Prý "Tichý" oceán, pěkná pitomost... Když se tudy plavil Fernão de Magalhães, tak možná, jenže teď je pěkně hlučný. Dostali jsme zajímavý tip na zkratku po pláži z jednoho města do druhého. Bylo to skvělé, dokud jsme jeli. Na hraně mezi oceánem a suchým pískem, po povrchu hladkém jako nejlepší asfalt. Bylo to skvělé, dokud se naší jawě nedostala voda, kam neměla. Zastavila se a zbytek týmu také. Pomůžeme ji roztlačit a zase pojedeme.
Devátá vlna
Jenže pak přišla pověstná devátá vlna, devátá z devíti, postrach námořníků. Větší, silnější, mohutnější. Ještě před chvílí stála auta dobrých 20 metrů z dosahu vody, teď se oceán valí na ně. S klidem a důstojností. Tam a zase zpátky. Slaný nálev vody a písku. Během vteřin jsou kola zabořená hluboko pod povrchem. Plný plyn... a nic. Jako bychom stáli v tuhnoucím betonu.
Nerovný souboj
Tlačíme ze všech sil, nic. Motor ječí, ale auto se nehýbe. Další vlna. Příliv pomalu stoupá. Tohle je zlé. Zvedl se vítr, zastavili jsme na nejhorším místě, v oblouku zátoky, přímo proti otevřenému moři. Další vlna.
Házíme veškeré důležité vybavení nahoru. Hlavně harddisky s natočeným materiálem a fotkami. Voda se valí skrz kabinu.
Rveme ze střechy vyjížděcí vafle, které jsme brali do bahna Amazonie. Musíme je dostat pod kola. Maluch je nejlehčí, kopeme, zvedáme ho, až stojí na pevných deskách. Plný plyn... nic.
Další vlna. Bílá pára a zaplavený motor v nejvyšších otáčkách. Vlna ustupuje, znovu kopeme. Znovu zvedáme auto. Konečně.
Musí to jít!
Zkoušíme to samé s trabanty. Bez šance. Nehnou se... Kopeme vším, co máme. Voda stoupá, každá další vlna ukrojí metry souše navíc. S nonšalancí bachaře bušícího obuškem do mříží vrací písek tam, odkud jsme ho právě dostali. Vypadá to beznadějně.
Vyndáváme dynamické lano, takové vyprošťovací bungee. Zachráněný maluch musí zpátky do vody. Jediný se hýbe. Zapojujeme lano. Autíčko, vedle kterého vypadají trabanty velké, se rozjede. Blíží se další vlna. Bungee se napne a... vyrve trabanta z písku. Tažné zařízení, nejpevnější část na zádi trabiho je ohnuté, ale jsme venku.
Než však stačíme připravit výjezd, pohlcuje motor malucha slaná mořská voda a některým z nás začíná docházet trpělivost.
Jediná možnost, jak dostat vodu z nejzapadlejších částí, je vyvrtat díru do podvozku.
Opakujeme to samé s druhým autem. Jenže je tu zase devátá vlna. Maluch je pod vodou. Všechno znova...
Voda pořád stoupá. Auta není kam postavit. Na mokrý písek stoupá voda, na suchém se hned zaboří a nemohou vytahovat ostatní. Všechno pořád dokola. Tohle není na hraně, ale daleko za ní. Musíme to zvládnout! Ale jak? Zoufalá snaha a horečné tempo, pořád dokola... Konečně. Chtělo by se říci, že vítězíme nad oceánem, ale pravda je, že zdrháme z jeho dosahu. Jedeme, jedeme, bez zastávek až na pevnou zem.
Peruánský hotel bez hvězdiček, ale s výhledem na pobřeží
Modrozelená krása
Rádi bychom se drželi od vody dál, ale nějak se nám to nedaří. Přece nemůžeme kvůli naší nově nabyté hydrofobii minout Titicaku. Úchvatné jezero, modré a zelené. Modrá obloha, zelenomodrá voda a zelené rákosí. Žlutá našich aut se sem docela hodí. Je to nádherný svět, něco mezi Mácháčem, mořem a Karlštejnem. Šlapací labutě, nekonečná hladina a neskutečné památky. Jsme rádi, že chvíli není až tak dobrodružno.
Ale čas nás tlačí, musíme do Bolívie. Hranice zavírá v osm bolivijského, tedy v sedm peruánského času. To máme zmáknuté. Vletíme na imigrační oddělení v půl osmé. Respektive vletíme, zastavíme se o zavřené dveře. Celníci krčí rameny a významně ukazují, že už byl čas zavřít. Vždyť mají už za půl hodiny padla. To nemá smysl něco začínat, maňana. Nevadí, počkáme v území nikoho.
Klidná hladina jezera Titicaca
V noci si připadáme jako v Africe.
Bolívie smrdí socialismem
Ráno se to teprve všechno rozjede. "Pojištění?" ptají se nás. Nemáme, koupíme si ho na hranicích, jako vždycky. Jenže ouha, tady ho neprodávají. Mají ho ve městě 20 kilometrů odsud. Ovšem my vás dál bez něj nepustíme. Hlava 22. Musíte mít pojištění na auta, ale nemůžete si pro něj dojet, protože nemáte pojištění na auta.
Takže asi stopem. Ale nevzdáváme to. Chvíli se tváříme nešťastně, smlouváme a přemlouváme. Nakonec stačí prý nechat potřebný obnos na pojištění na hranicích. Prý to předají dál. To jsme tedy zvědaví. Hlavní je, že máme potřebné razítko.
Nejdražší benzin v Americe
Teď už jen koupit benzin a jedeme dál. Ovšem ani tady to není jednoduché. Varovali nás. Oficiální cena benzinu je 3,50 bolivianů, což je asi 10 korun, jenže pro cizince je to 9,25, takže skoro 35 korun. Skoro by se dalo pochopit, že místní mají benzin levnější, kdyby ten dražší stál nějak normálně. Jenže on je nejdražší v celé Jižní Americe, kde litr stojí v průměru dvacku a ve Venezuele dokonce jen dvacetník. Pro všechny. Prostě se tu obírají cizinci. I když je to možná lepší, nebo alespoň průhlednější, než když nás náš stát doma obírá na nehorázné spotřební dani.
Peruánská čerpací stanice. Na myčku a platbu kreditkou zapomeňte.
Opět smlouváme a přemlouváme. Nic, zkoušíme přesvědčit místní, aby nám benzin koupili oni. Vezmou si pivo a peníze, ale vrací se s nepořízenou. Na pumpě vědí, že je to pro nás. Pivo vypili, alespoň peníze vrátili.
Radíme se, co dál. Tohle je otázka cti, přece se nenecháme takhle nehorázně obrat. Zkušený Argentinec nám radil, že slušná cena pro cizince je šest bolivianů. Jedeme dál k další pumpě. Znova stejná hra, ale úspěch! První načerno koupený bolivijský benzin je náš – za búra! Snad se nám bude dařit i dál.
