Měli jsme plout sedm hodin, pojedeme prý jedenáct. Nevzrušuje nás to, po Guyaně a Bolívii je to maličké zaváhání. Prostě "tři guyanské minuty". Počkáme...
Městečko pod sopkou
V jedenáct nula nula loď přirazila ke břehu chaitenského přístavu. Města, které před pěti lety zle poničil několik tisíc let nečinný vulkán tyčící se za jeho humny. Vlastně všechno kolem jsou sopky, některé už neškodné. Nejspíš.
Městečko, jež příjezdem lodi na chvíli ožije, se vzpamatovalo, ale pozůstatky výbuchu jsou tu pořád znát. Právě sopečný prach na dně přístavu může za naše zpoždění. Pořád tu stojí ulice s domy zasypanými sopečným popelem, ve kterém se topí nábytek. Pompeje, o kterých nikdo neví. Jedna z "malých" katastrof, které nestojí za zmínku. Alespoň, že fotka výbuchu vyhrála World Press Photo v roce 2008.
Na vulkánem dokonce zuřila elektrická bouře, k výbuchu sopky se přidaly i blesky.
Loď je plná podivných cestovatelů a vozidel, takže sem výborně zapadáme. Za největší blázny ale 'šacujeme' dálkové cyklisty.
Kde je asfalt?
Z lodi se vyvalila roztodivná společnost jako obří terénní truck, smečka motocyklistů, několik dálkových cyklistů, podle nás největších cvoků mezi cestovateli, a pak naše dva trabanty, maluch a jawa 250 neboli chava, jak jí tu říkají. Carretera Austral láká... V několika jazycích se nad mapami dohadujeme, kde je asfalt a kde ne. Zásadní otázka nás všech. Názory se různí. Ale v jednom se shodují: skoro nikde.
Pinochetova cesta
Sopka pořád výhrůžně kouří, alespoň nám to tak přijde. Místní jsou v pohodě. Městečko zase žije. Dáváme si poslední kafe, zamáváme civilizaci a vyrážíme na Carreteru Austral, jižní cestu, jež se původně jmenovala Carretera Augusto Pinochet.
Celkem 1 240 kilometrů trasy napříč divočinou vybudované na popud diktátora toužícího po nezávislosti jihu země na silnicích vedoucích z Argentiny. Tak vzniklo spojení pro pouhých 100 tisíc obyvatel této pustiny, které od roku 1976 do roku 1988 budovalo 10 tisíc vojáků. Ne všichni to přežili. Poslední části cesty byly však zprovozněny až na začátku nového tisíciletí. Z našeho pohledu carrereta nikam nevede. Prostě najednou skončí ve Villa O’Higgins u hranic Argentiny, ale účel plní.
Velkolepá divočina
Jedeme po nové asfaltce. Podle mapy tu měl být štěrk. Cesta je až nechutně dokonalá. Divné. Po pár desítkách kilometrů, u velkolepého mostu, asfalt končí. Je to zvláštní pohled: monumentální lanový most ústící na štěrkovou cestu mizící v lese. Vypadá to jako omyl.
Augusto Pinochet pojal carreteru velkolepě. Ale její okolí je mnohem velkolepější. Divočina jako z románů Jacka Londona. Chybí jen Bílý tesák.
Nikde ani živáčka. Ticho občas proříznou jen tajemné zvuky divočiny.
Sedíme na břehu řeky u plápolajícího ohně, nad námi září Jižní kříž. Na tohle nemusíte být romantická duše, aby vás to dostalo.
Vždycky jsme se chtěli podívat na Aljašku. Teď už to není potřeba, tohle je Aljaška, jen bez medvědů, alespoň doufáme. Neprostupné lesy, ledové chladné průzračné řeky, tuny naplaveného dřeva a nikde ani živáčka.
Sedíme na břehu řeky u plápolajícího ohně, nad námi září Jižní kříž... na tohle nemusíte být romantická duše, aby vás to dostalo.
Tohle je největší romantika, jakou jsme v Jižní Americe zažili.
Stopařky bereme
Ovšem nejen nádhernou přírodou vás tahle cesta dostane. V první vesničce po mnoha kilometrech za námi přijde milá slečna a ptá se, jestli bereme stopaře. V Egu je jedno místo volné, proč ne. Odběhne a vrací se s dobře stavěným chlapíkem. Stará finta. Ptám se ho, kolik váží. "Devadesát kilo". To je však na naše zhuntovaná autíčka hodně. Potřebujeme někoho štíhlejšího.
Není to lest, jak dostat do auta stopařku, byť by to byl příjemný bonus. Bojíme se. Na téhle cestě se každé kilo navíc pozná. Chlapík odchází, skupinka asi deseti cestovatelů se radí. Nakonec s námi jede slečna, která se nás nebála zeptat. Je odvážná a váží tak padesát kilo.
Slavná cesta se původně jmenovala Carretera Augusto Pinochet. Trasu dlouhou 1 240 kilometrů budovalo od roku 1976 do roku 1988 deset tisíc vojáků a ne všichni to přežili.
Kolečko se polámalo
Konečně nový člověk, po čtvrt roce společně na cestě nám už docházejí témata k rozhovoru. Cesta stojí za prd, plná velkých oblázků a děr, ale příjemně ubíhá. Najednou se auto začne plnit kouřem. Kontrolujme nabíječky kamer a fotoaparátů, už nám jedna shořela. Nic... Kouř jde od pravého zadního kola.
Zastavujeme. Kolo je vylomené v úhlu, který není rozhodně zdravý. Sedlo si na podběh a rozžhavilo ho tak, že začal pálit všechno na něm. To není dobré. Prasklo rameno, tyč držící kolo, jež teď drží jen na vlásku. Už toho na něj bylo moc - Lethem trail v Guyaně, BR319 v Brazílii, horské cesty v Peru, nekonečné pláně v Bolívii a teď carretra v Chile. Máme na pravá ramena nějak smůlu. Motorkář Marek už si ho dvakrát vykloubil.
Najednou se nám od pravého kola začalo pěkně kouřit a máme po romantice.
Trabant je boží auto. Potřebujete opravit něco na podvozku? Neni problém, stačí pár chlapů.
Trabant na boku
Smutně koukáme na vylomené kolo. Stopařka smutně kouká na nás. Ještěže jsme ji vzali. Její devadesátikilový přítel by nám rameno zlomil úplně a bez ní by ruplo později, uprostřed ničeho. Odlehčujeme trabanta co to jde a plazíme se k lidem, od nichž jsme před půlhodinkou vyjeli. Moc jsme slečnu nesvezli... Pomaličku, desetikilometrovou rychlostí, jen abychom dojeli na všech čtyřech.
Po hodině jízdy jsme zpátky. Trabant je skvělé auto, když potřebujete udělat něco na podvozku, nepotřebujete montážní jámu, prostě ho položíte na bok. Stačí čtyři chlapi, aby ho zvedli. Mistr svářeč, morous, který do teď skoro nemluvil, se usmál. Tohle ještě neviděl... Za dvě hodiny odjíždíme se svařeným ramenem. Máme zase všechna kola, ale stopařky už nebereme, vždycky to špatně dopadne. A často to dokonce funguje tak, že čím hezčí holka, tím větší smůla...
Máme před sebou několik set kilometrů nádherné carretery a cesta nebude lepší. Bohudík, tohle je ryzí romantika.
