"Na gymplu jsem ani netušila, kde Réunion leží, dozvěděla jsem se o něm až od svého muže. Odmalička mi ale bylo jasné, že chci cestovat a poznávat svět," vypráví Libuše Andrtová.
Libuše Cyprien40letá Libuše vystudovala Vysokou školu ekonomickou, pak pracovala jako PR a marketingová manažerka ve společnosti Accenture. Dala výpověď a vydala se za svým snem. Pozorovat velryby a delfíny. Dnes bydlí s manželem Nicolasem na francouzském ostrově Réunion, kde už osm let žijí. Mají tu jazykovou školu Little Kangaroos a provázejí zájezdy. Libuše je matkou šestileté Sophie. |
Jak dlouho na Réunionu žijete?
Osm let. Dostala jsem se sem přes australský ostrov Tasmánii, kde jsem se seznámila se svým mužem. Projeli jsme 17 tisíc kilometrů po Tasmánii a Austrálii, tři roky žili sezonně v rakouských Alpách a mezitím jsme hledali místo, kde bychom se usadili. Manžel je rodilý Pařížan, ale od 18 let cestoval po světě. V Paříži se cítí spíše jako turista.
Naše ideální místo jsme začali hledat v obytném autě po Evropě. Zkusili jsme například Korsiku. Pak jsme procestovali Tichomoří – Fidži, Francouzskou Polynésii včetně ostrova Bora atolu Fakarava, kde jsme chtěli založit potápěčské centrum. Je to sice ráj na zemi, ale život tam není pro Evropana jednoduchý. Například když si člověk na Fidži zlomí nohu, musí za dobrým doktorem až do Austrálie.
Tak jste se jeli podívat na Réunion?
Zajet se sem podívat nám doporučila maminka mého muže. Přijeli jsme s batůžkem a rovnou tu i zůstali. Réunion, to je super kompromis. Tady můžete vyjet na hory a chodit po nich. Můžete šnorchlovat v laguně, koupat se ve vodopádech, ale pak si zajet do supermarketu na nákup nebo do kina. Letí se sem přes noc z Paříže a časový rozdíl je jenom 2 či 3 hodiny.
"Pamatuji si, jak jsme poprvé přijeli do městečka St Leu, kde dnes bydlíme, a já se potopila do laguny. Hned jsem věděla, že tu chci bydlet."
Jste duší dobrodruh?
Jsem. S manželem se potápíme, máme rádi hory. Ve vodě jsem byla odmalička, táta se vždy potápěl, dnes má největší potápěčskou firmu v Čechách. A taky jsem měla dětský sen – odjet do Austrálie a pozorovat velryby, delfíny a vše s mořem spojené. Po vysoké škole jsem nastoupila do poradenské firmy Accenture, pracovně jsem navštívila jižní Afriku a část USA.
Když mi bylo 28 let, moje o rok starší sestra měla infarkt. Řekla jsem si, že sny si má člověk plnit, když je mladý a zdravý. I přes dost zajímavou práci jsem dala výpověď a odjela do Austrálie hledat velryby. Skončila jsem na Tasmánii, kde jsem studovala angličtinu a chvíli i pracovala v potápěčském centru, kde jsem poznala Nicolase. Po pár měsících jsme se vydali objevovat západ Austrálie, a to přes jižní Nullabor Plain. No a tam jsem viděla moji první velrybu v přírodě. Byla to velryba jižní.
Velrybám se věnujete i dnes. Jste členkou asociace, která je jezdí pozorovat...
To bylo to první, co jsem si o Réunionu nastudovala. Zda tu jsou velryby. A dokonce jsem si myslela, že bych mohla něco dělat na lodi. Jenže moje francouzština nebyla v té době tak dobrá. Ukázalo se ale, že na Réunionu můžeme využít toho, že umíme dobře anglicky. Není tu totiž hodně průvodců, kteří by tak dobře mluvili. Angličtina tu chyběla. Brzy jsme se stali populárními. Založili jsme si jazykovou školu a začali školit pracovníky turistických informačních center a také pár hotelů. Později jsme výuku rozšířili i na normální kurzy pro děti i dospělé.
