsou zkušení vůdci. Nakonec se rozhodnou pro cestu vzhůru. Odbočujeme z prošlapané stopy a vydáváme se vzhůru šikmo svahem. Šněrujeme ho podobně, jako když loď jede proti větru.
Brzy se dostáváme ke žlabu. V úzkém prostoru mezi skalami postupujeme vždy jen po pár krocích, po kterých následuje otočka a znovu několik kroků. Nakonec sundaváme lyže. Asi by na nich bylo možné stoupat i nadále, ale byla by to trochu zbytečná dřina. Když si je přiděláme na batoh, můžeme jít kolmo vzhůru.
Mlha nás tlačí nahoru, ale naštěstí se k nám neblíží moc rychle. Masiv Tre Cime ji přeci jen trochu brzdí. Stoupáme pomalu, je to trochu jako cesta do hodně prudkých schodů, kdy musíte nohu v přeskáčích zvedat hodně vysoko a sněhové stupátko navíc občas ujede. Přesto jsme po chvíli v malém sedle ve výšce asi 2 700 metrů.
Dolů vyrážíme už opět na lyžích. Z počátku je žlab tak úzký, že nezbývá, než se sunout bokem. Po chvíli už můžeme udělat první oblouky. Je to paráda. Zatímco z jihu byl sníh už přeci jen trochu mokrý, tak severní stěny jsou plné prašanu.
Zastavujeme u paty severních stěn masivu. Jsou monumentální. Pro horolezce jsou to jedny z opravdu velkých výzev. Pro mě je především nepochopitelné, že se tu za první světové války mohly vést urputné boje, že tudy vedla fronta. Dosud tu v okolí ukazují turistům její stopy, především chodby a průlezy, kaverny - umělé jeskyně a opevnění, které vojáci vytvořili.
Dole opět narazíme na stopu, která obchází masiv. Vydáváme se k chatě Tre Cime. Kousek od ní je pěkná kaplička zasvěcená Panně Marii. Od ní následuje krásný sjezd k městečku Sexten. Končí u chaty, jež slouží hlavně běžkařům. Od ní už pak vede mírná cesta, která nás dovede ke konečné autobusu u hotelu Dolomitenhof.