RéunionRéunion je zámořský departement a zároveň zámořský region Francie ležící v Indickém oceánu. Ostrov je jedním z nejvzdálenějších regionů Evropské unie. Je součástí tzv. zámořské Francie, která zahrnuje území v Americe, Africe, Oceánii i Antarktidě. Zdroj: Wikipedie |
A co ty velryby?
Stali jsme se tu členy asociace Globice na pozorování kytovců (velryb a delfínů). Pořádáme výjezdy k jejich identifikaci a získání důležitých statistických údajů. Účastníme se různých akcí a přednášek, kde vzděláváme veřejnost a taky děti ve školách a školkách. Je to dobrovolnická činnost. S delfíny a keporkaky, což jsou velryby, které proplouvají kolem Réunionu od července do října. Mám již pár nádherných zážitků i přímo z vody, o kterých se mi snad ani nesnilo.
Takže žijete svůj sen?
Pamatuji si, jak jsme poprvé přijeli do městečka St Leu, kde dnes bydlíme, a já se potopila do laguny. Hned jsem věděla, že tu chci bydlet. Každý má tuhle možnost, ale ne každý má odvahu to risknout. Je to nejistota, co přijde zítra či za rok. Proto také tolik lidí jezdí s cestovkami. Vše je o tom, být ve správný čas na správném místě. A na to jsme měli s Nickem asi velké štěstí.
Dokážete si představit, že byste žila v Česku? Že byste si tenkrát ten kufr nesbalila?
Dělala jsem PR a marketing, byla to hodně zajímavá práce, ale nedovedu si představit, že bych to stále dělala a že bych žila v Praze s dítětem. Do Čech jezdím moc ráda, ale domů se vracím na Réunion.
Co vám tu chybí z Česka?
Rodiče, kamarádi a sníh. Máme tu hodně známých, ale najít si dobré kamarády trvá déle. Naštěstí se mi i to podařilo. Mrzí mě ale, že když se něco stane rodičům, nejsem na blízku. Prodělala jsem dvě vážné nemoci, kdy se mi moc stýskalo. Chybí mi také sníh. Dříve jsem lyžovala závodně. Dnes jezdíme lyžovat jednou za dva roky. Tady se musí vše násobit letenkami. Jezdíme do Rakouska, protože moji rodiče také lyžují, tak jedeme společně. Místní děti můžou na pláž skoro každý víkend, a tak sní o sněhu, to je pro ně největší exotika.
Pro malou Sophii je největší exotikou sníh, do azurového moře nebo na pláž může prakticky kdykoliv.
Libuše Cyprien s manželem Nicolasem a dcerou Sophií
Je to těžké pro Češku najít si na francouzském ostrově práci?
Já vlastně ani nevím, protože jsem zaměstnání nikdy nehledala. Mám svobodné povolání. Když jsem přijela, pracovala jsem třeba i na univerzitě. Rektorát sháněl anglické asistenty, někdo jim tam vypadl… a já byla ve správný čas na správném místě... tak jsem měla práci hned první rok. Přijeli jsme v červnu a v říjnu už jsem nastupovala.
Mám stejně staré děti jako vy, pro nás je největší adrenalin, když jdou samy nakupovat. Vaše dcera Sophinka letos poletí sama do Evropy k babičkám na prázdniny…
Nic jiného nám nezbývá, ale ona se těší. Poprvé seděla v letadle, když jí bylo pět měsíců, od té doby má za sebou víc než třicet letů, samozřejmě s rodiči.
Je něco, co vás v Česku překvapuje?
Agresivita řidičů. To tady vůbec neznám, byť se tu člověk šplhá do ostrých zatáček a může zdržovat. Až se někdy bojím v Čechách řídit. Překvapuje mě také, že lidé se často oblékají do černé barvy. Tady se oblékáme veseleji, máme rádi pestré barvy.
